U zkoušky z geologie jsem asi sedmkrát propadl. Teď tu po letech stojím, obklopený šutry, jejichž jména jsem už zase zapomněl. Moře, která se kolem kdysi rozlévala, usadila na svém dnu kameny všech druhů a barev. Aby se dnešní geologové mohli vyřádit, moře se střídala se sladkovodními jezery. Pak se voda vytratila a do šutrů se dal mráz, slunko, vítr a déšť. Spojily síly a výsledkem je mistrovský kus. Skalní bludiště, galerie nejbláznivějších soch, měsíční krajina. Proplétá se jí sochař, mistr, který přiložil ruku k dílu ze všech stran. Colorado River.

Jsi tu v jiném světě. Spekuluješ, jestli všechna ta nádhera kolem byla vytvořena pro naši, lidskou radost. Nevěřím. Tak krásnou odměnu si nezasloužíme. Možná, že si to zaslouží až naše děti. Nebo až jejich dětí?

Ne všichni si nad tím lámou hlavu. To je dobře. Jeden z prvních osadníků přehlédl z místa nynější vyhlídky pro turisty spleť kaňonů dole pod sebou. Pak řekl:

„Hergot, nechtěl bych, aby se mi tady zatoulaly krávy!“

Nemůžu už vystát to příšerné vedro. Kousek za rozpálenými skalami se zvedají hory, na jejich vrcholcích leží bílý sníh. Představa osvěžujícího chladu jinak nedá. Mířím k těm bílým flekům na úbočí štítů jako střelka buzoly za magnetem. Prašná cesta pod koly mého auta vede serpentinami příkře nahoru. Najednou jsem v krásném jedlovém lese. Potůčky skáčou přes kameny dolů do údolí. Rozpálené peklo pouště dole je už za mnou. V korunách jedlí se dohadují sojky, mezi větvemi prosvítá sníh. Bunda, kterou mám v autě, je najednou velice užitečná. Vzduch zchlazený sněhem se stěhuje po stráních do údolí.

Nevím, kudy dál. Prašná cesta se rozdvojuje, jména na dřevěných šipkách mně nic neříkají. Mapu nemám. Za zatáčkou serpentiny se objevil malý náklaďáček, děda za volantem zastavil vedle.

„Ahoj, jak se máš?“ zdraví mě přátelsky. Vedle něj sedí kluk, má tak třináct, čtrnáct. Odpovím na pozdrav a ptám se na cestu. Děda vypnul motor a vystoupil. Hned jsem poznal spřízněnou duši, chtěl si popovídat. Potřásli jsme si rukama. Představil mi svého vnuka. Když jsme probrali počasí a výkonnost našich aut na horských silnicích, přišla ta známá otázka:

„Máš zvláštní přízvuk. Odkud jsi?“

„Přišel jsme z Československa, bydlím ve Virginii,“ zní obligátní odpověď.

„Ah, propána, to je skoro na druhé straně světa!“ říká děda a kroutí hlavou.

Myslím si pro sebe, že ani o Československu nikdy předtím neslyšel. Nevypadá jako študiós. Jeho auťák je na rozpadnutí, modré džíny by zasloužily vyprat. Klobouk na dědově hlavě musí pamatovat přinejmenším Lincolna, zrovna jako jeho majitel. Chlapík pořád kroutí v údivu hlavou. Mrkne na mne zpod střechy širáku a říká:

„Mám rád knihy Karla Čapka.“

Stojím před ním s otevřenou pusou, sanice mi překvapením spadla až k zemi.

„Divím se,“ pokračuje děda, „že Čapkovi nedali Nobelovu cenu. Škoda, že nežil déle.“ Čmáral v zamyšlení zaprášenou, vyšmajdanou holínkou v prachu cesty.

„On věděl, že bude válka. Asi už ani nechtěl žít.“

Děda mně pak vypráví, jak bojoval jako mladý chlapec ve Francii a jak jen tak tak unikl zajetí v Belgii, těsně před koncem války.

Náklaďáček, zvedající chomáče prachu se ztratil za serpentinou. Cesta, kterou mi děda poradil, mě dovedla k jezírku. Od břehu jezera stoupala nahoru holá stráň, byly na ní jen skupinky nízkých keřů. Z trávy sem tam vyčuhovaly kameny. Přímo na druhé straně jezírka bylo ústí potůčku. Vrbové proutí lemovalo potok, který se klikatil loukou. V místě, kde ústil do jezera, běžely po hladině vlnky. Vím, že pod vrbami tam čekají pstruzi na to, co jim potok přinese k snědku.