"Tudíž, dámy a pánové," prohlásil pan Jouza ve funkci předsedy krajanského spolku PŘÁTELÉ ROZVOJE DECENTNÍ EXILOVÉ LITERATURY, "zdůrazňuji, dámy a pánové - tudíž je nám nutno věnovati pozornost i zdánlivým maličkostem, lapáliím, jak by se řeklo." Odmlčel se, svraštil čelo, a hlasem tlumeným téměř do šepotu, dodal: "I kdyby se třeba vyskytovaly v NAŠICH VLASTNÍCH ŘADÁCH!" Poslední tři slova byla vyvrcholením strhujícího crescenda.
Orlím zrakem pak přeletí všech jedenáct přítomných (dvě dámy a devět pánů), řídce rozsazených - s typicky novokanadským, a tedy minimálním nárokem na pospolitost - ve třech předních řadách suterénního sálku restaurace Panslavia. Zahleděl se do šera za nimi, do nevlídného přítmí, vyžadovaného šetrností majitele onoho podniku. ("Dycky jich příjde pětapůl a nevypijou ani pět piv dohromady. Elektrika je drahá, tak s tím Jouzou si musím promluvit.")
"Zdánlivé maličkosti to jsou," pokračoval pan Jouza, "kdy právě nesmíme sleviti pranic z naší ostražitosti." Lehce si odkašlal a s jistotou znalce, jemuž zdánlivé maličkosti jsou stará vesta, mluvil dále: "Naši mateřštinu musíme hájiti, a nehajámejíli" - tady mu mateřština nastražila past - "totiž, ne-há-jí-me-li-ji, najdou se tací, kdož nám ji začnou kaziti."
Zmíněný už orlí zrak se zaostřil do brýlí ing. Koštovance, a ten, nevěda proč, se začal vrtět na dosud poměrně pohodlné židli.
"Ano, příteli Koštovanče, povšimnul jsem si - a musím dodati, že s politováním - jak v poslední době jsi najednou začal ve svých článcích v krajanském tisku vynechávati měkká ‚i' na konci slovesných infinitivů."Ing.Koštovanec by byl udělal radost Jiřímu Wolkerovi svou snahou udělat se nejmenším na celém světě, ale pan Jouza nedbal.
"Od vynechávání měkkých ‚i' na konci slovesných infinitivůjetouž jen krůček k dalším devalvacím jazyka, k používaní nespisovné hantýrky a nakonec i oplzlých výrazů!"
Dvě dámy a osm pánů se zadívalo na provinilce, jenž vzhledem k úsilí o osobní miniaturizaci už dávno měl být neviditelný, a v jejich zracích se mísil údiv s dobře myšlenou škodolibostí. Pan Jouza se odmlčel, vychutnávaje odezvu k tomuto odhalení, ale pak velkomyslně
dodal: "To nic, přátelé, to budiž pouhou připomínkou, abychom bděli, jinak tady máme kulturní anarchii," lusknul prsty, "šupito presto!"
Což probudilo pana Šupitu, čiperného, růžolícího a nedoslýchavého osmdesátníka, jinak pilného návštěvníka schůzí rozličných spolků české diaspory v hlavním městě Kanady.
"Co je, co je, co mám přinýst," povstal a rozčileně se dotazoval, zatímco pan Jouza nechápal. "No, dyť ste křičel ‚Šupito, přines to,' né? A tykat mi zrovna nemusíte, na to ste moc mladej a já nejsem žádnej hej-počkej, to bych si vypro-"
Šupita junior, (vnuk), sedící vedle, uspěl v úsilí strhnout staříka zpět na židli, načež se omluvil přítomným v tom smyslu, že "se to občas dědovi trochu plete". Normálně by se byl neodvážil prohlásit něco takového veřejně, poněvadž děda vždycky reagoval zběsile na jakékoliv zmínky, které ukazují na příznaky pádícího věku; ale Šupita senior zatím, naštěstí, opět upadl do lehké dřímoty, takže schůze mohla pokračovat.
