Zdeněk Burian patří k malířům, kterého zná veřejnost spíše ze stovek knih, jež ilustroval, než z výstav. Logicky. Byl malířem tak plodným, že z tisíců jeho obrazů je těžké najít pár ústředních, jež by tvořily přirozené těžiště výstavy. Takových, jež by přitahovaly zájemce podobně jako Mona Lisa fanoušky Da Vinciho.

Což o to, zájemců o Buriana je dost. Ale ti jsou do značné míry nasyceni především z jím ilustrovaných knih. Z prehistorických rekonstrukcí, jež zvládal ve spolupráci s paleontologem Augustou a dodnes určují představu o pravěku u nás i ve světě. Z jím zobrazených lovců mamutů Eduarda Štorcha. Z jím ilustrovaných knih autorů, jako byli Verne, May, Stevenson, Vráz a další. V šíři tematického záběru i v plodnosti zůstává Zdeněk Burian (1905–1981) ojedinělý. A také tím, kolik generací od konce 20. let oslovil.

Výstava, jež by měla obsáhnout celého Buriana, by byla zahlcující. Proto nastupuje třídění. Chcete-li vidět Burianův pravěk, můžete zajít třeba do brněnského Pavilonu Anthropos. Ale chcete-li vidět jeho ilustrace dobrodružných knih, chcete-li vidět, jak vypadají v originále, můžete navštívit výstavu Vlastní cestou v pražské Galerii Smečky. A to až do února, ke 115. výročí Burianova narození.

Šplouchání vody prozradilo je

Jsou to obrazy dobrodružství v takové podobě, jak si ji díky Burianovi zakódovaly generace čtenářů. Přitom ani pro akademického malíře Buriana, jak byl označován, nešlo o svět cizí. Ne že by sám cestoval na koni, s puškou, lasem a mačetou po pralesích a pouštích, ale jako adolescent patřil k zakladatelské generaci trampingu.

Stál u zrodu osady Arizona na Sázavě. Bob Hurikán, kronikář trampingu, vzpomíná: „Byla to divoká parta, tihle chlapci z Arizony! Sombrera, červené šátky, okované opasky, pytlové leginy; jejich výzbroj doplňovaly kuchyňské nože a špuntovky… Zjara 1921, podle vzoru skutečných cowboyů, vystavěli chatu Arizonu. Roku 1922 ji někdo ze msty zapálil a osadníci se rozešli. Z celé party zůstali jen šerif Dustin a Burka – vlastním jménem Zdeněk Burian.“

Hurikán psal, že „Burian dokonale ovládá kresbu i náladovou scenérii, kterou doplňuje své životně zobrazené fyziognomie, výrazy očí a typické tváře“. A že jeho obrazy mají „takový švih a rázovitou osobitost, že se stal přes noc vyhledávaným autory románů i jejich nakladateli“. Na tom není co měnit ani po 80 letech.

V tomto smyslu výstava v Galerii Smečky nepřináší žádný objev. A přesto přitahuje hodně návštěvníků. Snad proto, že sám Burianův styl dokáže oslovit osmdesátileté i dvacetileté. Ale i proto, že originály jeho ilustrací (na výstavu zapůjčené ze soukromé sbírky) toho ukazují víc než knižní reprodukce.

Jednak detaily techniky kvašové malby, kterou Burian proslavil. Pak jeho pečlivost. Třeba poznámky, které psal na okraje papíru – včetně věty z textu, ke které se ten či onen obrázek vztahuje. Například: „Hlučné šplouchání vody, které způsobilo plování tří mladých lidí a jejich koní, prozradilo je. Str. 210.“ Dýchá z toho nostalgie starých dob, kdy „svět byl ještě v pořádku“, jak se dnes s oblibou říká.

Nelze si nevšimnout i další věci. Dnes je módní politika identit – dělit lidi podle barvy pleti, pohlaví či náboženství na privilegované a znevýhodněné. Ve světě dobrodružných ilustrací Zdeňka Buriana se lidé dělí podle charakterů. Též proto se Burian i jako akademizující malíř stal součástí popkultury.

Zdeněk Burian: Vlastní cestou, Galerie Smečky, Praha, do 15. 2.

LN, 28.12.2019