Je večer a já sedím v parku pod deštníkem na lavečce a je mi trochu zima. Zítra je den pracovního volna, a tak si myslím, že je škoda jít spát. Potíž je v tom, že jsem žena, a tak mám strach. Blíží se muž, který mi svou podobou připomíná jednoho z našich méně známých politiků, jenže na rozdíl od něj vypadá o dost starší.
Přisedá ke mně na lavičku a ptá se, zda mi to nevadí.
"Vůbec ne, právě naopak," odpovídám a jsem zvědavá, co bude dál.
"Víte, kdo jsem?" táže se, rozevírá deštník a já odpovídám mlčením. "Nemusíte mít strach…, já jsem člověk celkem slušný a byl bych vám vděčný, kdybyste se nebála," pokračuje ve svém monologu.
Tato slova prolamují mou nedůvěru. "Já se nebojím, jsem jen mírně nervózní, protože jsem čekala někoho jiného."
Muž vedle mne se zamyslel a říká: "Čekala jste asi svého přítele, jenže já jsem člověk z minulého světa. Mohu se zeptat, co děláte nebo studujete?"
"Novinařinu," sděluji krátce svůj souhlas s pokračováním v rozmluvě.
"Říká vám něco T.G.M.?"
"Ale jistě," odpovídám překvapena.
"V tom případě jste na správné adrese, blíží se totiž volby."
Sleduji chvilku toho zvláštního člověka a pak se ptám: "A co vy s nimi máte, tedy kromě možnosti volit, společného?"
"Nic a přesto všechno. Byl jsem kdysi mužem číslo jedna a nyní jsem někde, kde to neznáte. Přesto vám ale rád odpovím na sedm otázek."

Mlčení. Na co se mám ptát, když se mi zdá téměř vše předem jasné? Jenže zvědavost je nakonec silnější než obavy z nějaké spiritistické seance a tak se ptám: "Jsme v Česku, ale mohli jsme být v Československu. Myslíte, že rozdělení bylo správné?"
"Bylo i nebylo. Jenže jinak to nešlo a jinak to už asi ani nebude. Jen já jsem kdysi věřil, že právě společenství těch našich národů je cesta k lepšímu zítřku, a tak jsem s ohledem na svou pozici měl pocit, že vhodnější je být prezidentem než filozofem."
"A vy toho teď snad litujete?"
"Ano, mohl jsem už tehdy dojít k závěru, že je konec všech nadějí na spravedlivé uspořádání světa a že malé země nemají šanci ustát koncové řešení celosvětové krize v podobě bojů nejrůznějšího druhu."
"Hm…, a můžete naznačit něco bližšího?"
"Mohu, ale vy jste novinářka a tím se vystavujte riziku, které je v současnosti tak velké, že je lépe se tvářit jako na prvním máji kdysi…, tedy za vlády vaší nejsilnější politické strany dneška."
"Máte na mysli komunisty?"
"…To je otázka teoretická. Člověk filozoficky vzdělaný ví, že slova nemají správný význam, a co je komunismus je otázka pro sociology a ne pro mě… Žít se má společně, ale dnes většina lidí tenduje k individualismu a největší komunističtí pohlaváři byli právě takoví. S komunismem měli společné jen to označení…"
"Takže věříte, že nejblíže k pravdě mají socialisté?"
"Věřím i nevěřím. Je to dáno tím, co jsme. Kdyby se lidé nechtěli tak silně angažovat pro svoje vlastní dobrodiní a měli víc citu pro cíle společenské, tak by se žilo úplně jinak. Ale to je pro změnu otázka pro sociální psychology… Žádný systém nebyl spravedlivý, a to ani ty demokratické. Já to mohu říct klidně, i když jsem jen člověk, který o politice psal a pak litoval, že neměl víc pochopení pro věci citové…"
"Myslíte lásku?"
"Lásku, děvenko…, tu milují lidé mladí, ale když se zamiluješ v pozdním věku, tak poznáš něco, co má sice stejný název, ale úplně jiný charakter… Miluješ spíš duši toho člověka než jeho tělo a přitom na tebe padá smutek z poznání, že není jiné cesty než zemřít… Já měl svou ženu rád, ale byl jsem stále politikem, a tak jsem se staral víc o to, co kdo o mně píše, a bylo mi přitom jedno, zda špatně či dobře. A to je věc, která ti přinese úspěch, když pochopíš, co je zásadním projevem lidskosti…"

Ticho. Chvíli přemýšlím, pak počítám a nakonec vypínám diktafon ve své kabelce. Zbyla mi jedna otázka a já cítím, že bych jich potřebovala položit ještě několik. "Říkáte - projevem lidskosti? To je přece všechno, co člověk udělá a dokonce i to, co neudělá!"
"Máš pravdu…, děvče…, a jsem ti vděčný za tu připomínku. Jsem už starý, a tak nejdu proti vodě, ale řeknu ti, co je nejdůležitější - opravdový smysl pro humor. To je hlavní kritérium, podle kterého můžeš třídit lidi… Existují sice i významnější lidské kvality, ale ty se většinou skrývají a kdo je dává najevo, má problémy s udržením psychického zdraví… Dám ti na závěr jednu radu. Jsou cesty různé a až půjdeš volit, tak se nedívej na čísla, ale na to, co není vidět. Asi se ptáš, co to je, ale já ti mohu jen napovědět… Je to všechno, co tu mohlo či mělo za dobu budování nové demokracie být, ale není. A pak si polož otázku, kdo je za to odpovědný!"

Zvedám se, beru svou kabelku a snažím se najít slova vhodná pro rozloučení. Byla bych je i řekla, ale ten podivný muž zmizel. Chápu, co si asi myslíte - kouzelný dědeček z pohádky. Ale na mém diktafonu zůstal skutečný záznam rozhovoru s tím člověkem. Jsou to věci mezi nebem a zemí a já odcházím, abych svůj zvláštní zážitek popsala. Není to těžké, protože hodnocení s laskavým svolením redakce ponechám jiným.