Kamarád Václav nemá turisty rád. Zvláště pak turisty v Praze. Ne, že by byl zaujatý proti turistice vůbec. Ale řídí se sokolským heslem, že turistika se provádí zásadně na luftě, dlouhými procházkami lesy a krajinou. Zvláště pak lezením na kopce, nejlépe na vysoké štíty Alp, Tater a podobně. Ovšem stačí mu i menší kopce. Zvláště ty naše, domácí. Mezi největší životní rozkoše pak zařazuje srpnové stanování na Českomoravské vysočině. Nejlépe když už je za námi „Svatá Anna - chladna z rána“. O večerech ani nemluvě. Úžasný zážitek, když si čte večer na břiše na nafukovače ve stanu typu „áčko“ při baterce. A na rukou má, aby mu prsty úplně nezkřehly, natažené skoro úplně čisté vlastní ponožky - to je balada!

Hlučné davy turistů, které proudí kolem starodávné budovy jedné vysoké školy v centru Prahy, kde se nachází jeho pracoviště, jej činní silně nervózním. Odmítá se prodírat Pařížskou ulicí směrem na Staromák a netěší ho ani to, že značná část turistů z asijských zemí je dokonce daleko menší než on. Mělo by. Pak totiž dobře vidí do dálky přes jejich hlavy na krásy starodávných budov a tak vůbec. Měl by se tedy jako vzdělanec cítit dobře. Ale necítí. A vykládá všem a všude: „Nechoďte v létě středem města! Je to děsný! Na otázku „A co v zimě?“ odpovídá: „No, v zimě…. Dneska už je to děsný i v zimě! Co je tam lidí.“ Má pravdu. Přesto se vydáme na vycházku opět do Prahy, a to po cestě, kterou vodím soukromé ale i služební zahraniční návštěvníky, kteří jakožto správní byznysmeni nemají mnoho času. Sekretářce hlásím: „Dem se mrknout na Račana.„

A vyrazíme.

„Do Prahy“, jak říkáme my z periferie, se dneska člověk dostane nejlépe metrem. Takže se budeme tvářit hodně ekologicky, aby návštěvníci nebrblali, že nejedou autem, a narvem je do podzemí. Vystoupíme na Národní třídě. Vyhneme se povalujícím houmlesákům, nevšímavě mineme Redutu, kam jsem chodil na Ivana Vyskočila, Šlitra, Rudu Rokla a tak podobně a kde hudl na saxofon president Clinton v době, kdy už jsem tam nechodil. Než dojdeme ke kostelu svaté Voršily, zahneme do ulice Karoliny Světlé. Tam to znám. Tamtudy jsem nedobrovolně chodil na výslechy „na Barťák“. Tedy do sídla SNB (dnes policie) v Bartolomějské. Ale dneska je doba jiná. I když policajti jsou v Bartolomějské stále, my půjdeme na druhou stranu podívat se na rotundu z 11. století. Ta fotka není nic moc, půjdete-li tam osobně, udělá na vás rotunda určitě lepší dojem. Dojem dělá dobrý. Ale fotí se blbě!

Schválně nevodím na výhled na Hradčana návštěvy na nábřeží kolem kavárny Slavie, jak je obvyklé. Ale jdeme zadní ulicí, která je na výškové úrovni jako dno Vltavy, abych je pak překvapil divadelním výstupem na „Hradčanské nábřeží“. Ono se dneska jmenuje Smetanovo, ale nikdo mu tak neříká. Prosmykneme se Konviktskou – další známé sídlo policie už do dob mocnářství – a zezadu se přiblížíme k parčíku, kde vždy teatrálně pravím: „Hle, zde socha našeho milovaného císaře! “

Většina návštěvníků se zděsí: „Jakého císaře?!“ Cizinci z dálky netuší, že bychom měli my, Češi a Moraváci, vůbec nějakého císaře. Ti informovanější a nebo co jsou skoro zdejší kroutí hlavou a při pohledu zblízka praví: „Todle není Karel!?„

„Není,“ pravím, „toto je náš milovaný císař,“ a řeknu jméno a dodám: „Ty menší sochy kolem, to jsou milovanému císaři „holdující stavy a řemesla“ a vůbec vděční poddaní. Jak račte vidět, je to celý tak ňák umělecky udělaný a taky ekologicky, páč je u toho taky fontána. Neboli spřáteleno-cizinecky „kášňa“. Dneska dokonce i „kášní„. Tedy je v ní voda.

