"Konečně sám," liboval jsem si, když jsem usednul ke svému počítači.
Mám v něm uloženo pět melodií a jedna z nich se jmenuje "My Way". Sinatra to sice není, ale i tak chápu, o čem to asi je. Konec je vždycky nablízku a nějaký přítel většinou také, i když ani jemu není do smíchu a je sotva rád. Je to píseň pro skutečné chlapy, kteří čelí smrti. Kdekoli, třeba i u zdi před popravčí četou.

Někdo zaťukal. Otevřel jsem dveře. Venku v šeru nastávající noci stálo komando tří mužů.
"Šéfe, tak jsme tady!" pravil rozvážným hlasem Švejk a roztáhl ústa do širokého a bezelstného úsměvu.
"Kdo vás sem poslal?" zeptal jsem se víc než udiven.
"Ráčej odpustit, šéfe, ale prý spisujou nějakej závažnej dokument," prohlásil Švejk.
"To je sice pravda, ale co s tím máte společného právě vy tři?" pravil jsem mírně desorientován.
"Jsme přece elitní jednotka QI-5, nedělejte, že si nevzpomínáte!" zvolal dotčeně Myškin.
"Ale ano," souhlasil jsem. "Ostrovy blaženosti, jenže ta novela se mi nepovedla a vy, Myškine, jste v ní přece zemřel!"
"Ale kdepak!" mávl rukou Švejk. "To bylo jen jako!"
"Tak o co tu jde?" zatvářil jsem se nechápavě.
"No přece o ten blahobyt země české," prohlásil Švejk, "a taky o tu kapelu!"
"Myslíš Beatles v českém provedení?" vstoupil do hovoru Don Quijote.
"Ale kdepak! Přece tady - Amadeus! Je to tak, šéfe?!" zvolal Švejk, pohlédl na mě s neskrývaným obdivem a začal zpívat "We are the champions my friends…"
"To je přece od skupiny Queen a nejsme na mistrovství v kopané, ty osle!" ozval se znovu Don Quijote.
"Pánové, jen velké Rusko je zárukou naší prosperity!" prohlásil v extatickém zanícení Myškin. "Cožpak to nechápete?"
"Myslíš, že bychom jako zůstali venku?" vykulil na něj své oči překvapený Švejk.
"Hoši, ticho! Bůhví, kdo nás poslouchá!" napomenul jsem své dřívější spolubojovníky. "Raději už běžte, musím napsat ten zatracený článek!" snažil jsem se ukončit vzniklou debatu o politické situaci ve střední Evropě.
"A jak se to bude, prosím pěkně, jmenovat?" zajímal se Švejk.
"Česko na cestě k blahobytu," odpověděl jsem s nelíčenou pýchou.
"Tak to asi bude číst málokdo," zapochyboval Myškin.
"A jak by se to mělo podle tebe jmenovat, ty ptáku?" pustil se do Myškina Quijote.
"Ticho!" zvolal Švejk. "Už to mám! Například - …která kurva vyhraje volby!" zahlásil a začal tahat z kapsy u kalhot pleskačku slivovice a kus salámu.
"Hoši, zmizte, já už vás mám tak akorát dost!" řekl jsem podrážděným hlasem. "Tady kolem bydlí slušní lidé a nejsme na vzdálených Ostrovech a ani v nějaké reality show nebo jak se ta opičárna jmenuje!"
Švejk polknul na sucho, ale Quijote ho chytil za rukáv a spolu s Myškinem se vydali směrem k silnici. Zvednul jsem na rozloučení ruku a vrátil se opět ke svému pracovnímu stolu.

