S velikonocemi se pojí jeden z klíčových momentů mého zrání. Odmalička jsem vyrůstal v teologicky střízlivé evangelické církvi. Vždycky jsem se divil tomu, že co jsem v ní slyšel, nenalézalo mezi lidmi větší ohlas. Bylo to přece racionální a ušlechtilé zároveň. Určitě v tom byla vyšší kvalita než v řečech, které jsem slýchal na ulici. Jako gymnazista jsem však přece jen na jeden problém narazil. Bylo jím vzkříšení. To prostě do systému přírodních věd zakomponovat nešlo. Ještě na teologické fakultě jsem si lámal hlavu, jak oddělit Velikonoční neděli od Velkého pátku a zbavit se tak toho, co jsem nechápal.

Jsem rád, že se mně to nepodařilo. Někteří moji spolustudenti a pozdější faráři to štěstí neměli. Prostě Velikonoční neděli od Velkého pátku odřízli. Uchovali si tak punc kritických intelektuálů. Platí zato ovšem tím, že to pod jejich kazatelnami příliš životem netepe. Není se čemu divit. Co se dá kázat, když nemá farář odvahu říci: „Kristus vstal z mrtvých.“ Jenom moralismus. A kdo má chuť poslouchat moralistické řeči? Nikdo. Kde končí křesťanské zvěstování Velkým pátkem, tam končí i církev. Výsledky sčítání lidu nám opět brzy potvrdí, že čím liberálnější církev, tím strmější je její pád.

Řešením není začít z pudu sebezáchovy horečně vykřikovat věty, kterým nevěříme. Zavádějící by bylo rovněž pokoušet se přehlušit, čemu jsme se naučili v hodinách přírodopisu, opakováním velikonočních liturgických manter. Prostě se musíme snažit vyjádřit zvěst o vzkříšení jinak. Nezbavit ji jejího fascinujícího obsahu, ale interpretovat jej způsobem dnešnímu člověku přijatelným. Znamená to uvědomit si, v čem spočívá nejhlubší smysl toho, co se onoho prvního dne po sobotě odehrálo, co chtěli evangelisté naznačit prázdným hrobem a co Ježíš sděloval všem, s nimiž se před ním podle nich setkal.

Dnes už je mně to naprosto jasné. Vzkříšení vyjadřuje, že Ježíšův život měl smysl. Jeho ukřižování bylo tragédií. Nikoli však absurdní. Evangelisté nás svým líčením velikonočních událostí nezavlékají do nějakých fantasmagorií. Přivádějí nás naopak k té nejhlubší studnici moudrosti. K odhalení, že život, jako je Ježíšův, má absolutní hodnotu. I když fyzicky končí, ve vesmíru po sobě zanechává nesmazatelný otisk. Kaifáš, Herodes ani Pontský Pilát v něm po sobě nezanechali nic. Zvěst o vzkříšení je ve své iracionalitě vlastně nesmírně racionální. Je tím nejmocnějším impulzem pro morální život.

Autor je evangelický farář