Prašnou silnicí ze vsi Litice ubíral se k Plzni chlapec a vesele si pískal. V ruce nesl prázdný džbán. Cestu dobře znal. Vlevo pole, támhle les, tady zmije a vedle si potutelně bublá říčka a tamhle číhá pes. Hupity čile přes můstek a cesta se do kopečka jenom zaklikatí. Ukryt mezi stromy stojí tam na kopci velikánský dům.

Hoch tedy šel a skotačil, a právě kousek od domu dohonil půvabnou dívku v bílé rubášce a slušivých sandálech. Hm, hm, ta se mi líbí. Co ji oslovit? Naoko ledabyle ukázal až za topoly do zeleného stromoví a nezávazně pravil: „V tom domě bydlí Litická.“

Zadumaně kráčející dívka se na chlapce mlčky podívala. Že by intrika? zvažovala všecka pro a proti. Jdou už po mně? Dívka, pravda, nebyla ani trochu paranoidní.

Že by cizinka? myslil si zatím hoch. Jak je krásná! A s pýchou rodáka potom dodal: „Okolí je zde hezké, viďte, slečno."

"Nu, není zlé."

"Sem do Litic u Plzně každý rád jezdí - a dokonce to zde milují i turisté až z Prahy, nemyslíte?" A šli a šli a bylo pěkně. „Opravdu je to zde hezké,“ reagovala konečně, ale zase ticho po pěšině, a tak zasněně kráčeli bok po boku, až to chlapec nevydržel a vzrušeně vzkřikl: „Víte…“ Odhodlával se očividně k něčemu velkému a odhodlával se dlouho, až konečně hlesl: „Víte, mám touhu. Chtěl bych vidět Litickou.“

Dívka sebou trhla. „Ivanu? Ale proč?“

„Nu, paní, chci ji vidět, zkrátka. Chci znát, jaká je, jak se češe, jak voní a co jí. Rád bych ji poznal! Jak vypadá - i jak se strojí, koho má na světě ráda a čím se utírá a čím živí. Kolik toho naspí a jak zpívá, jestli taky doma poklízí a co jí hlavou vrtá. A tak vůbec.“

„Strojí se docela stejně jako každá jiná obyčejná ženská v Unii. Třeba... Třeba zrovna jako já. Ostatně... Říkají, že mi je podobná. Dokonce prý hodně. Jako by mi, hochu, z oka vypadla. A říká se i, že my dvě jsme k nerozeznání.“

„Oho, tak tomu nevěřím.“

Dívka se zvesela zasmála a pohodila parukou. Šla a šla a nohy ji snad samy nesly i si předcházely a chlapec dál zaujatě zíral na prostou rubášku i hezké, a přece notně prošlapané sandálky. „Copak Litická by si ale vyšla takhle, jen v hrubé rubášce?“

To už však dorazili k vysokým topolům, jimiž províval větřík, a právě za těmi topoly stál, jak víme, schován tajemný dům. A tu se dívka v rubášce zastavila.

„Jak ti říkají, chlapče, a kam máš namířeno?“

„Jsem Ivánek - a jdu tátovi do hospody pro plzeň.“

„Tak to musíš ještě pět minut a rovnou za nosem, zatímco já uhnu. Tak na shledanou, Ivánku!“ A chlapec musel dál už sám. Pohvizdoval si, ale umlkl. Uprostřed cesty totiž stála kyprá žena s hráběmi. Sotva k došel, zeptala se vlídně: „Tak o čempak jste si s Litickou povídali?“ A Ivánek zkoprněl a... Ne, ani krve by se v něm nedořezal.

Ještě chvíli tak stál a potom opatrně odložil džbánek a chtěl se rozběhnout zpátky. Ale Ivana Litická už byla pryč.

Kontrolně čítankové otázky:

1. Za jakým cílem se ubíral Ivánek?

2. Jakou chválihodnou vlastností se mohla holedbat hezká dívka v rubášce?

3. Čím si asi dívčina vysloužila takovou důvěru českého lidu, že k ní dokonce i malé děti vzhlížely? Jen krásou?

4. Vyrovnala se, co myslíte, děti, tou krásou i Leninovi?

5. A Naděždě Konstantinovně Krupské?

6. A co Milanu Kindlovi?

7. A co Karlu Havlíčkovi?

8. Co myslíte, děti? Chodíval opravdu i král Václav IV. mezi poddané šmírovat v přestrojení za blondýnku?

9. Navštívili jste Litice? Vyprávějte o tom!

Převzato z knihy Kalendář plzeňský.