20.4.2021 | Svátek má Marcela


PRÓZA: Svědectví

1.8.2008

Kapitola II

V předchozí I. kapitole novely Svědectví, která se odehrává na začátku května 1945 v městečku Bulava, kdesi na Plzeňsku, dojde k překvapení: v bulavském Lidovém domě je ubytována velká skupina civilních uprchlíků německé národnosti - takzvaných národních hostů. Jejich vedoucí, jakýsi Herr Menge, má k ruce slečnu Königovou, sekretářku a tlumočnici. Místní Revoluční garda národní hosty úspěšně odzbrojí. Při této akci se zjistí, že zmíněnou sekretářkou byla ve skutečnosti česká Židovka, které se podařilo po útěku z transportu přidat se ke koloně národních hostů, přesunujících se před blížící se východní frontou na západ.

*

Na začátku svého vyprávění prohlásila: Nejsem žádná Němka, nejsem Gertruda König. Jmenuji se Ema Prymusová a jsem Češka. Podle toho vytetovaného čísla byste měli poznat, že jsem Židovka. Ano, tetované číslo - to vymysleli ti vrazi tam... Tetované číslo mají na sobě v lágru všichni Židi, víte? Podařilo se mi utéct z transportu. - Povím vám, jak to bylo, ale musíte mi slíbit, že mezi tyhle Němce, myslím ty, co tady nocují v Lidovém domě, už se nebudu muset vrátit.

Vysvětlil jsem jí, že musíme její výpovědi zaznamenat do protokolu. Vše, co nám pověděla, jsem zapisoval tužkou na papír s tím, že k přepsání na stroji dojde později. Strojopis protokolu Ema Prymusová podepsala a po letech se ztratil stejně jako spousta jiných dokumentů z oné revoluční doby. Ten koncept jsem uchoval, mám ho zde. Vyprávění je dlouhé a moje písmo by jiný čtenář nerozluštil; nezbude, než abych vám z těch starých poznámek něco přečetl.

*

Já, Ema Prymusová, pocházím z Plzně. Do Terezína jsem byla deportovaná s rodiči, s mladší sestrou Leni a s babičkou Růženou v roce 1942 na jaře. Bylo mi sedmnáct. Loni v srpnu v terezínském ghetu nás vybrali do transportu - směr na východ. Oświ?cim leží v Polsku. Oświ?cim se dobře pamatuje, bude zapotřebí uchovat v lidské paměti název toho místa nadlouho. Já jsem se ocitla v takzvaném ženském táboře. Kam poslali tátu s maminkou, Lenkou a babičkou - zatím nevím. Náš lágr byl pracovní. Zkusily jsme tam hrozně, o tom se nedá vyprávět. Starší a nemocné ženy buď umřely, nebo je esesačky utloukly při práci někde na poli. Kopaly jsme zákopy. Ty šťastnější vykopávaly motykami brambory a řípu. Asi tak v listopadu jsme poznaly, že se něco děje. Fronta z východu se přibližovala. Němci se báli, že Rusové při svém postupu objeví osvětimské hrozné baráky, se všemi těmi ubohými, hladovými, umírajícími. Že objeví plynové komory a krematoria. Že objeví taky nás, vychrtlice. Na začátku ledna mě a další děvčata, která ještě mohla chodit, nahnali do vagonů. Nacpali nás do takových otevřených uhláků bez střechy, bez plachty. Vezli nás někam pryč, prý do Německa, na práci v továrně. Vojáci, kteří nás hlídali, měli pro sebe na konci vlakové soupravy osobní vagon. Měli taky strach, hlavně z letadel... Když vlak někde musel stát, chodili podél vlaku a řvali na každého, kdo se pokoušel vyhlédnout přes bočnici vagónu. I druhou noc byla velká zima. Ještě s jednou holkou jsme se rozhodly, že utečeme, jakmile se naskytne příležitost. Ať nás radši zastřelí, než ve vagónu chcípnout hlady a mrazem.