"Tak, kde jsem to skončil?" zeptal jsem se sám sebe a zahleděl na zářící bílou plochu před sebou.
"U mne, lásko!" ozvalo se z křesla vedle stolu.
"Lucie! Jak ses sem dostala!" zvolal jsem víc jak překvapen.
"No přece otevřeným oknem, ty mé zlato!" pravila a já hleděl při svitu srpku měsíce a svého počítače na bohyni jara, další postavu mé nevydařené novely.
"Píšu pojednání pro nějaké noviny…, ale nevím, zda mi to někde vezmou," snažil jsem se vysvětlit své rozpaky.
"Nepiš nic a pojď se raději projít! Když napíšeš pravdu, nadají ti blbci, a když to zkazíš, rozemelou tě chytráci. Dokonči raděj tu svou píseň a pak mě můžeš v klidu milovat!"
Pohlédl jsem na tu skutečně nádhernou ženu a zeptal se: "Máš na mysli …, kterou?
"Vzpomínky! Tak se přece tvá píseň jmenuje!" řekla a já se steskem rozechvěl.
"Miláčku!" začal jsem. "…Jsi růží mého žití, jsi pokladem nejdražším a barvou lásky na křídlech motýla. Jsi něhou mých snů a kouzlem všech nocí. Miloval jsem tě vždycky a tys mi to nechtěla říct. Psal jsem ti marně a byl bych ti i zpíval, kdybys na mne chtěla pohlédnout…"
"To stačí!" řekla ta skvostná bytost přede mnou. "V Ostrovech blaženosti jsi byl lepší. Odcházím a nezapomeň své skutečné jméno!"
"Já vím - Jasmín!" zašeptal jsem a bohyně krásy, a kdoví čeho ještě, se rozplynula v obrazovce mého počítače. "Tak nevím, asi budou zprávy," řekl jsem jakési můře, která přistála na mé hlavě.

Na dveře opět někdo zabušil, tentokrát pěstí.
"Šéfe, tak už jsme zase tady!" slyšel jsem volání Švejkova hlasu.
"Je to tak, šéfe," zazněl zvenčí pro změnu hlas Dona Quijota. "Pusťte nás dovnitř, nebo Myškin nastydne."
Otevřel jsem a trio démonických postav jednoho z příběhů mého života napochodovalo do předsíně.

"Hoši, když už jste tady, tak pojďte dál," pravil jsem rezignovaně.
Rozsadili se kolem stolu a na gauči. Ze Švejka vyzařovala síla a optimismus, Quijote se zabýval čistěním svého nosu a Myškin zase slzel nějakou jarní alergií.
"Víte, šéfe, koho jsme potkali před chvílí na silnici?" otázal se Švejk.
"Nevím…, jak bych to mohl vědět?"
"No, právě," pravil Švejk, "byla to baba a vypadala přesně jako Lucie Boréliová!"
"Borgiová, ty pitomče!" opravil Švejka Don Quijote. "Nesmíš komolit jména, protože kdyby to uslyšel například ministr zdravotnictví, tak by určitě zavřel nejbližší infekční oddělení."
"Proč zrovna infekční?" divil se Švejk.
"To nevím," prohlásil Quijote, "ale vím co se stane, když někde onemocní víc lidí naráz."
"A co jako?" zahuhňal Myškin.
"To přece ví každý! Ministr zdravotnictví okamžitě zruší místní nemocnici!" vyštěknul na Myškina Quijote.
"A proč to dělá?" zeptal se nechápavě Švejk.
"Aby v konci všichni nemocní museli jezdit až do Prahy a on tak měl nejvíc bodů!" odpověděl bez váhání Quijote.

