11.7.2020 | Svátek má Olga


POVÍDKA: Hvězdnaté noci

8.6.2020

Nevesely, truchlivy byly naše kraje. Svět obcházelo strašidlo neznámého viru a lidé jednak ze strachu, jednak kvůli zákazu z vyšších míst nevycházeli z domu. Izolovali se. Ostatně, nebylo ani kam jít. Mnohá pracoviště byla zavřená, stejně jako kina, divadla, koncertní a výstavní síně, knihovny a hospody. Děti nechodily do školy. V některých místech se, za přísných pravidel, smělo na procházku, v jiných ani to ne. Pravda, někteří blouznivci hlásali, že to alespoň obnoví rodinné svazky a kouzlo rodinného života, ale v praxi to nějak nevycházelo. Lidé si spíš šli na nervy. Bylo neveselo, truchlivo...

Až najednou nápad jako hrom! Žena Ludmila už dlouho bažila po velkých truhlících na květiny, na verandu i před dům, dřevěných a hlubokých, „aby se kořínky nezapařily“, udělaných na míru a podle jejích představ. A já si uvědomil, že lepší příležitost být galantním princem, dobrodějem a sběratelem dobrých manželských bodů už sotva kdy budu mít, a navíc vlastně z toho budu sám těžit, i když to si nechám spíš jen pro sebe.

Už jsem se viděl, jak nakoupím pěkná prkénka, zavřu se v garáži, kde si to v klidu a míru pěkně všechno rozmyslím a nachystám, čerstvě řezané dřevo bude krásně vonět a já budu spokojený, jak mi dílo pod rukama roste. A na rozdíl od mého obvyklého pracovního oboru se večer potěším hmatatelným výsledkem. Za který mě žena pochválí a bude obdivovat, a když si ještě nenápadně postěžuji na únavu a namožená záda, polituje mě a nachystá skvělou večeři. Selanka!

První trhlinku ta selanka dostala už v obchodě, kam po dlouhé frontě pouštěli po jednom, a ceny těch krásných prkének mi nepřipadaly právě lidové. Přesto jsem jich nakoupil pro jistotu víc; co když ten obchod vůbec zavřou?!

Ta skutečná konfrontace snů s realitou nastala později. Když jsem, například, zjistil, že takový truhlík má čtyři rohy a každý z nich si nárokuje víceméně pravý úhel. Spíš více, než méně. Něco na způsob čtyř tří mušketýrů: „Jeden za všechny, a všichni za jednoho!“ Při jednom ošizeném rohu se ani ostatní nesešly. Právě tak nebylo snadné zajistit přátelská setkání svobodomyslných prkének jak na vršku, tak i na spodku truhlíku. Šroubky, vrtané v rozích, se občas za rozhořčených protestů srážely. A jak dostat dovnitř dno, aby pokud možno šlo utěsnit a neteklo podél stěn, ale jen předepsanou dírkou uprostřed?! A co přesná délka a kolmé seříznutí nožek truhlíků?!

Doufal jsem, že tu pohromu zakryji nátěrem. Žena Ludmila vybrala ze vzorníku barvičku modrou (pro nás, znalce, 2281-3), která se prodávala pod názvem „Hvězdnatá noc“. Hned jsem si vzpomněl na jednu z Kantových formulací kategorického imperativu: „Hvězdnaté nebe nade mnou a mravní zákon ve mně.“ Dobré to znamení, pomyslel jsem si. Nebylo. Barvička byla sice pěkná, ale některé podstatné konstrukční a výrobní chybičky nezakrývala, spíš zdůrazňovala.

Selanka se nekonala, duch nad hmotou nevítězil. Za některé verbální výrazy frustrace a nesouhlasu se dodnes upřímně stydím, a drobné úrazy, záděry a třísky dodnes ošetřuji.

Ale když žena Ludmila spatřila to nadělení, ukázala třídu nejvyšší úrovně. Velkoryse přehlédla malé i velké nedostatky a celkem věrohodně projevila nejen spokojenost, ale snad i nadšení, že právě takhle si to nějak představovala, že se jí to moc líbí. A pak ten zlatý hřeb: že ani netušila, že jsem tak šikovný, a jak jsem hodný, že jsem to pro ni udělal. To vše beze stopy ironie nebo dokonce sarkasmu. Tak přece nakonec selanka!

Jenže tohle jsou v manželství takticky i strategicky choulostivé, náročné situace. Postěžoval jsem si, že mi pár prkének a možná půl galonu drahé modré barvy 2281-3 „Hvězdnatá noc“ přebývá. Žena Ludmila znala řešení téměř okamžitě, i když je přednesla jakoby maličko nejistě a neurčitě. Co kdybych, když už jsem tak hodný, šikovný, obětavý a schopný muž, jí postavil ještě jeden truhlík před dům, ale teď už skutečně velký, když už to stejně tak dobře umím. A jistě mi to už půjde mnohem rychleji, bude to hračka, a drahý materiál se spotřebuje... Zkuste v takové situaci říct chválící a obdivující ženě pádné a rozhodné „Ne!“. Tak jsem se pustil do dalšího, tentokrát skutečně velkého truhlíku před dům.

