Byl už pozdní večer, když konečně dokončil práci. Venku tma a nevlídnost pozdního podzimu. Cítil se unavený a už se skutečně těšil domů. Jak si dá něco dobrého k jídlu, skleničku té výborné slivovice, co dostali od manželčiných příbuzných z venkova, pustí si hudbu, nejspíš nějaké baročko, a konečně se zase dostane k té rozečtené knížce. Prostě už na něj čekají jenom samé pěkné věci.

Než se dostal ke svému autu, už věděl, že to tak docela jednoduché nebude. Několikrát na chodníku málem upadl; náledí jako hrom. „Ledovica,“ řekla by jeho žena, rodačka z toho města. K autu spíš doklouzal, než došel, ale všiml si, že ulice byly opuštěné, téměř žádný provoz. Byl zkušený řidič, kdysi řídil i těžké náklaďáky, a tak si věřil, že pokud se nikdo nenaveze do něj, tak on by to měl zvládnout. „Ale že to sviňsky klouže!“ polohlasem uznal sám sobě po prvním kilometru jízdy. A usmál se, když si vzpomněl, že jeho žena by nejspíš řekla „šlindá to!“ Těšil se i na ni.

Byl rád, když konečně přirazil k chodníku před jejich domem. Zdálo se, že i jeho žena byla ráda. Zřejmě ho netrpělivě, ustaraně vyhlížela a sotva z auta vystoupil, už se rozrazilo okno v patře a žena volala „To je dost, že jsi doma! Už jsem měla strach...“

Jenže doma ještě nebyl. Pár kroků od domovních dveří ležela na chodníku žena, opatrně se snažila dostat alespoň na čtyři a potom snad i vstát, ale obě nohy jí uklouzly najednou a už zase ležela, zoufalá hromádka se sukní ne právě pěkně a decentně vyhrnutou. Muselo jí být tak nejméně šedesát, tedy z pohledu jeho pětatřiceti byla stará, velmi stará.

Přispěchal, spíš k ní doklouzal, a pomáhal jí postavit se. Moc to nešlo, i jemu to klouzalo. Když ale žena konečně víceméně stála, uvědomil si, že ji vlastně nepodpírá, jak původně zamýšlel. Že na něm celou váhou visí. Že už se snad ani nesnaží stát vlastní silou; cítil, že kdyby ji přestal podpírat a poodstoupil, složí se jak domeček z karet do té původní nešťastné hromádky.

„Kde bydlíte?“ optal se jí. Očekával, že udá některou z ulic v sousedství, ale odpověď mu vyrazila dech; teď už věděl, že v tom doopravdy lítá. Jmenovala obec snad pět kilometrů za městem. Umístěnou pěkně v ďolíčku, takže poměrně prudce z kopce tam a zase do kopce zpátky. Na náledí. A dál mžilo, dokonce snad ještě hustěji, a voda okamžitě namrzala.

„Já tu paní budu asi muset odvézt domů,“ volal na manželku do okna. A polohlasem dodal jméno vesnice, jako by doufal, že to žena neuslyší a tak to nějak spíš projde. Slyšela to. A neprošlo to.

„Ty ses dočista zbláznil. Vždyť se oba zabijete!“

„Ale vždyť ono to zase tak zlý není,“ rozpačitě se hájil. „A stejně, co tedy mám dělat?!“

„Jít domů, jako každé normální chlap.“

„Vždyť sama vidíš, že nemůžu...“

A manželka se vytasila s trumfem, který mívala schovaný pro podobné situace a který mu vždy připadal až nedůstojně nesmyslný, nelogický, nechápající, ale zato silně obviňující. A vždy s příchutí citového vydírání.

„Jako vždycky, každé je přednější, já su ta poslední. Na mně se ohledy brát nemusí. Tak jen si jeď, když tedy musíš! Na mně se neohlížej!“ A práskla oknem. A udělala tak tečku za jeho sny o poklidném rodinném večeru. Pravděpodobně nejen pro tento večer.