"Přátelé," zahřměl předseda, "drazí přátelé, ještě není vše ztraceno, máme-li jen sdostatek odhodlanosti býti na pozoru. A nechtějme toliko chrániti čistotu mateřštiny: odolávejmež nadto i útokům a pronikání cizích nám myšlenek a ideologií nejen mezi náš lid v exilu, nýbrž také mezi naše kanadské spoluobčany, a -"
Zarazil se, protože v třetí radě povstal, lépe řečeno, jako čertík ze škatulky vyskočil pan Paškvírek, dříve údržbář, nyní školník, a bez ohledu na protokol vzal předsedovi slovo: "Promiňte, pane Jouza, ale když vás tak poslouchám, nedá mi, abych vás zrovinka teď nepřerušil. Já totiž, dámy a pánové," uklonil se rozmarně, "jsem v praxi uďál právě to, o čem náš vážený předseda mluvil. Můžu teda pokračovat?"
Předseda chmurně přikývl a ostatní to také schválili. "Tak teda, prostě, je to tak," prohlásil pan Paškvírek, "že během posledních dvou měsíců jsem prostě z naší školní knihovny potají odnesl řadu knih, prosáklých marxismem a komunismem a podobným neřádstvem, a prostě jsem to u mě na chatě spálil. A to je prostě všechno," skončil prostě a sebevědomě.
Sálkem zaburácel potlesk a voláni bravo, sláva a hurá nebralo konce. A to probudilo pana Šupitu staršího. Vida pana Paškvírka, uklánějícího se na všechny strany, domníval se, že se možná slaví jeho narozeniny. Jal se prozpěvovat ‚mnoga ljeta, mnoga ljeta, mnoga ljeta, živijó, živijó, živi-', než vnuk zakročil a loktem ho dloubnul do žeber, až mu vyrazil dech. Senior se však nedal.
"Jak je," sípal, "jak von je vlastně starej," ptal se vnuka.
"Kdo jak je starej, dědo?"
"No, ten kašpar, co se furt klaní jako holub na báni!"
Dědo, sakra, mlčte," zasyčel Šupita junior. A pak dostal spásný nápad: "A de se na záchod!" S tím vyvlekl příbuzného z řad posluchačstva, přes hlasité protesty, jako že nemusí, že už byl před schůzí, a že stejně má dobrýho držáka.
Ve dveřích se srazili s majitelem podniku, jehož dolů do sálku přivedl ten výbuch bujarého veselí. Dostavil se v předpokladu (mylném, jak se ukázalo), že to vše snad vyústí v objednávky občerstvujících nápojů. A když viděl dvojici, z niž jeden táhnul vší silou a druhý se vší silou vzpouzel, rozhodl se zakročit.
"Copak, copak, pánové - jen žádný násilí, to tady netrpím." Obrátil se na Šupitu mladšího: "Von vás vyrušoval, že ho vyhazujete? Já zavolám policii, nechcete?" Dal se však ujistit, že je to čistě rodinná záležitost a že jdou na záchod. V sálku se dosud jásalo. Jen ing. Koštovanec se držel stranou.
Byl rád, že jeho poklesek přestal být středem pozornosti, když veškeré členstvo se kochalo vidinou průlomu do masivních zdí Kremlu a představou kmetů z politbyra, rvoucích si vlasy a v panice prchajících zadními dveřmi a dále cestou necestou na smetiště dějin, kam už poslali tolik západních politiků a prominentů.
Bravo, sláva a hurá!
Poté se pan Jouza vzpamatoval a z moci předsedy zvolal: "Přátelé, hrdinný čin páně Paškvírkův nám budiž zářným příkladem v neustálém boji proti mezinárodnímu komunismu. Ale," a pan Jouza vztyčil ukazováček, "dnešního večera jsme se tu sešli za jiným, neméně
důležitým účelem - a to je očištění exilové literatury. A v tom směru mám pro vás radostné oznámení: díky šlechetné a štědré podpoře jednoho z našich řad - a on si v příkladné skromnosti přeje zůstati anonymním - máme nyní hmotné prostředky, abychom s opravdovou očistou začali účinně a co nejdříve."