Pravda, teď už mi to šlo o něco lépe a rychleji, i když to žádná selanka zase nebyla. Ale žena Ludmila nad hotovým dílem neskrblila chválou a netajila se nadšením. Jediná maličkost mi kalila radost – musel jsem pro ten obrovský truhlík pár prkének přikoupit, a teď zase nějaká přebývala. A stále ještě přebývala spousta drahé modré barvy 2281-3 „Hvězdnatá noc“. Tentokrát už žena Ludmila byla méně nejistá a neurčitá, když přednesla své prosté a tak samozřejmé řešení. Což takhle postavit ještě tři další truhlíky pro verandu; těch ošklivých, plastikových se zbavíme, bude to všechno nové, jednotné, na míru, pěkné, strašnou radost mi to udělá. Vždyť už jsi profík! Bude to na to šup a materiál využiješ...

Tady by snad příběh snesl menší psychologickou odbočku, ale jako v klasické antické tragédii, o ději už bylo dávno předem rozhodnuto. Pustil jsem se do dalších truhlíků. A zase mi to šlo o něco lépe, rychleji, a chyb a úrazů už bylo méně. Ale selanka to zase nebyla. Hlavou mi táhly spíš chmurné myšlenky, a z nějakého důvodu mi vytanula na mysli pohádka o převozníkovi, který už převozníkem nechtěl být. Jenže kdykoli přirazil ke břehu, někdo se dožadoval převozu na protější břeh, a tak nebylo úniku. Jestli mi nakonec nebylo v mém skutečném povolání, s nehmatatelnými výsledky a s neupevňovanými rodinnými vztahy, lépe...

Úzkostlivě jsem přepočítával a přeměřoval prkénka a lišty, zda to tentokrát vyjde akorát. Vypadalo to nadějně. Jenže řeckou tragédii neošidíš, kola osudu lze jen těžko zastavit. S úděsem jsem zjistil, že ať se snažím sebevíc, modrá barva 2281-3 „Hvězdnatá noc“ mi na poslední nátěr nevyjde. Nezbývalo než přikoupit nejmenší množství hvězdnaté noci, ve kterém ji byli v obchodě ochotni namíchat. A to byl jeden litr, ze kterého jsem použil sotva čtvrtinku. Kruh se uzavřel. Už jsem se viděl, jak zbytek života trávím výrobou truhlíků. A ten poslední, bez ohledu na přebývající materiál, vyrobím skutečně velký, pro sebe samého.

Žena Ludmila soudila, že jsem toho už pro utužování vztahů udělal dost, že má velikou radost, plody mých snah považuje za zdařené a líbí se jí. Ale čeho je moc, toho je příliš, další truhlíky by už nebylo kam dát. Snad abych přebytečnou hvězdnatou noc oželel a zabavil se jinak. Co kdybych, začala opět jakoby trochu nejistě a neurčitě, o tom napsal krátkou povídku. Jistě by se jí líbila. Namítl jsem, že jsem už něco takového někde četl, a žena přiznala, že ona vlastně také. Ale žádný z nás nevěděl kde, a tak jsme chvilku utužovali vztahy sdílenou frustrací.

Až jako „deus ex machina“ vstoupil do příběhu můj malý bratr, dvoumetrový Jura. Autora podobného příběhu také neznal, ale zato předvedl hluboký vhled do podstaty příběhu: „Tak přesně tímhle systémem se vždycky strašně přežeru gulášku s knedlíkem. To ti povídám, tu přebytečnou barvu okamžitě zahoď!“

Možná, že ti blouznivci upevněných rodinných vztahů měli v něčem maličko pravdu. Stejně jako žena Ludmila a malý bratr Jura. Tady je ta povídka, a jestli někdo chce skoro nedotčený litr Hvězdnaté noci, řekněte mi. Dám ji rád a zdarma.



SNAŽÍTE SE O MIMINKO? Funkce vaječníků s věkem klesá, pomoci může asistovaná reprodukce
SNAŽÍTE SE O MIMINKO? Funkce vaječníků s věkem klesá, pomoci může asistovaná reprodukce

S prodlužujícím se věkem a poněkud hektickým způsobem života přibývá žen, které mateřství odkládají. Těhotenství po čtyřicítce dnes proto není výjimkou. Vaječníky ale obelstít nejde, na řadu pak přicházejí reprodukční kliniky, které mají řešení.






 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.