10.7.2020 | Svátek má Libuše, Amálie


VZPOMÍNKA: Eva Pilarová v Brisbane

17.3.2020

S Evou Pilarovou, která k našemu velkému zármutku tento svět nedávno opustila, jsem si vždycky chtěl zazpívat. Mělo se to tak trochu jako s tím mým přáním zahrát si krále Ubu. Možnost, že by k tomu mohlo kdy dojít, byla mizivá. Nakonec došlo k obojímu. Ubu jsem si zahrál v roce 1983 a v roce 1996 měla Pilarová přijet na turné do Austrálie. 

Jistý krajan, podnikatel ze Sydney, to turné sponzoroval, nejspíš měl také sen, podobně jako já, a tím jeho snem asi bylo stát se agentem Evy Pilarové. Zavolal mi. Vystoupení už měl pro zpěvačku zařízené v brisbaneském krajanském klubu. Telefonát byl hlavně o tom, jak udělat pro představení Pilarové co nejlepší propagaci, případně jestli by se také dalo pro ni zařídit v Brisbane ještě jiné představení, nezávisle na krajanském klubu. Agent doufal, že bych mohl mít nějaké styky v tomto směru. 

Slíbil jsem mu, že samozřejmě provedu interview v rádiu a že se navíc poptám, co jiného by se dalo ještě dělat. Spojil jsem se s prezidentkou jazzového klubu, přehrál jsem jí několik nahrávek s Evou Pilarovou, které jsem měl k dispozici. Zejména improvizace, které Pilarová dělala s Karlem Gottem ve filmu Kdyby tisíc klarinetů (Je nebezpečné dotýkat se hvězd), ji přímo nadchly, takže chtěla zařídit představení na páteční večer. To prý mívá v klubu regulární představení jejich jazzové kombi, takže by se to s tím skloubilo. Na tom jsme se také předběžně dohodli s tím, že detaily jí ještě včas dodám.

Čekal jsem, až mi zavolá agent/podnikatel. Za několik dní se ozval. Ze svahů jednoho z proslulých alpských středisek, z Grenoble či Chamonix, či tam odněkud, jak se neopomenul hned úvodem zmínit. Právě tam lyžoval. Byl potěšen, že mám víceméně zařízený ten jazzový klub. Zeptal jsem se, jestli s tím vystoupením bude Pilarová souhlasit. Sebevědomě prohlásil:

„Eva udělá to, co jí řeknu.“

Aby ses náhodou nepřepočítal, napadlo mě v té chvíli, nic jsem ale na to neřekl. Za několik dní už prý všichni i s klavíristou poletí do Austrálie. Tlumočil jsem agentova slova prezidentce jazzového klubu a dohodli jsme se, že s tím představením budou počítat a že v tom týdnu, kdy už zde Pilarová bude, se všechno ještě doladí.

Pár dní před tím, než měla Pilarová přijet do Brisbane, jsem ještě zavolal do Sydney. Potřeboval jsem se s ní dohodnout, co vlastně bude zpívat v Jazz Clubu, atp. Vzal to agent/podnikatel.

„Evo, to je pro tebe!“ zahlaholil.

Eva se po chvíli dostavila. Slyšitelně byla překvapená tím, že má mít v Brisbane ještě jedno představení, kromě toho pro krajany. Začínal jsem už tušit, že budou problémy, a to problémy nemalých proporcí. Na ničem konkrétním jsme se nedohodli s tím, že si o tom promluvíme později, až budou koncem týdne v Brisbane. Objevili se tu ve čtvrtek k večeru a přijeli rovnou do budovy rozhlasu, kde jsem na ně už čekal v nahrávacím studiu i s připraveným technikem. 

Jednání o představení v jazzovém klubu, které mě činilo čím dál tím nervóznějším, jsme nechali na později a šli jsme rovnou do studia. Měl jsem v úmyslu udělat z nahrávky, kterou s Pilarovou pořídím, aspoň dva, možná i víc programů. Jeden kratší, který měl být hlavně reklamní záležitost pro sobotní ranní vysílání v češtině, kde by se propagovalo její večerní vystoupení. Kromě toho jsme se dohodli, že si budeme trochu uvolněným způsobem povídat o české hudební i celkové kulturní scéně. To jsem potom hodlal trochu editované užít v pozdějších programech.