Udělaly jsme to takhle: Celou noc jsme ležely nebo seděly na sebe namačkané, omrzlé, v tom vagóně nás bylo moc. Jídlo žádné, voda žádná. Kálely a močily jsme pod sebe. Některé ženy, ty nejslabší, přes noc umřely. Za svítání je bylo možno rozeznat podle zledovatělých, šedobílých, ojíněných tváří. Vlak zastavil před nějakým nádražím. Viděly jsme mračna dýmu, zaslechly jsme německé výkřiky. Vedle mě seděla mrtvá žena, zády opřena o plechovou stěnu vagonu. Odvážila jsem se na ni stoupnout, abych byla výš a mohla se porozhlédnout. Koleje a výhybky okolo nás byly rozflákané od nedávného náletu. Jaká letadla to provedla, nevím, neviděla jsem žádné. Vlak stál v polích, ale nalevo, asi sto metrů nalevo, bylo vidět zasněžený les. Nikdo na mne v tu chvíli nezařval, nikdo nevystřelil... Žádná stráž podél vagonů nehlídala... Asi sto metrů před námi hořelo nádraží - a vojáci se tam šli zřejmě podívat. S tím děvčetem ze Slovenska - Rita se jmenovala - jsme si řekly: teď nebo nikdy. Na to tedy nezapomenu do smrti, jak jsme slezly mezi vagony a pak: přikrčit, podlézt nárazníky a utíkat, pryč od kolejí, pryč po zasněženém poli. Zanechávala jsem v oraništi černé stopy, čekala jsem, že někdo na nás vystřelí, slyšela jsem za sebou Ritin sípot a dupot, ona běžela pomaleji, protože byla bosa a klouzalo jí to. O tom teď nechci mluvit, jak jsme vypadaly. Neměly jsme moc naděje; byly jsme takové chudinky, naposledy jsme jedly před dvěma dny v táboře obvyklý tuřínový mišmaš. Jak jsme k tomu lesu doběhly, to ani dnes nechápu. Měly jsme na sobě ubohoučký tenký mundur, mundur, ve kterém jsme v lágru chodily, pracovaly i spaly. Takové oblečení nás všude prozradí, nesmí nás v tom nikdo spatřit - říkala jsem Ritě, když jsme doběhly k lesu a svalily se do sněhu pod větve smrčků. Musíme sehnat něco na sebe a taky se najíst. Jinak zmrzneme stejně jako ty ženské ve vagónu. Jestli jsme byly v Polsku nebo v Německu? - V tu chvíli nám to bylo jedno. Židy nemají rádi ani tam ani tam, to jsme věděly.

Plahočily jsme se lesem, nabíraly jsme sníh do dlaní a jedly jsme ho, zastavovaly jsme se v úžasu, když jsme spatřily před námi na lesní cestě srnu. Pamatuji si celý ten den, první den naší svobody... Plakaly jsme štěstím, když jsme se mohly v klidu a na sněhové čistotě vyčurat... Rita krvácela... Jenom trochu, ale bylo to na sněhu vidět. Chodidla měla zčernalá a vůbec necítila, po čem šlape.

Na konci lesa cesta mířila do polí. Stmívalo se, mráz byl citelnější. Před sebou jsme zahlédly nějaké stavení. Pomyslela jsem si: Musíme tam dojít stůj co stůj, musíme najít nějakou skrýš před mrazivou nocí nebo zahyneme. A zdálo se, že osud nás nenechá na holičkách - došly jsme k veliké stodole. Za stodolou byly vidět obrysy chalup, ke kterým se cesta stáčela. Naše putování skončilo. Stály jsme u zavřených těžkých vrat, sroubených z dřevěné kulatiny.

Rita si sedla do sněhu, opřela si hlavu o stěnu stodoly a řekla, že by chtěla zmrznout. Ve chvilce usnula. Vrata byla zavřena zvnějšku pomocí trámu, který byl zasunut do dřevěného ostění jako nějaká obří závora. - Napadlo mi, to je dobrá věc, to znamená, že uvnitř nikdo není - ale kdo s takovým těžkým trámem pohne? K tomu aby byli dva silní chlapi... Prohlédla jsem si ten trám zblízka a najednou mi svitlo: trámem lze otočit kolem středového čepu! Opravdu, stačilo přitlačit levou polovinu břevna dolů a vrata se sama pootevřela. Vzala jsem spící Ritu pod rameny a zatáhla ji dovnitř.