Cesta to byla krušná. Nejen kvůli počasí. Ta paní ho začala chválit, jak je dobrotivý, a vždy ho uchopila za loket a zatřásla jím, snad aby svůj názor zdůraznila. I to stačilo k tomu, že malá fiatka šla do smyku a on měl co dělat, aby vyrovnával. Jenže když ji poprosil, aby s tím přestala, bylo to ještě horší.

Paní se ho začala vyptávat, zda chodí do kostela. Nechtělo se mu do toho, tak se jen omezil na stručné a rozhodné „ne“. To ji neodradilo a alespoň chtěla vědět, zda se každý den modlí. To že by rozhodně měl.

Měl hroznou chuť zastavit a požádat ji, ať si vystoupí. A začít z toho večera zachraňovat, co se dá. Jenže to už, pochopitelně, v té mrazivé noci a uprostřed polí udělat nemohl. Chtěl ji alespoň poslat, květnatě a hrubě, mnohem dále a hlouběji, než do háje nebo do prčic. Prostě rozředit a vyvětrat tu frustraci nějakou neslýchanou, nebetyčnou a nekontrolovanou sprosťárnou, ale ani k tomu se nedokázal odhodlat. Snad aby ten vztek, co v něm až dusivě vzrůstal, nějak neagresívně vykompenzoval, nechal se unést bizarním okamžitým nápadem. Místo útoku jí začal přednášet jednu z básní zemitého muže, který žil a tvořil v tomto městě a patřil k vrcholům české literatury:

„Netřeba, aby mne obmýšlel kterýkoli bůh.
Mám odedávna svého,
pro vlastní potřebu a k svému narovnání.
A pro pokoru, které je mi třeba.“

Na chvíli se v autě rozhostilo ticho. Už si myslel, že skutečně tou krásou, hloubkou a lidskou upřímností starou paní zasáhl. Že ten bizarní nápad byl nejen na místě, ale byl i nejlepší, nejtaktnější a nejšetrnější odpovědí, kterou jí mohl dát. Jenže stará paní nebyla ani trochu spokojená.

„Tak tohle je, mladý pane, rouhání. To byste neměl, pánbůh vás za to potrestá!“

Teď teprve konečně pochopil, že tento večer je skutečně v prdeli. Že čelí silám, které naprosto přesahují jeho možnosti a jsou mimo jeho kontrolu. Cítil, že mu snad zbývá jediná volba. Buď popustit uzdu impulsu a dopustit se když ne fyzického, tak aspoň verbálního násilí na té paní, anebo ji důsledně ignorovat, disociovat se od ní a od celé situace, a celou tu zkušenost se později snažit zapomenout, nebo ve vzpomínkách zařadit mezi špatné, bolestivé, ale možná poučné zkušenosti.

Stará paní ještě chvíli do něj vrtala dotazy jako „To skutečně v Boha nevěříte? A věříte vůbec v něco? No to přece musíte!“ Ale nakonec i ona utichla, a tak přijeli před její domek mlčky. Atmosféra v autě by se dala krájet. Když paní vystupovala, nepoděkovala. Jen si na rozloučenou povzdechla:

„Škoda. Takový hodný pán jste, dobrý, a přece se budete škvařit v pekle. Škoda!“

V nebe, peklo a posmrtný život nevěřil. Nebyl si jistý, proč ho ta poslední poznámka tak zasáhla. Ale jak jel tou nevlídnou nocí sám domů, jasně věděl, že už s ním nelomcuje vztek. Cítil, jak ho zaplavuje nevolnost. Nevolnost o to větší, že si vzpomněl na podrobnost, kterou se ihned rozhodl nikdy nikomu na sebe neprozradit, a pokud by to jen trochu šlo, nejraději na ni zapomenout. Protože jak ta paní bez poděkování vystupovala z auta, zcela bezmyšlenkovitě a nějak automaticky vyhrklo „děkuji“ - z něj. A když si na to tenkrát vzpomněl, anebo i dnes za nevlídných nocí vzpomene, je mu strašně nevolno.

Žena to nevěděla, a snad dodnes neví. A přece ho přivítala s viditelnou úlevou, že už je v pořádku doma, a s horkým čajem. A s povzdechem, užívaným snad jen v tom jejím městě – „Ty móko!“