„Kdo se směje naposled, ten má dlouhé vedení.“

Jan Nejedlý (*1971) se označil na konci své nejnovější knihy Kůň v kině za archeologa legrace. Je jím, já mu to neberu, je to Indy všech legrací, ale jak ho znám, je i vážný a iluzí přehršle nemající publicista, etnograf, folklorista, spisovatel a v neposlední řadě učitel.

Po publikacích Nekrofilní deníček (1995) a V lesním lese (2003) napsal parodii Hvězdné války. Epizoda Bitva o Celebritánii (2005) a roku 2012 výbornou knihu o „přízracích naší doby“ Nová pražská strašidla.

Ta zachycuje víc než zachytil Václav Cibula, i když chybí Cyril Bouda, a potkáváme tak mj. železného holiče z Vysočan, prasopsa na Letné, hovínkového panáčka, Kočičáka ze Slivence, pogující motyku, krvácející bankomat, vousatou Eriku, Pannu Marii z mikrovlnky, rumovou vílu, podolskou legendu, Stalinovo ucho, naříkající retardér, pizza-gril U Fáfíka, Zlatozuba, tzv. Bobuláka, tzv. Pechfógla, hydru z právnické fakulty, žluté kladivo i Žlutou vránu, mlsnou Huong Nguyen, Vinohradskou larvu s velkým V, Rio Botičo a desítky dalších divů včetně známých Vyšehradských jezdů.

Vše skvěle zachycuje ilustrátor Karel Jerie.

Je to deset let, co Nejedlý věnoval lidové tvořivosti i knihu Mistr sportu skáče z dortu a roku 2016 navázal objemnější publikací Malý humorista. Vedle toho vytvořili s Jakubem Šofarem a pro Albatros čtyřdílný a možná osmisetstránkový lexikon lidové tvořivosti času „budování“ socialismu (a ve čtvrtém ze svazků i „času budování kapitalismu“); jmenuje se Po práci legraci (2016-2020).

Právě vydaný Kůň v kině (Nejedlého jedenáctá kniha) přidává dosavadním galeriím především některé pravé „kameňáky“ (v Anglii se jim říká shaggy dog stories), nicméně třeba i tzv. staré vraždy, jak se říká příběhům a fórům, které si vykládali už naše prababičky. Tyto a další pišpuntálie uskladnil Jan Nejedlý i v oddílech Hádanky, O Hurvajzovi, O škole a Černý humor. Co se pak týče zmíněného Hurvínka, kterážto postava (mimochodem řečeno) už ani nepatří muži, který ji zcela nejlépe namluvil, a to Josefu Skupovi (aspoň soudně bylo rozhodnuto), tak jenom připomínám, že lidové anekdoty a historky o něm a o Spejblovi bývají sprosté. A když ne, mohou hraničit s bezzubostí. Nebo i humorem nechtěného. S infantilitou dozajista, ale s tím se počítá. To se univerzu nevysmívám, ale příklad hurvínkovsko-špejblovsklé anekdoty jsem v Nejedlého knížce objevil, i držte se:

„Taťulínku, ploším, ploším, dej mi pál koluneček.“ „Dám, Hurvínku, ale jen tehdy, když necháš toho šišlání a budeš mluvit jako chlap.“ „Naval prachy, taťuldo!“

Jiný příklad. Hurvínek: „Taťuldo, co je podle tebe kamzík?“ „Kamzík? Víš, Hurvajz, to je taková pitomá ryba.“ „Ale ve škole jsme se učili, že skáče po horách.“ „No, dyť řikám, že je pitomá.“

Navzdory tomu je fakt, že některé „jedlé“ sekvence této Nejedlého publikace, a to zvlášť pokud se procítěně podají nahlas, svedou vnímatele donutit k výtlemům; což je výraz pro záchvaty smíchu.

Jan Nejedlý: Kůň v kině. Ilustrace: Petra Lukovicsová a Alma Lukovicsová. Jako 210. svazek edice Modrý slov vydala Ivana Pecháčková - nakladatelství Meander. Praha 2024. 124 strany. Součástí vydání je 100 výtisků autorem a výtvarnicí signovaných.

Kůň v kině - Jan Nejedlý | KOSMAS.cz - vaše internetové knihkupectví