Pana velkopodnikatele Pelanta (Eddie Pelant, Export/Import, Canada), sedícího uprostřed první řady, oblilo příjemné teplo. Ostatní, kdo tušili o koho jde, se dali do potlesku. To způsobilo, že anonymní dárce povstal a klaněl se na všechny strany, čímž vlk se nažral a koza zůstala celá.
"Jak je vám známo," řekl pan Jouza, "jedním z nejhorších podrývačů estetických hodnot naší mateřštiny je rádobyspisovatel Emil Korecký. A jednou z jeho knih, v níž jazyk našeho národa dostal nejvíc na prdel-"
Je nezjistitelné, jaký zvukový efekt může způsobit zatajení dechu jedenácti osob (dvou dam a devíti pánů); následující hluboké vdechnutí však bylo jasně slyšet, takže pan Jouza si uvědomil svůj faux-pas, a nepochyboval, že to musí nějak zachránit.
"Přátelé," řekl důrazně "onen nechutný výraz jsem použil záměrně, za účelem zaútočiti na vaši citlivost stran čistoty jazyka. A nemýlil jsem se: byli jste uraženi. A tak to má býti. Jenže nás je tady, počkejte, jedenáct? Jo, dvanáct, když se započítám - jako apoštolů, he-he-he," zašprýmoval. "A my musíme zapůsobiti na daleko rozsáhlejší oblast, rozumíte, přátelé? A díky štědré podpoře anonymního dárce to konečně můžeme udělati!"
Pana velkopodnikatele Polanta opět oblilo příjemné teplo, když se ozval aplaus.
"Jak, ptáte se?" hlaholil pan Jouza. "Pro začátek takhle: co se oplzlostí týče, nejhorší knihou takzvaného spisovatele Koreckého je škvár s titulem Pancéřový regiment. Říkáte-li, že to už je dávno vytisknuto v několika vydáních - a škoda tudíž nadělána - já vám k tomu říkám, že se to stále dá napraviti."
Posluchači v pochybách vrtěli hlavou, zatímco vítězný úsměv z pohublých tváří pana Jouzy nezmizel.
"Takhle se to dá udělati, přátelé: jakoby řízením osudu se mi dostal do rukou seznam odběratelů nakladatelství, které Koreckého knihu vydává - prý to vede jeho metresa - navíc s poznámkami, kdo si co objednal. A tady musím s uspokojením konstatovati, že jim hodně lidí nezaplatilo. To ovšem není náš problém, a my, díky šlechetné a štědré podpoře anonymního dárce vhodně upravíme závadné pasáže, upravený text dáme vytisknouti a pošleme ho abonentům za účelem vlepení téhož do jejich knih. Věřím, že to udělají, když za to nic nechceme, ne?
Spokojené mručení bylo hudbou uším pana Jouzy. Ale co to? V druhé řadě se zatřepala ruka, žádající o slovo.
"Měl bych zlepšovací návrh, pane předsedo," ozval se majitel ruky, "a sice, abysme to těm abonentům udělali jó lehký, měli bysme k opravenému textu přivalit malou tubu s lepidlem, a možná i žiletku, kdyby bylo třeba někde něco přiříznout."
Rozpředla se živá debata, kterou zakončil pan velkopodnikatel Pelant prohlášením, ze každej má mít lepidlo a žiletku doma, a když nemá, tak je blbej.
"K věci, přátelé," zasáhl pan Jouza, "do háje s lepidlem, a pozor: přečtu vám, jednu za druhou, závadné pasáže a po každé uvedu návrh na opravené znění. Pracoval jsem na tom mnohou hodinu, ale nelituji námahy. Od vás pak očekávám konstruktivní připomínky." Načež se dal do čtění z útlého svazku kapesního vydání Pancéřového regimentu.