Ve stodole byla tma a vůně sena. Přivřela jsem vrata za námi, jak to jen šlo. Za chvilku jsem se rozkoukala. Měsíční světlo pronikalo škvírami ve střeše. Ze všeho nejkrásnější byly ve stodole obrovské hromady suchého sena. To nebyla stodola, to byl veliký patrový seník. Přelezla jsem po seně až dozadu a nahmátla dřevěný žebřík. Tohle nás může zachránit, seno bude i na prkenném patře a my - na kost prochladlé holky - se do něj zavrtáme a zahřejeme se. Nahoře nás nikdo nenajde. Co bude zítra, jak přežijem další den našeho útěku? O tom jsme nepřemýšlely... Takové myšlenky by vás napadly, kdybyste byli najedení, kdybyste měli na nohách místo hadrů boty, kdybyste byli lidmi a ne jako štvaná zvěř.

Ritu jsem nemohla za živého boha probudit. Odtáhla jsem ji tedy po seně dál od vrat. Stočila se tam do klubíčka jako kočka. Vzala jsem několik náručí sena a přikryla jsem ji. Seno bylo lehké, Ritinu hlavu jsem nechala volnou. Vylezla jsem po žebříku a po seně až téměř pod střechu. Slyšela jsem, jak venku hučí vítr, jak žene sněhové vločky vzhůru po střeše... Nemohla jsem usnout, bolest v prázdném žaludku je ukrutná; kdo skutečný a dlouhodobý hlad nezažil, tak si takovou bolest ani nedokáže představit.

Vzbudil mě řev, nelidský řev. Dole ve stodole se objevili Němci - neviděla jsem je, ale podle křiku jsem poznala, že našli spící Ritu. Na její nářek nemůžu nikdy zapomenout. Volala: Nein! Nein! Potom, mezi německými nadávkami a chechtotem, jsem zaslechla její zoufalé Nie!

Když přežijete tak dlouhou, vražedně dlouhou dobu v terezínském ghettu a dokonce v osvětimském lágru jako já, Ema Prymusová, vypěstujete si smysl pro - sebezáchranu. Ne, to není ten pud sebezáchovy, který má každý živý tvor, ne, to je zesílená schopnost bleskově a logicky rozhodovat a taky improvizovat...

První věc, kterou jsem udělala, že jsem vytáhla nahoru na patro žebřík, po kterém jsem večer vylezla. Já vím, když dnes tady o tom vyprávím, vypadám před vámi jako člověk, který zbaběle opustil kamarádku, když bylo nejhůř - ale to je pouhá fráze, blaf. Dokud ubožačku Ritu znásilňovali, dokud se navzájem povzbuzovali ke své zvířecké zábavě, měla jsem naději, že mě nezpozorují. Byla tu ovšem možnost, že Ritu budou mučit, aby vyjevila, zda se v seníku skrývá někdo další. Napadlo mě: Ona v zoufalství prozradí, že jsme byly dvě, ale neví, kde jsem schovaná. Musela jsem co nejrychleji ze seníku utéct. Hlavou mi letěly myšlenky: Jistě, jsou-li to esesáci, bude venku stráž a ta mě zastřelí. Jsou-li to nějací vojáci nebo dokonce nějaká domobrana, venku v tu chvíli hlídat nebude asi nikdo. Všichni se seběhnou k tomu divadlu, i když obnažená vychrtlá Rita nebude nic víc než podivná ženská troska. A já bych měla pár okamžiků k dobru...

Kudy ven ze stodoly?

