VZPOMÍNKA: Mami, kdy se vrátíš?
Mám Osvětim v sobě. Cítí to tak i moje děti. Nedávno se mne moje dospělá dcera zeptala "Mami, prosím tě, kdy se vrátíš" - tedy kdy se vrátím z koncentráku.
Jezdila jsem do Osvětimi často, při každé příležitosti, při různých výročích, nebo při přípravě české expozice v tamním muzeu. Považovala jsem práci na této výstavě za splátku části svého dluhu. Dluhu, který cítím vůči těm, kteří nepřežili. Ptávám se, jak to, že já jsem přežila? Proč? Pobyt v Osvětimi po válce na mě vždy působil velmi těžce, depresivně a nikdy jsem nedokázala dojít až na místo, kde jsme se s rodiči loučili. Přesto mě to do Osvětimi táhlo, cítila jsem povinnost tam jezdit, jako asi člověk chodí na hřbitov svých blízkých. V tomto případě na hřbitov bez hrobů...
Později, když už k těmto cestám nebyl důvod, mě můj syn, který v Osvětimi byl se svojí rodinou, upozornil, že v hromadě kufrů v polské expozici našel kufr naší Honzulky. Nevidím dobře, sama bych na dálku nepřečetla jméno a kufr bych nenašla. Kromě jména je na kufru napsané ještě její transportní číslo a nápis "Saugling" - kojenec. Honzulka byla dítě mé sestry, narodila se v červnu 1943 v Terezíně. Obě, sestra i dítě, byly v říjnu 1944 poslány do Osvětimi a šly rovnou do plynové komory. Chtěla jsem ten kufr vidět, a tak se mnou jela ještě jednou moje dcera. Prostředí na nás zapůsobilo opět děsivě jako jindy. Potom jsem musela slíbit, že tam, do Osvětimi, už nepojedu. "Přece se jednou musíš odtamtud vrátit," řekla mi dcera.
Netušily jsme, že když tam nebudu jezdit, Osvětim si mě najde sama.
Když jeden vzdálený příbuzný pořádal pozůstalost svého otce, našel lístek se sestřiným rukopisem. Zeptal se, jestli ten lístek chci na památku a jestli se z toho nezhroutím. Chtěla jsem a nezhroutila jsem se. Je to lístek psaný rukou mé sestry, tužkou, samozřejmě německy, neboť to byl v Terezíně jediný povolený úřední jazyk. Psán je v říjnu 1944, datován v den deportace do Osvětimi, tedy tři dny před smrtí všech lidí z transportu, kteří se nehodili na těžkou práci. Lidí starých, nemocných, dětí, matek s dětmi. V tom lístku prosí svého švagra, aby za ni vyřídil vše, co nestačila vyřídit před odjezdem sama, a také ho prosí, aby se postaral o dítě v případě, že by se jí něco stalo. V té době byli už oba naši rodiče mrtvi a já na práci v Christianstadtu. Ta kartička na mne zapůsobila jako vzkaz ze záhrobí. Jako by ke mně sestra vztáhla ruku, abych nezapomněla. Jakoby za mnou přišla.
Brzy potom jsem se zúčastnila konference historiků v Terezíně, kde byli i polští historici. Jeden z nich mi ukázal fotografii několika kufrů a chtěl je identifikovat. Mysleli si, že jeden z nich by mohl být můj. Je to můj kufr, s nímž jsem jela z Terezína. Je na něm moje jméno, transportní číslo a datum narození. Zase memento.
Z celé naší rodiny jsem tedy přežila jen já a ty dva kufry.
Když jsem se v naivitě sedmnácti let vrátila po třech letech z lágru, myslela jsem, že všechny ty prožité hrůzy a oběti povedou k tomu, že se už nikdy nebudou a nemohou opakovat.
Mnohdy se mi stane, že se sama sebe ptám, jestli stálo za to přežít.
Tuto vzpomínku přednášela včera její autorka na půdě Senátu.