"Tak počkat, hoši!" vstoupil jsem do debaty. "Pokud máte na mysli tu televizní moderátorku, tak ta se jmenuje Borhyová a ne Boreliová. Jestli byla kdysi Borgiovou vám neřeknu, ale dost o tom pochybuji, protože mám pocit, že tu ctižádostivou ženskou z doby renesanční mám doma a ještě k tomu za manželku!"
"Tak to je teda ukrutný, šéfe!" pravil Švejk a postavil se.
"Klidně si sedněte, Švejku, vím, co chcete říct - že byla navíc Kleopatrou!" vyklopil jsem před všemi na rovinu své dřívější přesvědčení. "Jenže to je věc, kterou už teď nedokážu posoudit ani já sám, protože se mi mezitím přihlásila další Kleopatra! Ale o to teď nejde."
"A o co teda, šéfe?" otázal se Myškin.
"…O to zavírání nemocnic," pronesl jsem po kratším zaváhání. "Když něco takového dělá vzdělaný a inteligentní muž, je to vždycky podezřelé," dodal jsem. "Možná má ale informace, které nemůže nebo nechce zveřejnit."
"Třeba chce, aby vymřela půlka národa a nakonec zůstali jen Pražáci!" vyslovil domněnku visící ve vzduchu Quijote.
"Správně!" pravil Myškin, "pak všechno kolem Prahy osází lesem a udělá z ní světovou metropoli číslo jedna."
"A kdo by mu tolik stromů sázel, ty srandisto?" otázal se Švejk. "Pražáci určitě ne, ti mají ruce dobrý jen tak na braní peněz a na to ostatní mají otroky!"
"Cizince, ty pako, a neurážej všechny!" obořil se na Švejka Quijote a začal naříkat.
"Proč pláčeš?" zeptal se vylekaný Myškin, "on to tak Švejk nemyslel!" dodal.
"Já mám strach z toho, že se to rozšíří až k nám do Španělska. Už jsme měli španělskou chřipku a teď ještě k tomu David Rát," rozplakal se naplno Quijote.
"Neblbni!" chlácholil Quijota Švejk. "To by se mu nepodařilo ani kdyby vypouštěl moly napuštěné naftalinem a ještě k tomu po nich střílel brokovnicí!"
"Já neblbnu!" bránil se Quijote! "To on blbne!" zvolal hlasem plným nepokoje.
"A ty se mu divíš?" prohlásil Myškin. "Při takovém zatížení zblbne každý. No schválně, jak bys chtěl řešit reformu zdravotnictví?" prohlásil a otočil se na Quijota.
"Nó…, asi jako kdysi na vojně. Dvousložkovou terapií. Podle toho, kde to bolí. Od pasu nahoru Acylpyrin a od pasu dolů černá mast. Je to tak, šéfe?" obrátil se na mne s otázkou Quijote a poškrábal se na hlavě.

Posunul jsem brýle na svém čele a chvíli vzpomínal. Je fakt, že jsem tuhle neuvěřitelnou kombinaci od starších kolegů na vojně slyšel, ale dát za pravdu Quijotovi se mi nezdálo být rozumné. "Dnes se dělá všechno jinak, prostě jsou na to určité standardy," ukončil jsem svůj výklad.
"A jaké srandanty máte na mysli, šéfe?" zajímalo Švejka, který se očividně bavil.
"Víte co?" prohlásil jsem znechucen tou neplodnou diskuzí, "já tady píšu o cestě Česka k blahobytu a vy mě leda tak zdržujete!"
"Proč myslíte, šéfe! Až vymře půlka národa, tak ten zbytek všechno zdědí a bude bohatej, to je přece jasný, šéfe!" postavil se do pozoru Švejk a začal zpívat: "Kde domov můj, kde domov můj…?"
"Nech si ty staré vtipy, a raděj řekni šéfovi, ať pošle do Prahy ten svůj hlavolam!" přerušil Švejka Myškin.
"Myslíš to kulaté prase?" otázal se Švejk.
"To není prase, nýbrž pes a ještě k tomu podle potřeby neviditelný!" rozzlobil se Myškin.
"Neviditelný pes jsou přece internetové noviny!" prohlásil Quijote a hnal se k mému počítači.
"Pomalu, příteli, pomalu!" řekl jsem mu. "Den ještě není u konce a stačí, když mi ten název napíšete tady na papír, protože já už jsem tak sklerotický, že už si nepamatuji, co jsem měl dnes ráno k snídani."
"Šéfe!" pravil Quijote, "nic si z toho nedělejte, protože to je nejlepší technika jak přežít."
"Jak to myslíš?" zeptal se Quijota Myškin.
"No, když nakonec zapomeneš i to, kdo jsi, tak nejsi za nic odpovědný," prohlásil Quijote.
"A co ta tvoje vykutálená Dulcinea?" zašklebil se Švejk.
"Jakápak vykutálená, ty nevymáchanče! Při božských očích mé ctnostné Dulciney z Tobosa - odpusť mi, Bože, že to hovado uškrtím!" zvolal rozezlený Quijote a vrhl se na Švejka.
"Přestaňte se okamžitě prát nebo vás vyhážu oknem!" křičel jsem a spolu s Myškinem jsme ty dva odtrhli od sebe.
"No je to normální?" bránil se Švejk a sbíral po podlaze knoflíky servané z jeho košile.
"Normální to není, ale mně se to stalo také. Tak dlouhou jsem hleděl na božské oči moderátorky jedné SAT, elitní německé televize, až otěhotněla," přiznal jsem se.
"S vámi, šéfe?" otázal se zdvořile Švejk.
"Copak si myslíš, že náš velitel je nějaký Duch svatý či co, ty obludo?" napadnul Švejka opět Quijote.
"Duch svatý ne, milý Quijote, ale Romeo. Teď tam sedí jiná, přitom skoro stejná, a jmenuje se Julie!" řekl jsem se smutkem v hlase.

