Poprvé mě to napadlo, když jsme s Barbie sledovali závěr jednoho z těch amerických seriálů, kde všichni herci vypadají jako buřty, které právě vytáhli z vařící vody. Jsou odulí a lesknou se. My jsme odulí nebyli a neměli jsme ani žádný zvláštní důvod se lesknout.
Právě skončil další z našich pokusů o práci v restaurantu. Majitel nejdřív jako obvykle mrkl na naše zfalšované karty zdravotního pojištění a pak nám jako obvykle nabídl nějakou nehoráznou sumu, na kterou jsme ještě rádi kývli. Na smlouvání jsme totiž neměli - ani jazykovou výbavu, ani nervy.
Dál se náš čerstvý pracovní poměr vyvíjel také obvyklým způsobem. Ze začátku se nás ti Mexikáni, Poláci a jiná sebranka, co v podniku pracovala, pokoušela všechno naučit. Pak nám promíjeli naše chyby, které jsme dělali pořád znovu. A v závěrečném, nejkratším období, je promíjet přestali. V lepších případech nám výpověď oznámil sám majitel, v horším zhnusený Mexikán.

Neměli to s námi lehké, se mnou a s Barbie, to uznávám. Obvykle jsme začínali oba dva jako číšníci. Jenže moje matika mě vždycky zradila. Nebyl jsem schopen naservírovat tolik nápojů, kolik hosté chtěli - když si objednali dvě piva, dostali jich zaručeně pět. Zároveň jsem věděl, že nejistota je mi k ničemu. Tady se nenosila. Chtělo to optimismus, sebevědomí a takový ten americký drajv, jak jsem ho doma okoukal z amerických seriálů.
Pomohl mi už při imigrační kontrole, kdy jsem před podezíravým černochem nakonec ukázal na americkou vlajku na stěně a začal vykřikovat: "Grejt!" Jediné slovo, na které jsem si vzpomněl. Černoch naštěstí roztál, najednou byl takový jako odulý a lesklý a vypadlo z něj: "Sure, man. Great as it can be."
Při problémech s nápoji jsem se snažil postupovat podobně. Přestože se mně samotnému výsledek nezdál, srdnatě jsem ho těm Asiatům a jiné sebrance, co k nám chodila, servíroval.

Od vedlejšího stolu ke mně přitom doléhalo ječení mé milované Barbie. Ta zase pořád nosila jídlo jinam, než kde si ho objednali. Mohli by projevit trochu tolerance, ti zatracení amíci, říkal jsem si, i když to stejně byli žluťásci. Barbie bohužel rychle ztratila nervy a začala hostům česky nadávat.
Že jim přistál na stole místo hamburgeru muffin? No a co! Je vidět, že nezažili opravdu skromné poměry. To by byli vděční, že vůbec dostali kus žvance. Člověk je tu obskakuje, a oni takhle?
A zezadu se už řítil majitel.

Tak tohle že je země neomezených možností? Tady že čeká štěstí na každého, kdo umí vzít za práci? Sem že se dá uniknout z těch našich malých českých poměrů?
Potřásali jsme nad tím s Barbie večer nechápavě hlavou u dalšího pokračování dalšího amerického seriálu.
Na obrazovce se objevily závěrečné titulky. Nevím proč, ale vždycky jsem si je pečlivě četl. Dozvěděl jsem se z nich tentokrát, že catering zajistil jakýsi pan Zitny.
Vzpomněl jsem si na pana Žitného, který zrestituoval dům, v němž jsme s Barbie v Praze bydleli. Že by to přece jen nebyla tak výhodná nabídka? uvažoval jsem teď. Dvě letenky do Spojených států výměnou za můj podpis na smlouvě, že se zříkám nároku na byt po rodičích? Ne, byla to výhodná nabídka! Vždyť nám pan Žitný pomohl vyřídit i turistické vízum! Jo, já si vždycky uměl všechno spočítat!

Dál jsem brejlil na další slovansky znějící jména. Najednou jsem uviděl to svoje. Cerny. Vzápětí jsem vyskočil, až jsem rozlil colu.
"Barbie, koukni na to! Cerny! Cerny!" vykřikoval jsem. Barbie zamžourala na obrazovku. Četla docela plynně, musela na to ale mít dost času.
"Podej mi telefonní seznam!" houkl jsem na ni. Ani jsem se nezlobil, když mi podala katalog tulipánů, který jsme našli ve schránce s ostatní reklamní poštou. (Kdo říká, že každému to musí pálit jako mně?)
Stačilo nalistovat C a za okamžik jsem byl doma. Sto padesát sedm Cerných. Tedy Cernych. Czernych. Szernych. Serenych. A jiných variant. Věděl jsem ale, že Američané na spelling zas tak nehledí. Mrkl jsem ještě do slovníku, jak se řekne příbuzný a už jsem vytáčel první číslo.