"Stránka 12, řádek 18: do prdele, odpověděl atd. To opravíme na: jdi mi k šípku, odpověděl atd. Pan Jouza nesmlouvavě citoval dál, přestože dámy se pýřily a páni se neangažovaně dívali do stropu. Posléze přečetl celou jím redigovanou verzi nepřijatelné kapitoly, počínaje stránkou 15, řádkem 24.
‚Ta děloha!' zaznělo z řidičského otvoru, a na předprseň se z něho vyhrabal podseditý voják v zamaštěné kombinéze s desátnickými prýmky na prsou. ‚Von si myslí, že se kvůli němu ztrháme. Ať se sám sobě vyprázdní na hlavu, kráva.'
‚Aby to kat spral,' zaznělo z věže. ‚Na to se vykálím.'
‚Chyba lávky, Juraji,' pravil pedagogicky řidič. ‚Koukej maskovat.'
‚Pro pět ran do čepice, nech mě bejt.'
‚Běhna, Juraji, nekálej na výsost! Přece nenecháš starýho Střevlíčka, aby to maskoval za tebe.'
‚Vykálíme se na to kolektivně,' řekl nabíječ.
‚Tak nebuď nerozumný, Juraji,' rozkázal velitel. ‚Něco na to nakálet musíme, ať nás zbytečné nezneužívají."
Ale nabíječův názor vyjádřilo jediné slovo: ,Lejno!'
Pan Jouza se odmlčel, neboť očekával potlesk. Ale ten, jako déšť v Kalahari, se nedostavoval. Naopak, podmračený ramenáč z druhé rady si vyžádal slovo:
"I když plně souhlasím s projektem na očištění exilové literatury, není mi jasné, proč by závadná slova měla být nahrazovaná rčeními vpravdě archaickými. Proč nepoužít sice hrubé, ale v této aplikaci přijatelné výrazy jako kruci, sakra, hýmlhergot, krucinálfagot a podobně. Bylo by dobré, kdyby nám to pan předseda vysvětlil."
"A to také hodlám hned udělati," pravil pan Jouza nakvašeně. "Právě citovaná slova jsou nevítaným dědictvím z časů, kdy jsme tři sta let trpěli pod habsburským jařmem, a to z c. a k. rakouské armády, kde čeští vojáci kleli ve zpotvořené němčině. Rakousko jsme pochovali už dávno, tak proč vyhrabávati neslavnou minulost?" To byla otázka čistě řečnická, poněvadž pan Jouza nečekal na odpověď a rozohňoval se dále: "Pro náhrady potřebné k vymýcení oplzlostí bylo mi sáhnouti až do doby probuzenecké, kdy naše mateřština povstala
z popela jako fénix, a na počest toho jsme potom měli na Václavském náměstí tu velkokavárnu, jestli se nemýlím. Kdy spisovatelé jako Jan Evangelista Palacký nebo Karel Jaromír Herben nebo - tedy, mnozí jiní používali výrazův, které byly současně pádné a lahodné, a daly se používati konverzačně i u stolu."
Ing. Koštovanec se dosud nepřenesl přes zkrácené infinitivy a zde viděl příležitost, aby se do pana Jouzy navezl. Opravil ho, dost jedovatě, že když Jan Evangelista, tak tedy Purkyně, kdežto Palacký jedině František. A když Karel Jaromír, tak Erben.
Inženýre, příteli, my všichni víme, že jste vzdělaný člověk, a já, Jouza, jenom obyčejný pojišťovák. Ale tolik se vytahovati zase nemusíte.
Hlavní věc, že jsem čerpal z doby, kdy naše mateřština nebyla ještě poskvrněná modernou a sprosťárnami. S tím snad všichni souhlasíme, ano? Nebo ne?" nasupil se.