Jeden z krajanů, co tu dlouho nebyl, po informaci o milovaném císaři na mě nedůvěřivě koukal, pak koukal na to sousoší na Krannerově fontáně, pak zase na mě a nakonec zarputile děl: „Já tudy chodil kolem toho parčíku léta na průmku, tam nikdy v prostředku žádný císař na koni nebyl? Co to je za ptákovinu?!„

„Nikoliv ptákovina, příteli, toť náš císař!„ odvětil jsem coby znalec. „Ten chlap, na tom koni?„ ptal se rodák. „Ten tam nebyl!! Toho neznám!!!„

„Ó nikoliv, příteli,„ pravil jsem. „Původně byl a né, že né. Pak tam tedy skutečně nebyl. No a teď už tam zase je! A nic si z toho nedělejte, že ho neznáte, nejste sám. To je takový neznámý císař. Tedy mezi pražáky neznámý.„

„A proč tam ten chlap dřív, když jsem byl kluk, nebyl? Voni ho sundali bolševici??“ chtěl vědět pán. Nezbylo než jej poučit: „Tohle na bolševiky nesvedeme! Toho jsme sundali my sami, vlastenci, hned po převratu v roce 1918. A protože jsme národ spořivý, neroztloukli jsme sochu zavrženého mocnáře, jako by se to stalo třeba ve Francii a nebo v Rusku, my ho uložili do Lapidária. My u nás máme hóódně velký Lapidárim, že aby se tam vešly všechny tyhle podobný sochy velikánů. Jeden nikdy neví, kdy se zase budou hodit. No a milovaný císař …… (neprozradím který, najděte si to, ale napovím, že to byl poslední císař Svaté říše římské národa německého a první rakouský císař – do obou říší jsme patřili) a byl ve vhodné době zase nenápadně vrácen na své místo. Tedy kopie původní jezdecké sochy. Na zpětnou instalaci jsme pozvali rakouského velvyslance, protože v té době zrovna ve Vídni řešili problém. A to, zda byl poslanec rakouského parlamentu jistý rakouský profesor Masaryk (dodneska proklínaný rakouskouherský vlastizrádce) je furt und furt tak velký vlastizrádce, že nebylo jasné, zda mu Vídeňáci povolí u nich doma momentálně vztyčit sochu. Tak abychom ukázali, jaký jsme velkorysý, tak my jsme vztyčili – tedy vrátili - sochu císaře. A rovnou na nábřeží naproti Hradčanům. A pozvali zástupce cizí mocnosti. Ať kouká, Rakušák jeden, jak my jsme politicky korektní a evropsky uvědomělí, he?!? My jsme císaře vystavili!!! A teď ať s ukáží oni, že?!

Pán, co jsem ho prováděl po Praze, se zasmál a pravil, že jsme to celý my. A dodal, že je škoda, že u nás nemáme víc soch našich rakouských císařů. Tak jsem jej vyvedl z omylu.

„U nás, na těch správných místech, máme rakouských císařů dostatek. Někde je skoro až přecísařováno. Například ve Františkových Lázních. To je hned, ehm, jaksi kousek vedle Chebu, tedy německy Eger. Co tam vzniklo sudetoněmecké hnutí. Ale Františkovy Lázně, vážení, jsou naše skoro národní rakouský lázně. Založený pro nás, Rakušáky, jak říkal Jan Werich. To nejsou žádný německý ale naše rakouský lázně!!! A tak to tam musí být na první pohled vidět, ne?!

Oni si do toho Franzensbadu tak nějak po převratu zvykli houfně jezdit naši bývalí spoluobčané. Jak se jim říkalo Érglanďáci. Chovají se slušně a najednou mnozí už zase umí docela slušně česky. Ovšem němečtí kancléři si tam taky začali zvykat jezdit a vést tam k lázeňským hostům – převážně německy mluvícím - projevy v němčině. Kancléř sjednotitel měl dojemný projev v němčině s překladem a ten druhý, co dneska dělá konečně u svého skutečného a to …. ruského pána, ten měl ještě delší německý projev a nenechal ho ani překládat. Čímž nás nas… ééé , rozčílil.