"Ty chceš pěstovat tulipány?" zeptala se Barbie.
"Hi!" zahulákal jsem do telefonu. "How are you doing, man? Great as it can be? Me to! Tady Cerny! Cerny z Prahy! Jak, kde? Přece overseas, ne? Rozumíš? No, overseas, odkud máte příbuzný! Jasně! Máte nás tady! Co kde, zas? Jo, tak si to napište…," a už jsem diktoval adresu našeho zapadákova.

Ten večer jsme prvně večeřeli v americké rodině. Až dosud jsme jenom přihlíželi tomu, jak americké rodiny večeří, a očekávalo se od nás, že je budeme obskakovat. Teď obskakovali oni nás. Když jsem nad pivem Bud bez rozpaků prohlásil: "Czech beer, great!" brali to jako poslední důkaz, že jsme opravdu Čížci.
O návratu do našeho hotýlku nemělo cenu diskutovat, Mr. Cerny III., junior nám tam už jenom sjel pro věci.
Po týdnu jsem prohodil: "Letiště, please!"
No a na letišti jsem jenom nalistoval v telefonním seznamu další jméno.

Procestovali jsme s Barbie celé Spojené státy, poznali bohaté Američany i ty chudší, bratřili se s blonďáky, brunety i s lidmi, kteří měli šikmé oči a snědou pleť, čert aby se ve vlastní rodině vyznal. Moc jsem sice nechápal, jak mohl rodinný klan z Bangladéše věřit, že jeden z jeho předků pochází z Evropy, nebádal jsem ale nad tím. Zvlášť když pravidlo pohostit příbuzného bylo u nich svaté a odmítnutí nemyslitelné, jak mi připomněl hostitel.
Samozřejmě jsme taky museli pustit chlup a povykládat, jak v Praze žijeme. Moc jsme se tomu s Barbie potom nasmáli. V našich výmyslech obvykle seděla jedna jediná věc: při závěrečné výměně kontaktů jsem jim dával adresu pana Žitného, ať si taky užije.

Příbuzní nás za bohapusté žvanění odměňovali tučnými příspěvky "na jídlo" - zřejmě jsme se málo leskli - až jsme nashromáždili pěknou sumičku..
A víte, co bylo úplně nejzvláštnější? Po nějaké době jsem už sám věřil, že jsem se všemi těmi lidmi příbuzný. Čím víc jsem věřil v naše příbuzenské vztahy, tím jsem byl odvážnější ve svých přáních. U toho zbohatlického příbuzného z Bangladéše jsem si zkusmo řekl o zaplacení letenek do Prahy. Pan Žitný nám tehdy bůhvíproč zajistil jenom one-way.
Po rozpačitém začátku doma (hned první Černý mi praštil telefonem a při osobní rozmluvě přede dveřmi mi pohrozil policií) jsme nakonec skončili na chodníku před domem pana Žitného. Neměli jsme ne vybranou. V určitém smyslu byl naším jediným příbuzným on.
Nakonec nám pronajal náš starý byt, který byl náhodou prázdný.
Dovezené dolary nám měly stačit na měsíce bezstarostného života. Však se něco najde, říkali jsme si s Barbie vždycky večer u amerického seriálu s pravým americkým optimismem.

A pak se u našich dveří rozezněl zvonek. Zněl a zněl, jako by osoba za dveřmi nevěděla, že po stisknutí se dá zase pustit.
Otevřel jsem dveře, abych uviděl kávově zbarvený zástup.
"Jsem Abdur Cernan, bratranče!" řekl muž v čele ještě nejistější angličtinou, než jakou jsem vládl já, a objal mě. Ti za ním nás obtekli jako lávová řeka a vevalili se do bytu.
"Bratranec Shahidul nám dal vědět, jakého vzácného příbuzného máme v Praze! Pověst o tobě se roznesla po naší rodině, tedy po celém Bangladéši! Jistě nám oplatíš všechnu pohostinnost, kterou ti v Americe Shahidul poskytl! A to včetně letenek, abychom se za ním konečně dostali!"

Pan Žitný se mi už po týdnu, při pohledu na malé Bangladešánky, s nimiž jsem čutal na dvoře fotbal, zmínil o jedné lákavé možnosti. Připraví pro nás prý podobně výhodný kontrakt jako posledně. Potřebuje náš byt a nechce se mu čekat ty nesmyslné dva měsíce výpovědní lhůty. Nemáme mu sice co nabídnout, pokud mu ale věnujeme všechny americké úspory, postará se o nás. S našimi hosty se pak snadno vypořádá - nakonec, z jeho rodiny nejsou.
Tentokrát to prý nebude žádná nuda, smál se.
Tentokrát to bude pořádná exotika.
K mání jsou prý neskutečně výhodné letenky.

Ani jsem se neptal, kam pojedeme. Už jsem přece věděl, že všichni lidi po celém světě tak nějak patří ke mně do rodiny, a já zas do jejich. Něco vám řeknu, i když to možná bude znít trošku moc americky: Doma můžete být kdekoliv - jen musíte umět přesvědčit ty druhé, že jste z přízně.
Podepsal jsem předložený papír bez přečtení.
A pan Žitný vzápětí vyslovil to jméno.
Bangladéš.