Švejk se zvednul a popotáhl kalhoty, Myškin se vysmrkal do kapesníku a Quijote se tvářil jak při noční bohoslužbě.
"Pánové, to by pro dnešek stačilo," prohlásil jsem dosti vyčerpán, "já do těch novin pošlu fotky toho segmentového zvířete a požádám je, ať vypíšou soutěž třeba o neviditelnou kočku nebo veverku udělanou ze dřeva na stejném principu - tedy koule rozdělené na segmenty, následně spojené v celek otočnými čepy či vruty. Blahobyt to sice nezpůsobí, ale možná z toho bude pěkná sranda."

Všichni tři bývalí velikáni literárních dějin se postavili do řady a Švejk pravil: "Šéfe, dovolte nám, abychom vám poblahopřáli, neboť ta vaše zvířata na rozdíl od těch skutečných nikdy nezdechnou a klidně si s nimi mohou hrát i děti." Pak se otočil a při odchodu z místnosti začal zpívat: "We are the champions my friends…"
Družstvo "rychlého intelektuálního nasazení" opustilo za zpěvu zmíněné písně místnost i dům, v němž jsem se nacházel, a mně vstoupily do očí slzy.

Já nevím, proč právě mě potkávají takové zážitky. Sám si nemyslím téměř nic. Kdybych mohl, šel bych nejspíš mezi mnichy a modlil se za milosrdnou smrt. Nechápu, proč mám usilovat o nějaké úspěšné stárnutí a proč se lékaři nezajímají o to, co by se dalo nazvat poslední pomocí. Z principu by měla být stejně intenzivní jako pomoc první. Už nechci do nekonečna trápit své tělo cvičením či nějakou prací a mozek nikdy nekončícím studiem. Politice nerozumím, ale myslím si dvě věci, které měly zaznít v roce 1989. Když někdo má být bohatý, tak někdo jiný musí být zákonitě chudý, ať jde o jedince, či celé národy. A pak - když se zavádí nějaký zásadně nový politicko-ekonomický systém, tak se to zcela podaří teprve tehdy, až vymřou generace vychované systémem předchozím. Je komické a nemorální zároveň, požadovat odchod do důchodu v 65 či ještě více letech a přitom poslat polovinu národa do důchodu invalidního či rovnou do hrobu minimálně o 10 let dřív.

Sedl jsem k počítači, spustil internet a začal hledat papír s názvem internetových novin. Jak to ten Quijote říkal…? Aha! Neviditelný pes!
Zadávám ta dvě slova do vyhledavače na Seznamu a čekám, co neuvidím. Už je to tady! Kliknu na druhou položku z 276 019 nalezených! No, že je tolik neviditelných psů, jsem tedy rozhodně nevěděl.
Rozvíjí se přede mnou obraz internetové stránky a vlevo nahoře zelený pes s vyplazeným červeným jazykem. Divné ale je, že je viditelný. Skáču tedy po jednotlivých rubrikách a zjišťuji, že "Zvířetník" má na stejném místě jakéhosi kraba na lopatkách a v rubrice Sci-Fi jsou dokonce jen dvě šmouhy stočené do oválu.
Hledám adresu redakce a tam se konečně dozvídám, kam mám svůj příspěvek poslat.

Čtu znovu, co jsem všechno sepsal, a oknem na mě pokukuje srpek měsíce. Podívám se na něj a říkám: "Schovej se a nebo raději zmizni, protože to, co tady píšu, je absolutně tajné! Proto to také posílám do Neviditelného psa. Kdyby totiž někdo zjistil, co jsem napsal, tak by mě asi zavřeli do blázince - tedy pokud ještě nějaký po té reformě zdravotnictví zůstane!"