Vyklubalo se z toho rozhodně jedno z nejzajímavějších interview, jaká jsem kdy dělal. Evu Pilarovou jsem přitom trochu zaskočil tím, že jsem se jí zeptal, jak vlastně reagovala na to, že si ji Josef Škvorecký vybral jako model k postavě Suzi Kajetánové ve svých polo-autobiografických románech i povídkách. Prohlásila něco v tom smyslu, že se s tím už smířila. Ptal jsem se i na některé ze společných známých, například na bubeníka od Ferdinanda Havlíka, Jirku Kysilku. Naše konverzace vypadala zhruba asi takto:

Říkal mi kdysi Jirka Kysilka, že jste s Waldemarem Matuškou místo „tam za vodou v rákosí“, někdy zpívávali „tam za vodou v Rakousích“. Je to pravda?
No, abych pravdu řekla, už si moc nepamatuji. Je to ale možné...
Copak asi dělá Jirka Kysilka?
Á, to vám říct můžu. Má teď svoji vlastní kapelu!
Vážně? Jak to se mu musí vést dobře. Nejspíš taky asi přibral na váze?
Tak tohle by mohlo znít, jako bych to byla já, kdo přibral na váze!
Kdepak, to jsem měl na mysli sebe.
Takže já jsem na váze nepřibrala? Řekněte to tak, aby to vaši posluchači dobře slyšeli!
Jistěže. Vy byste se klidně mohla za tím mikrofonovým stojanem převlékat.

A tak podobně. Když jsme skončili ve studiu, dohodli jsme si ještě něco stran jejího sobotního vystoupení. To už věděla, že jsem býval také zpěvákem, a nazývala mě proto „panem kolegou“. S tím pátečním večerem v jazzovém klubu to ale dobře nevyhlíželo. Pilarová prohlásila kategoricky, že nic dělat nebude bez opravdu důkladné zkoušky. 

Prezidentka klubu, která mi mezitím několikrát volala, počítala s tím, že se bude zkoušet s jazzovým kombi tak půlhodinku před představením, to ale pro Pilarovou nebylo dost. Na to, aby se zkoušelo pořádně, jak by to ona vyžadovala, nezbýval už prostě čas, přes den muzikanti nebyli volní. Agent, předtím tolik plný sebedůvěry, se najednou tvářil, že on s tím nemá nic společného, jako by mě dřív nebyl ujišťoval o tom, že „Eva udělá, co on jí řekne“. 

Naprosto jsem ji chápal. Asi každého z nás, kteří jsme kdy měli něco co dělat se zábavním průmyslem a vystupovali jsme „naživo“, pronásleduje čas od času ona strašlivá noční můra. Člověk se probudí celý zpocený, protože už delší dobu se mu zdálo o tom, jak se nevyhnutelně schyluje k představení - v mém případě to bývá nejčastěji opera, nevím, proč právě opera, vždyť v těch jsem příliš často nevystupoval, snad ale právě proto - a má to beznadějně nedozkoušené. Je-li perfekcionistou, což bývají obvykle ti, kteří se někam dostali, musí mít občas i panickou hrůzu z toho, že by se mu něco takového mohlo stát ve skutečnosti na jevišti. Jako se stane tu i tam snad každému zpěvákovi, že najednou s hrůzou zjistí, že si nepamatuje slova příští sloky. Když na ni dojde, text se mu sice většinou vybaví, pořádně to dá ale zabrat! Nejčastěji se to stává právě tehdy, když máte něco nedostatečně nazkoušené. Při tom všem je tu reputace, kterou si člověk těžce vysloužil a kterou si musí střežit a opatrovat. 

Pilarová v Brisbane

V případě Evy Pilarové tohle všechno přicházelo v úvahu. Chyba se zde stala v tom, že jsem tomu amatérskému agentovi uvěřil, že všechno bude v pořádku. Bylo nyní na mně, abych dámě z jazzového klubu zavolal a vysvětlil jí, že se již ohlášené zítřejší vystoupení musí zrušit. Což jsem učinil. Nebyla tím nadšená ani trochu.

Eva Pilarová byla v sobotu večer ve výborné formě, také návštěva byla dobrá. Seděl jsem u stolu nedaleko jeviště. V jisté chvíli řekla do mikrofonu:

„Tak a teď bych si ráda zazpívala s někým v duetu ... Mám k tomu ale jednu podmínku: musí mít fousy.“

Fousy jsem měl a byly tehdy ještě docela tmavé. Zvedl jsem se tedy ze židle a jakoby neochotně jsem došel na jeviště. Zpívali jsme potom spolu „Tam za vodou v rákosí“. Měli jsme to ovšem předem dohodnuté, ještě z rádia. Když jsem se jí tam ptal, v čem to chce zpívat, míníc v jaké tónině, prohlásila:

„No, nevím jak vy, pane kolego, já ale v zelených šatech!“

Také jsem si na sebe vzal něco zeleného. Před představením jsme si to ještě rychle projeli. No a s těmi fousy, na to jsem Evu Pilarovou navedl já.

R.I.P. Eva Pilarová!

Autorovy české/anglické stránky: vkoreis.com








 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.