15.10.2019 | Svátek má Tereza


POVÍDKA: Cornuto

11.2.2013

Objevoval se na příjmové ambulanci pravidelně od listopadu do března, přes léto jsme o něm nevěděli - jako konečně o většině bronchitiků. Někdy ho přivezla záchranka, jindy na to stačili sousedi. Sípal, moc toho neodkašlal, a jak se dusil, měl naběhlé žíly na krku a vyděšené oči. Byl drobný a hubený, bělovlasý s upraveným knírem, vypadal trochu jako onen zasloužilý hasič z filmu Hoří, má panenko, který místo sekyrky nakonec dostal prázdný futrál. Ano, když si dnes po letech vybavuji jeho podobu, přesně tak vypadal.

Na kartičce pojištěnce měl napsáno František Dušek nebo Antonín Blažek nebo tak nějak, zcela určitě to bylo pěkné poctivé české jméno, ovšem jaké, to jsem už zapomněl: v nemocnici jsme mu totiž říkali Cornuto. Ne že by mu snad jeho stará nasazovala parohy, zatímco on s kyslíkem na nose rozháněl dýchavičnost, to ne; pokud vím, žil sám. Tohle nehezké označení si vysloužil úplně jinak: na levé ruce mu chyběl prostředník a prsteník, a když chudák z nedostatku vzduchu šermoval rukama kolem sebe, vypadal jako gestikulující Neapolitán hanící okolí znamením paroháče. Cynické, vím, ale ve špitále se dějí i horší věci než dávat pacientům přezdívky. Pokud je mi známo, před ním se nikdo neprořekl, tak co.

Někdy se to zvládlo ambulantně – inhalace, kapačka a za dvě hodiny šel domů, jindy musel v nemocnici zůstat. Ale tu zimu se jeho nemoc zhoršila. Pokaždé skončil na oddělení, kde jsem měl mužské pokoje na starost já. Trvalo týden, deset dní, než se trochu zlepšil, a sotva jsme ho pustili, za tři, čtyři dny byl nazpátek. Neměl už čím dýchat, rentgen to ukazoval jasně: popraskané plicní sklípky se spojily do velkých dutin. Díry místo plicní tkáně. Ano, tak vypadá učebnicová rozedma plic. Emfyzém.

Tušil, jak na tom je. Ale i tak, i když sotva popadal dech, byl každé ráno učesaný, oholený, vymydlený, měl čisté pyžamo a srovnané věci na stolku. Zachovával si civilizační návyky, abych citoval pro změnu jiný film, a to ho udržovalo naživu. Tedy kromě naší léčby, pochopitelně, dodávám neskromně.

Jeden večer před jeho propuštěním jsem se s ním dal do řeči. Tedy spíše on se mnou – ptal se, jaká je služba a co říkám politice, bylo vidět, že je mu dobře, jako mu už dlouho nebylo. No a tak jsem se i já zeptal na to, co nikdo z personálu nevěděl: jak vlastně přišel o své dva prsty.

Očekával jsem běžnou soustružnickou historku shrnutou do jedné věty, případně takové to "Ááále", provázené mávnutím ruky, ale děda Cornuto se odmlčel, zvážněl; vypadalo to, jako by zvažoval, má-li nějakému mladému doktůrkovi prozradit své nejskrytější tajemství, a já si v duchu říkal: ten s tím nadělá, tady jsme přeci na interně – tenhle nemá nohu, tenhle ledvinu, tamten zase žaludek, a starouš Cornuto dělá cavyky kvůli dvěma prstům...

"To mám z Ruska," odpověděl najednou a podíval se oknem do ztemnělé zahrady.

"Z Ruska?"

Přikývl a vypadalo to, že se s touhle odpovědí budu muset spokojit. Po chvilce se ale - vida moji neukojenou zvědavost – trochu pousmál a dodal: "Ve dvaatřicátým roce jsem s rodiči odjel do Sovětskýho svazu, do československý komuny v Kyrgyzstánu. Táta přišel za světový krize o zaměstnání a tam mu nabídli práci v družstvu. Po šesti letech v Asii se naši rozhodli, že se vrátíme domů, ale než k domu došlo, zatkli nás – i mě, bylo mi zrovna osmnáct – a odsoudili na deset let. Rodiče věznění nepřežili."

