25.7.2021 | Svátek má Jakub


POVÍDKA: To máte, pánové, těžké...

28.4.2021

„Jen se podívej, jak ten Jura pěkně řídí,“ pravila má žena vyčítavě. „Klidně, rozvážně, nelítá z pruhu do pruhu...“ A můj malý bratr se na mě od volantu jen omluvně podíval a raději neříkal nic. Jednak by to bylo nejspíš zbytečné. Jednak snad před deseti minutami, když jsme se rozhodli jet na večeři společně jedním autem, mu jeho žena důrazně poradila, aby se podíval na moje boty. A jestli se prý za své boty nestydí. Pravda, koupil jsem si boty nové, protože ty předcházející se už rozpadaly, a na bratrových botkách nebylo zatím vidět nic závadného. Ale jen jsem se na něj omluvně podíval a raději neříkal nic. Bylo by to nejspíš zbytečné.

Protože, například, jsme už oba dávno věděli, že téměř dvousetkilový soused Vendel měl „takové zlaté brúško“, jak to bratrova žena zhodnotila zpěvnou slovenštinou. Zatímco mému malému bratrovi, dvoumetrovému a sotva devadesátikilovému, se udělalo strašné panděro. Jak usoudila jeho žena. Která mu také obvykle vyčítala, že neřídí víc agresívně.

Oba jsme dobře věděli, který manžel z našich známých umí vymalovat a vše v domácnosti opravit, který je vynikající tanečník, který zase hodně vydělává, a který je skvělý kuchař. A který by svou ženu na rukách jen nosil, pozorný a zamilovaný. Co všechno ti muži umí a dělají. Rádi a nadšeně. Ani se jim nemusí říkat...

Samozřejmě, že v tom nebyla žádná výtka. Jen takové nezaujaté konstatování fakt. Asi jako když si moje žena občas povzdychla, jak se jí vždy líbili vysocí blonďáci. A tak si vzala mě, černovlasého a spíš kraťase. Někdy k tomu taktně dodala, kdo všechno se jí dvořil a koho si mohla vzít, a já dobře věděl, že to byli muži krásní, stateční, šikovní, k smrti zamilovaní, jako vystřižení z romancí, ve kterých se proháněli po skotských vřesovištích a konali hrdinské činy. Kam jsem se na ně hrabal! A přece má žena, chuděra, skončila se mnou.

Snad nás to kdysi mrzelo a trápilo. Snad jsme se někdy zlobili a vztekali; tak proč sis ho, k sakru, nevzala?! Ale časem jsme oba, malý bratr i já, pochopili, že přírodě sice můžeme poručit, ale ona nemusí poslechnout. A přírodní katastrofy nezastavíš ani holýma rukama, ani nejvyspělejší technologií, ba ani obrovitým bankovním kontem ne. Prostě v manželkách, zejména těch vlastních, to je jak v koze lůj; je to mohutná přírodní síla a odolávat jí je snaha pošetilá. Někdy dostaneme maličkou náplast na naše sebevědomí od manželek cizích, které naopak nás dají za vzor těm svým neschopným packalům. Ale doopravdy se to vychutnat nedá. Protože je to snad nejlepší cesta, jak nás připravit o kamarády.

A tak malému bratrovi i mně nakonec došlo, že prostě tak je svět zařízený – a kupodivu, v tomto případě nám pochopená nutnost přinesla jistou úlevu, ne-li svobodu. Dokonce jsme občas měli s našimi manželkami soucit. Všechny holky se tak dobře vdaly, jen ty naše, nejhezčí a nejchytřejší, dostaly taková budižkničemu.

A že jsme náš pracně vybojovaný vhled považovali za axiomatickou, všeobecně známou a přijatou pravdu, překvapilo nás, že náš starší bratr se k ní nepropracoval. Dokonce o ní nevěděl. Nebo – a to nejspíš – si jí úspěšně nevšímal. A to mu možná měla jeho žena nejvíc za zlé. Přece si mohla vzít toho poručíka...! „Ale nevzala,“ odbyl by to náš starší bratr.

Tentokrát přijel z Edmontonu do Vancouveru nejen na svou obvyklou návštěvu, ale také se zvláštním posláním. Fotoaparát jeho manželky nepracoval, jak měl, a jediná tovární opravna té značky v západní Kanadě byla prý v Richmondu, předměstí Vancouveru. Náš nejstarší bratr se tam hned na druhý den vypravil a prodavačka mu s úsměvem řekla, že to nebude žádný problém, že si aparát může za dva týdny vyzvednout. Bude jako nový. Bratr opáčil, že to ovšem problém bude. Vancouver opouští za týden.

A teď, s výmluvností a pohotovostí sobě vlastní, to na prodavačku vypálil hned ze dvou hlavní. Jednak, že jeho žena bude strašně smutná a zklamaná, když jí aparát nepřiveze opravený zpátky. A také, že jeho pověst obětavého, schopného a starostlivého manžela strašně utrpí. A manželčin smutek a zklamání tím jen prohloubí.

Těžko říct, z které hlavně to prodavačku víc zasáhlo; možná z obou stejně. Chvilku se ujišťovala, že to bratr myslí naprosto vážně, a potom ho vyzvala, aby chvilku počkal. Vzalo to pár telefonátů, přesvědčujících, důrazných i úlisných, a prodavačka bratrovi vesele a srdečně sdělila, že jeho žena nebude smutná a on že si zachová status naprosté jedničky. Pro aparát si může přijít za čtyři dny, v pátek. Což můj bratr učinil. A prodavačce přinesl kytku, snad i nějakou čokoládu, a také ji ujistil, jaká je to pohoda jednat s tak krásnou, chytrou a schopnou ženou, jako je ona.

Vyslechli jsme se zájmem a možná i obdivem, jak si bratr dobře vedl v těžké situaci, a ocenili jsme jeho strategii i taktiku. Jen jsme se s mladším bratrem shodli, že to neznámému manželovi nebo příteli té dámy pěkně zavařil. Ani možná nebude vědět, co ho to prásklo mezi oči, až se dozví, že jiní chlapi by si jeho ženy uměli jinak cenit. Že jiní manželé by se roztrhali, jen aby své ženě vyhověli a potěšili ji.

Starší bratr to chvíli zaraženě poslouchal. A sdělil nám, že meleme naprosté voloviny. Jsme blbci, ničemu nerozumíme, a dočista jsme zvlčeli. A protože při této návštěvě bydlel u nás, šel a koupil pěknou kytici mé ženě. Ta se krásně zapýřila, koketně ji přijala a na mě vrhla vyčítavý pohled a prohodila „Vidíš?!“

Viděl jsem. Viděli jsme všichni, i můj starší bratr. Na krbové římse stála ve váze čerstvá kytka. Co jsem ženě koupil já, jen tak. Ale neříkali jsme nic. Asi by to bylo zbytečné.



LETNÍ SOUTĚŽ: Už jste navštívili Archeopark Chotěbuz?
LETNÍ SOUTĚŽ: Už jste navštívili Archeopark Chotěbuz?

Vkládejte svoje tipy na výlety s dětmi a vyhrávejte hodnotné ceny po celé léto. Kam vyrazit tento týden? Navštivte třeba Archeopark Chotěbuz.






 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.