Tak protože tyhle Františkovy Lázně nechal založit milovaný císař František I. Jako rakouské lázně a dodneska to tam vypadá skoro jako v roce 1915 – už znovu pěkně nablýskané a na bílo-žlutě natřené, dali jsme tam instalovat tak různě „němnóžko“ rakousko-uherských panovníků. Takže František I. je tam jednou na koni a jednou bez. Tedy bez koně. Starý Procházka, tedy Franz Josef I., stojí celý z bronzu, v nadživotní velikosti, ale jinak jako živý před Císařskými lázněmi. Moc krásná socha. A veliká. Z bronzu. Josef II., na kterém nám kupodivu nevadí, že nám navrhoval, abychom se vybodli na češtinu a mluvili německy, má ve městě sochy dvě. Císařovana Elizabeta má k pomníku ještě fungl novou kolonádu, přidali na ní z Brusele - a pak jsou tam ještě další podobné sochy, ale už nevím, jaké. K tomu, aby se Němci trochu naprdli, to stačí, tolik rakouských císařů, hned za hranicema, ne?„

Ale zpět do Prahy. Krásný parčík kolem sousoší prvního rakouského císaře, protože ono je to vlastně sousoší, vypadá mírumilovně. Nebylo tomu vždycky tak. Kolem se dost bojovalo, a to i poměrně nedávno. To dosvědčuje i památeční deska na jednoho bojovníka z barikád.

Takže i tento park a tato zajímavá novogotická skulptura má prý svoji temnou historii. Dlouho po válce, když se na sousoší prováděly úpravy a opravy, byly také otevřeny prostory ukryté pod celou „fontánou“. A objevil se poněkud hrůzný nález. V prostorách za od květnové revoluce neotevřenými dveřmi byly údajně nalezeny pozůstatky pěti vojáků wehrmachtu. Ještě v uniformách. Ověřit či vyvrátit tuto historku není skoro možné. Ptáte-li se, narazíte na zeď mlčení. Tvrdí se, že však na pozůstatcích nebyly nalezeny žádné stopy násilí. Vypadá to, jako by ti mladí němečtí kluci uprostřed bojů za sebou prostě zabouchli silné a těžké dveře. A už se jim je nepodařilo nikdy otevřít. Ale kdo ví?!

Vydáme-li se doprava dále po nábřeží, prvně popatříme (jak se dříve hezky psalo) na Hradčany. Ale protože přejít ulici bývá kvůli šňůře aut možné pouze na přechodu, půjdeme ještě kousek po této straně. Nalevo se nám sice už otevírá onen pravý vlastenecký pohled na Hrad, o kterém se dá říci, že kdybychom jej neměli, tak bychom si ho snad museli vytvořit, ale přechod je až támhle...

Dojdeme na konec fronty domů a můžeme se kochat pohledem na Novotného lávku, dům „Klubu techniků“, dříve sídlo Vědeckotechnické společnosti, a na věž, o které nevím, co je zač a nikdo jiný to momentálně tady kolem mně taky neví. Ale je hezká, že?

Na fasádě domu po pravé ruce, který stát jinde, je uváděn jako supr architektonická památka, se nám nad hlavou objeví zajímavá deska. Říká, že v tomto domě sídlilo od jara do podzimu roku 1945 velitelství Sovětské armády v ČSR.

Pak tam byly různé zajímavé spolky jako třeba Televizní klub. Dneska je tam restaurace Belle Vue. Skutečně překrásná vyhlídka! Tedy z okna, ne na ceny na jídelním lístku. Musíte si sednout ovšem tak, abyste viděli na Karlův most a Hradčana. A moc neviděli na ceny. Nabídka úžasná, francouzský kuchař… Navštívili jsme toto luxusní zařízení. Dobrý známý se rozhodl, že když už je po letech na návštěvě v té Praze, že tam zajdeme. V jejich státě jsou služební obědy odečitatelná položka od daní.

Zahájili jsme slivovicí. Když jsme u nás. A protože jsme předtím prošli staré pražské ghetto, tak si dáme pravou košer! Dali jsme si. Pak na chodníku, když jsme vyšli po obědě ven, dumal, zda se mu hlava točí víc z té slivovice a nebo z těch cen. Ale nebojte, příště, až tuhle procházku dokončíme, já vám doporučím nějaké cenově rozumnější restaurace. Ale jestli na to máte, vřele doporučuji Bellevue. Vyhlídka odtamtud je skutečně mimořádný zážitek. Jen by měli trochu prořezat ty stromy v parku před okny.