Domluvil a napil se čaje z kelímku. Potom si uvědomil, že pořád ještě nezodpověděl moji otázku ohledně chybějících prstů, a přemáhaje nechuť pokračoval: "Skončil jsem v lágru za polárním kruhem v oblasti nazývaný Kolyma podle řeky, co tam tekla. Stavěli jsme mosty, pokládali koleje na zmrzlou zem, v létě nás užírali komáři, v zimě bylo čtyřicet pod nulou. Když Hitler napadnul Sovětskej svaz, československý vězni dostali amnestii, aby mohli bejt naverbovaný do Svobodovy armády. Ale mně řekli, že se to na mě nevztahuje, protože už jsem prej Sovět. V jednačtyřicátým byla obzvlášť surová zima. V lágru vypukla vzpoura. Bylo to ze zoufalství, jinej účel neměla, utéct nebylo kam. Velitel tábora povolal posily a vzbouřence do jednoho postříleli. Nám ostatním to dali vyžrat za ně - museli jsme v mínus padesáti za polární noci makat v tundře dvanáct hodin denně. Půlka směny pokaždý umrzla. Vypadalo to, že chtěj lágr vyprázdnit. Byl jsem k smrti zesláblej, vážil jsem čtyřicet kilo i s dekou, a jeden večer po návratu na barák mi došlo, že další den venku bude můj poslední. Vzal jsem sekyru – k nářadí jsme měli přístup, protože jsem si sami topili a tak – , dal jsem ruku na trám a usek si dva prsty. Řek jsem si, že mě buď mě zastřelej, nebo pošlou na ošetřovnu. Doktor mě podržel, a tak jsem skončil na marodce, kde jsem přečkal to decimování. A přežil jsem i další roky, celej trest - z těch, který přijeli transportem se mnou, jsem byl jedinej."

Dlouhá řeč ho stála spoustu námahy, nasadil si kyslíkové brýle a otočil ventilem na zdi. Nevěděl jsem, co říct. Pak jsem se zeptal: "No a když vás propustili, vrátil jste se domů?"

"Ale kdepak, chlapče zlatej," zasmál se. "Propuštěnej politickej se nemůže jen tak vrátit domů. Už vůbec ne na Západ, což pro Rusy Československo vždycky bylo. Dělal jsem dál to samý, jako když jsem byl v lágru, akorát jsem už nebyl za drátama. Nechali mě dokonce, abych se oženil s domorodkou. Měli jsme dvě děti."

"A dál?"

"Stalin šel k čertu, chvíli se truchlilo, pak Nikita Chruščov odhalil kult osobnosti, jak se tomu po soudružsku říkalo. A mně se podařilo vyběhat si papíry, abych se moh podívat do vlasti. Po pětadvaceti letech! Pustili mě pod podmínkou, že v Rusku nechám rodinu – aby měli pojistku, že se vrátím nazpátek."

"A?"

"Už jsem se tam nevrátil."

Na pokoj natlačila sanitárka vozík s večeří. Popřál jsem mu dobrou noc. Ale nebyla dobrá. V půlnoci volala sestřička, abych hned přišel. Seběhl jsem na oddělení. V rohu pokoje stál nahý Cornuto a mával nožem. Křičel cosi rusky a při tom se dusil, takže mu nebylo rozumět. Po chvíli marného přemlouvání se mi podařilo chytit ho za předloktí a zkroutit paži, nůž upustil na podlahu. Povalili jsme ho na postel, našli žílu a píchli mu sedativum. Jakmile se uklidnil, zlepšil se mu i dech, za pět minut spal.

Když jsem přišel na ranní vizitu, seděl na posteli a inhaloval kyslík. O nočním incidentu jsem se slovem nezmínil, ale navrhl jsem mu odložit propuštění alespoň o den nebo dva, než bude zase jakž takž v pořádku. Odmítl, chtěl už z nemocnice. Nebránil jsem mu, věděl jsem, jak je tvrdohlavý, a bylo jasné, že se při jeho potížích tak jako tak brzy znovu uvidíme. Spletl jsem se. Byla to jeho poslední hospitalizace.



Další pochybení pardubické nemocnice. Novorozenci nepodali včas léky
Další pochybení pardubické nemocnice. Novorozenci nepodali včas léky

Nemocnice v Pardubicích čelí dalšímu obvinění. Při porodu novorozence tamní personál včas neodhalil problém, který bylo možné vyřešit medikací. Dítě bude mít doživotní následky.






 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.