Táhnu se z autobusového nádraží. Pařba v Práglu byla řádná, řádná byla i cesta přeplněným busem. Nastojáka. Když nohy cepení a hlava zoufale přemýšlí, na kterého cestujícího má žaludek vyklopit recyklovaný prazdroj všech chutí, zle je, bratři, zle, ale statečný Čech přeci nemůže vrhat šavle piva. Vydržela jsem hrdě a někdo z těch čistých cestujících by mi měl poděkovat. Rádo se staaalo.

Taxi nikde žádné, nezbývá než absolvovat zbytek trasy dom po svých. Větříček věje, hladinka alkoholu už se nekývá, vlastně už je dobře. Míjím hotel Slávie a vtom se na mne z okna vysype houslová etuda. Kdo tady dře dítě o housle i o prázdninách? Najednou mi to dochází. Vždyť on u nás Jaroslav Svěcený vede v rámci festivalu houslové kurzy a nějaký jeho žáček piluje techniku. Ježíš, a já mám lístek na mistrův večerní koncert, já musím být do té doby v cajku!

Dávám se do kupy, alkohol pomalu rozumně vyprchává, v půl osmé jsem již střízlivá a svěží. Svěží a příjemné jeví se i nádvoří s řadou židlí otočených směrem k náhrobnímu kameni rytíře Dětřicha. Před kamennou deskou s uraženou rytířskou hlavou se skví harfa, napravo od ní stůl, na něm patery na první pohled drahocenné housle, nalevo křehce postává několik stojánků s notami. Maloměstečko usedá, zdraví se navzájem, dobrý večer, milostivá, už jsme se dlouho neviděli.

Přichází pan Svěcený a přivádí s sebou půvabnou harfistku Englichovou. Všichni na ní spočinou zálibnými pohledy - dlouhé světlé vlasy, sepnuté elegantní sponou, odhalují ušlechtilý krk, letní šaty s květinovým potiskem zas opálená ramena. Houslista krátce představuje sebe, dámu i jedny ze svých mistrovských houslí a už se oba virtuózové pouštějí do Händela. Publikum je uchváceno oduševnělým zvukem strun, allegro střídá adagio, sonáta fantazii, Smetana Bizeta. Akustika nádvoří přeje jemnostem hudby, vybroušeným souzvukům, harmonii tónů. A sakra, vlak. Myslela jsem si bláhově, že elektrické lokomotivy nebudou dělat takový rámus jako dieselové. Já naiva. Harfistka se pousměje, nenechá se vyvést z míry. České dráhy naštěstí neotravují příliš dlouho, a tak se umělecké vibrace znovu ustalují na kontrolované brilanci. Ale poťouchlá koláž pokračuje. Chce se mi nekontrolovaně kýchnout, po zádech mi pod halenkou leze mravenec, buran. Já se dokáži držet etikety, ne však páv. Páv vydává různé zvuky, někdy jako kočka, někdy jako ďábel, někdy jako rozšlápnutá trubka. Pro tento večer si, šumař jeden, do programu zařadil rozkejhanou trumpetu. Mám sto chutí vyběhnout ze zámku do parku a udělit mu třídní důtku za vyrušování. Citlivé uši obou umělců musí být buď roztřesené nervozitou nebo potlačovaným smíchem. Ukáže se, že za bé je správně. Blbého dekorativního ptáka s kvalitním hudebním hluchem pochválí mistr Svěcený za spolupráci. Mistr má vůbec smysl pro humor a nutno podotknout, že his master´s voice je velice příjemný. Kultivovaný faun. Svou vlastní kompozici Time for viola uvádí slovy: „Abyste si nemysleli, dnes vám tu nebudeme hrát jen samé pěkné skladby, zahraji vám také jednu svou.“ Varuje milovníky klasiky, pozor, půjde o modernu, má však jednu dobrou zprávu – kus je krátký. A už řeže do violy. Něco pro mne. Najednou si vzpomenu na metalové jezdce z kvarteta Apocalyptica.

Temné ďábelské tóny svěcené brutální i něžnou violou mne uchvátily. Přemýšlím, zda nemám po skončení koncertu zajít za autorem vyjádřit mu svůj obdiv a zeptat se, jestli má též Apocalypticu rád, ale raději neriskuji, aby mne nepřetáhl smyčcem. Přeci jen jsem ještě větší buran než mravenec a páv a nemohu urazit metalovým přirovnáním duši znalce, který se pohybuje ve vyšších patrech music. Jeho hudba mnou protekla jako řeka v parku, jako živá voda, po níž nenastává kocovina… Nejsem přehlíživý spolucestující, a tak alespoň takto na dálku: „Děkuji krásně.“