Osmého května vzpomeneme - samozřejmě vedle konce války - také 75 let od smrti Josefa Pavla. Kdo to byl?

Z dnešního hlediska prvořadě skaut. Vedle toho školní inspektor, dětmi zaujatý západočeský pedagog a sběratel pověstí. A zapomenutý spisovatel.

Ale ne úplně zapomenutý. Skauti na Otavě (1937) jsou i dnes pro pár vnímatelů pojmem a tito chlapci či chlapci vítají, že kniha prvně vyšla precizně redakčně zpracována jako svazek nové edice Příběhy táborových ohňů.

Josef Pavel (1889-1948) absolvoval roku 1909 učitelský ústav v Plzni, kde pak také učil (1933-1938), než ho udělali inspektorem. Zemřel bohužel už v devětapadesáti letech, vlastně chvilku po „Vítězném únoru“. A tím byl taky jeho osud na více než čtyřicet let zpečetěn a odevzdán šanonu Zapomenutí. Co ale šanonu? Ty knihy putovaly do pecí, v lepším případě do sběren papíru; a jeho Pověsti českých hradů a zámků (1935) jsme, co pamatuji, uchovávali doma, inu, takřka jako klenot.

Josef Pavel strávil tři roky na frontě první světové války a knižně debutoval v letech 1924 a 1927 příběhy Osman Fetič a Zelený kádr; již tehdy se však orientoval na dětské čtenáře. Přišel i s „Historií chlapce z polepšovny“ (podtitul) Paduán (1931) a po „Příběhu ze života pošumavských světáků“ (podtitul) Hrad na Podlesí (1932) a „Románku šumavského výra“ (podtitul) Král noci (1933), při jehož psaní se nikoli naposledy nechal inspirovat klasikem „zvířecího žánru“ Setonem, se pár roků s láskou věnoval hradům a zámkům, jejichž báje nakladatel Hokr vydával věru reprezentativně. Ale po publikaci o Boubínu (1938) vlastně vydal již jen pár dnes opravdu zapomínaných knih, mj. Divoké kachňátko a jiné povídky z přírody a Kluka z vesnice, aby jej druhá světová válka snad přímo nesemlela, ale umlčela. Roku 1942 byl penzionován, ale ani po roce 1945 se jako literát dostatečně nevzchopil. V letech 1945-1947 byl sice opět inspektorem, ale moc toho už nenapsal.

Jedno dílo zůstalo. Zdařilí Junáci na Otavě, jakási jeho „foglarovka“ alias pavlovka. Dodnes byla i přes nevůli nacistů a komunistů vydána už čtyřikrát.

Na této knize nepřestane fascinovat až symbolistní motiv ostrova, který snad může připomínat i knížku Karla Ove Knausgarda Ostrov chlapectví, jež je jímavou studií dospívání na „ostrově“ dětství. A jak si všímá - ve své Literární psychologii (2020) - sečtělý psycholog Zbyněk Vybíral, je Ostrov chlapectví „psychologickým textem, který nepotřebuje nic z psychologické terminologie“.

Zrovna tak pasuje na příhody chlapců z Pavlova ostrova Barthesova definice dětství jako času neredukovatelného a jako zkušenosti, kterou nejde zjednodušit. Je nepřenosná a „nesmírným obsahem“ přesahuje vše, co se „odehraje později. A jen dětství ve mně neprobouzí lítost nad zmarněným časem,“ dodává filozof, „a co v něm odhaluji, není nenávratnost, ale právě neredukovatelnost.“

V praxi to může znamenat i to, že jde sotva který moment Skautů (respektive Junáků) na Otavě vyklučit, aniž bychom příběhům poněkud ublížili. Na bázi Z by kniha asi fungovala dál, ale těžko by se k ní čtenáři natolik fascinovaně vraceli. Romantický Olšový ostrov omývaný Otavou pak dokonce smí asociovat malý kontinent, na kterém kdysi v Nantes prožil kus dětství Jules Verne; jenže toto je česká řeka a prvořadě okouzlila už dospělého muže, aby smluvil vše pro dvouměsíční táboření s vlastníkem ostrova - mlynářem Votavou.

A tím létem, kdy tábořili, se i potkáme s jistým vrcholem Pavlova života, ať již si onu skutečnost sám připouštěl anebo ne. Jako skautský vůdce ve svém románu píše o skautském vůdci Jaroslavovi a jeho mamince - a tento „šťastný Jarda“ vlastně i vybral tucet hochů pro dvě družiny. Družinu Srnců a Havranů. S nimi pak i vyráží na místo zaslíbené a (držte se), jeho vlastní maminka jim celé prázdniny vaří - a tak trochu nad nimi bdí. A jde tedy o příběh skautský, ale rozhodně ne zcela typický. Je vážně trochu foglarovský, ale čímsi realističtější. Otava se rozhodně stihne rozvodnit, když zaprší, a vzorní chlapci přijdou do kontaktu s divočejšími trampy oné doby. Zrovna jako skutečné děti mívají hrůzu z bouřek, anebo naopak podzemí, které v knížce zastupuje záhadná chodba. Děj jest přesně lokalizován, i sledujeme výlet na Rabí, pak na Šumavu. Horolezectví zastoupí výstup na Prácheňskou skálu, potápění pak setkání se skutečnými lovci perel, a konečně vše vrcholí - individualističtější - plavbou dvou chlapců na kánoi k soutoku řeky s Vltavou. Pod Zvíkov. Ale na ostrov. Zpět. A dodejme, že se kniha vůdci Pavlovi povedla taktéž proto, že děj situoval do kraje svého dětství.

To žil v otcově vechtrovně - u trati mezi Horažďovicemi a Velkými Hydčicemi, ve kterých se narodil. Prácheň se mu v tom čase tyčila takřka nad hlavou a zlatonosná Otava meandrovala kousíček od strážního domku. Kola vlaků duněla. Hrob Josefa Pavla jsem našel přímo u kostelíka svatého Klimenta v Práchni.

Josef Pavel a Miloš Novák (ilustrace): Junáci na Otavě. Redakce a grafická úprava Zdeněk Jirásek, jazyková úprava František Prokop. Vydal TURISTASHOP - turistické nakladatelství, Zdeněk Jirásek. Praha.

https://www.kosmas.cz/knihy/271401/junaci-na-otave/