Pod střechou svítily paprsky ranního slunce. Přicházely z obdélníkové díry ve zděném štítu stodoly. Jakési větrací okno, aby seno nevlhlo a nezahnívalo. Pod tím oknem v hloubce dobrých pěti metrů tvrdá zmrzlá zem. Vzala jsem několikrát do náruče seno a prohodila ho tím otvorem ven. Hulákání Němců jsem slyšela přes hromady sena ze stodoly pořád, ale kdo z nich zůstal venku? Zdálo se, že je vzduch čistý... Tak jsem skočila do toho vyházeného sena - a že jsem nebyla těžká, dopadla jsem jako do peřiny. Sjela jsem po kopě sena až na zem. A znovu mi v mozku zablesklo: podívej se za roh stodoly k vratům! Stálo tam nákladní vojenské auto, v kabině nikdo, dvířka otevřená! Pět metrů přikrčeného běhu - vlétla jsem do kabiny. Na sedadle řidiče přehozený vojenský kabát... Na poličce u volantu otevřená krabice s nějakými keksy. Na dvířkách připevněná plechová skříňka označená červeným křížem! Vezmu nějakou dezinfekci, fáč, keksy - dám to tady do těch kapes kabátu, kabát si vezmu... Nápady mi létaly mozkem jako jiskry. V postranní kapse něco bylo - nahmatala jsem krabičku zápalek. Plnou!

Vrata stodoly byla pootevřena a břevno závory našikmo, jak jsem ho pootočila večer já. Ve stodole hluk, mužské výkřiky, chechtot - Ritu neslyšet... Nakonec Ritu zabijou, to se tak při znásilnění děje vždycky, to jsem věděla. Vezmeš je tedy s sebou, Rito. Šla jsem tiše k těm vratům, přitlačila obě křídla k sobě a otáčela břevnem, aby zapadlo zpátky do železných háků. Ozvalo se hlasité vrzání a skřípot. I kdyby něco Němci zaslechli, bylo pro ně pozdě - vrata byla zahákována. Vylít lahvičku z lekárničky, označenou Benzin - Pharmac, do trochy sena : stačilo trochu sena, venku roztahaného, zasunout pod vrata, přistrčit zapálenou sirku - - plameny začaly olizovat spodek vrat. Na závoru zavřených vrat! Vrata shoří, ale dřív shoří seno a střecha... Utíkala jsem zpátky k lesu, odkud jsme včerejšího dne s Ritou přibelhaly. Neohlížela jsem se...

V lese bylo ticho. Kráčela jsem jako v mrákotách, nazdařbůh, vojenský kabát mi překážel v chůzi, tak jsem ho smotala a nesla jako nějaký neforemný balík. V roztrhaných hadrech na nohách, v potrhané vězeňské suknici, v haleně, do které jsem si ještě v noci ve stodole nacpala několik hrstí suchého sena. Pod mými kroky šustila zmrzlá tráva. Mezi zasněženými větvemi vysokých borovic probleskovalo dopolední slunce. Cítila jsem v hrudi teplo, hřál mě pocit vítězství, pocit dokonané pomsty. Říkala jsem si - nejspíš taky zahynu, třeba mě taky chytnou a zamordujou jako Ritu... Já můžu ztratit jen jeden život, moje tělo spálit můžete, ale je jenom jedno. Těch bídáků, těch vrahounů německých, jsem sežehla víc... Nespatřila jsem je, pravda... Ale podle kraválu, který dělali, podle automobilu, který nechali před seníkem, jich bylo nejmíň pět: Pět ku jedné - dobrý, příznivý poměr!

Plahočila jsem se dál - možná hodinu nebo dvě - belhala jsem se za sluncem, to byla má jednoduchá orientace na jihozápad. Tím směrem někde budou Čechy, tam někde bude řeka Morava. Les byl stále nižší a hustší a najednou jsem stála na okraji paseky a před sebou jsem spatřila podivný sloup. Betonový, dvoumetrový sloupek tam stál, sám, holý jak prst boží, vztyčený jak lágrová šibenice... Varoval - pozor, blížíš se k nějakým obydlím. Opodál zase: sloupek... Byla tam těch sloupků dlouhá řada, nenesly žádný plot, žádnou hradbu. Možná kdysi - napadlo mi - tu mohla být obora nebo kus lesa, kde se mělo něco pěstovat. Nechala jsem se tou řadou sloupků vést, jako kdybych jistojistě věděla, že tam najdu azyl, záchranu, že tam v bezpečí udělám to, po čem jsem nejvíc toužila - že se vyspím a probudím a budu živý, svobodný, volný člověk.

(Konec II. kapitoly)

Z připravované novely "Svědectví"

© Petr Kersch, Děčín, červenec 2008



Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!






 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.