A zde opět došlo k výměně názorů. Pan Korčula se dal slyšet, že gramaticky nahlíženo, slovo hovno je vlastně nejsilnější česky zápor, a že v podobné situaci ho slovo lejno nemůže nahradit kvalitativně.
"Sám Karel Čapek," dovozoval pan Korčula, "to slovo, totiž hovno, použil v jedné ze svých povídek - Experiment profesora Rousse, nebo tak nějak." Trochu nejistě dodal: "Někde se přece musíme zastavit, né? Nechceme přece opravovat naše literární velikány!"
"Čapek nečapek," opáčil pan Jouza, dotčen. "Hovno je hovno a nepatří do exilového písemnictví!!"
"A co doma," otázal se ing. Koštovanec, "tam se to smí?"
"V Česku na to mají zákony, pane inženýre," vmísila se do debaty paní Řídkošilová, která do Kanady přišla po invazi. "Tam napíše hovno, a už si ten literát nevrzne." Proskribované slovo ji vyklouzlo z úst celkem bez obtíží, ale hned jí došlo, že se dala unést, a tak se opravila: "Samozřejmě, myslím lejno."
Ing. Koštovanec se však nedal.
Ovšem, přítelko, ale lejno není pro navození realistické atmosféry totéž co hovno, aspoň pokud jde o literaturu. Já jsem technik, a proto jsem pro přesnost."
V panu Jouzovi to už chvíli viditelně vřelo, a když se nemohl udržet, vybuchl: "Přátelé, s těmahle kecama můžete jít do prdele. Buďto čistíme exilovou literaturu, nebo nečistíme." Na to se z řad členstva ozvaly námitky, že tady jsme ve svobodném světe, ze autokraticky postoj předsedy je nepřijatelný. Proto jsme přece neutíkali, né?
"Tak se vám na to vyprdnu," řekl suše pan Jouza a vzdálil se. V nastalém rozpadu spolkové discipliny pan velkopodnikatel Pelant oznámil, že na takovýhle bordel nebude přispívat svými těžce vydělanými dolary, a také odešel. Cestou ke schodům si mumlal, co jen ho to stálo nervů, než těm Rusákům prodal tři sta tisíc hodinových strojků, a tady s těma blbcema by měl rozhazovat!
Spolek potom ještě nějaký čas živořil, načež se definitivně rozpadl.
Z přátel vznešeného cíle se předvídatelnou cestou stali vzájemní nepřátelé, a tu a tam po česko-kanadských luzích a hájích bylo slyšet cvrkot, jakže to vlastně bylo s vyúčtováním spolkových peněz. Všechno však má svůj konec, a tak i pomluvy přestaly.
Téměř rok uplynul od neblahé poslední schůze, když pan Jouza obdržel balíček a k němu připojený dopis. Z něho se dozvěděl, ze firma Universal Stamps, Inc. lituje, že objednané razítko posílá s takovým zpožděním; bylo zaviněno, říkali, změnou ve vlastnictví podniku. Universal Stamps, Inc. však doufají, ze v budoucnu atd., a přiložený účet na $15.75, včetně poštovného, je splatný do deseti dnů (Visa či Mastercard jsou přijatelné).
Pan Jouza se rozpomněl, že v raných dobách spolku, v očekávaní lákavé a bohaté agendy razítko objednal, aniž by se poradil s exekutivou organizace.
"Ach jó," posteskl si teď sám sobě bývalý předseda, "to razítko si můžu dát za klobouk." Chystal se ho vyhodit, jenže zvědavost ho přemohla. Z psacího stolu vyjmul inkoustový polštářek a razítko na něj přitlačil.
A pak ho energickým gestem přibouchl na list papíru a četl:

************************************************************

Povídka vyšla v knížce literárních etud jazzového mohykána Jiřího Traxlera Já nic, já muzikant ... na penzi. Vydalo ji nakladatelství IFP Publishing