Měsíc se skutečně skryl za mraky a já hleděl na své ruce. "Tak!" povídám, "teď ještě aby uhodil blesk a je po všem! To by se hodilo jedině tak Marilyn, aby vstoupila do své skutečné záře."
"Are you lonesome tonight?" ozvalo se za mými zády.
Otočil jsem se a za mnou stojí skutečná Marilyn Monroe, jenže jaksi ve své dnešní podobě.
"O čem to mluvíš?" prohlásil jsem, "já rozumím trochu rusky a trochu německy."
"Z toho si nic nedělej!" odpověděla, "až se probudíš ze svého blouznění, tak na mě můžeš mluvit česky."
Tomu jsem opět nerozuměl. "Česky?" vydechl jsem údivem.
"No jistě," pousmála se. "Pozdravuj Presleyho a řekni Lennonovi, ať sebou hodí, nebo to nestihne!"
"Nevím, kde bych ty dva syčáky teď hledal, musím nejdřív dokončit příspěvek do Neviditelného psa," hájil jsem se.
"Jak to myslíš?" zeptala se Marilyn a opřela se o mne zezadu svými ňadry.
"Teď už nijak, ale chtěl jsem popsat, co všechno se dá stihnout během dvou až tří měsíců, maximálně jednoho roku."
"Vykašli se na to!" pravila Marilyn, "a pojď si dát práska!"
"Já už skoro nekouřím," oznámil jsem jí v okamžiku, kdy jsem se začal pomalu točit na židli.
"Jestli mě chceš, tak musíš být princ z jedné pohádky," prohlásila a poodstoupila o krok zpátky.
"A kterou máš na mysli?" zeptal jsem se.
"Tu o tom největším pokladu, o lásce!"
"Takovou neznám, ale můžu ti říct, co jsem se dověděl. Největší štěstí je spaní a největší poklad je sen. A když se dáš do své dřívější krásy, tak můžeš vydělat až miliony dolarů. Ale nebudeš mít mě. Já jsem jen člověk a tys byla ženou Alexandra Makedonského. Pak tě maloval Leonardo a nakonec jsi byla dcerou jednoho léčitele, ale to bys musela číst ty jeho Paměti. A teď už běž, protože musím poslat hlášení o svém novém dobrodružství na stránkách internetu. Ta předchozí z roku 2001-2002 byla sice delší, ale hledělo na to jen 15 lidí. Asi se už nikdy nedovím, kdo to byl, a k čemu to ti lidé potřebovali vědět."
Marilyn se otočila a odešla tak jak přišla - nenápadně.

Hledím na obrazovku svého počítače a přemýšlím, proč vlastně lidé píší. Kdyby se věnovali třeba jiné zábavě, byli by zdravější. Ale není čas a jiné cesty se hledají těžce. Lidé milují senzace, ale mně jeden muž kdysi řekl, že mám sníst, co se dá, vypít, co se dá, a co slyším, pustit jedním uchem dovnitř a druhým ven. Byl to jediný prorok, kterého jsem kdy v životě viděl, a byl dost starý a nemocný na to, aby věděl, co a proč to říká. Zemřel o 3 dny později a já od té doby vím, co je smyslem života: hledět na zapadající slunce či do ohně krbu, žít na ostrovech blažených nebo alespoň mezi slušnými lidmi, a nepřemýšlet o ničem, co člověk uslyší. A tak napíši závěrečná slova svého pojednání o blahobytu v Česku. Jako chlapec jsem měl rád dvě vůně. Tu jednu si snad dám brzy jako obvykle na stůl, a tou druhou podepíšu tohle dílo. Jíst budu střídmě, pít do sytosti a poslouchat budu jen to, co není slyšet - ticho.

Někdo klepe na okno. Otvírám obě okenní křídla a hledím do tmy na ustaraný Švejkův obličej.
"Šéfe!" povídá, "raději o mně nic nepište a o Myškinovi taky. Oni by ti vaši čtenáři stejně nepochopili, proč jsme za vámi přišli."
"To chce klid, Švejku, já jsem totiž ten příspěvek přepsal a pokud se objeví v Neviditelném psovi, tak to bude přesný opak toho, co si skutečně myslíme," vysvětlil jsem Švejkovi poctivě svou filozofii života.
"To je dobrý!" prohlásil Švejk, "já už jsem se lekl, že láska a pravda zvítězí!"
"Láska je druh bláznovství, Švejku, i když krásného. A pravda je neuchopitelná, protože platí, že i opak je pravdou - a to nemám ze své hlavy. Je fakt, že nás teď v diskusi rozdupou, ale ani jeden z nich nemá šanci přežít bez našeho elitního útvaru následujících 30 - 50 roků."
"A o tom sněhu jste se zmínil, šéfe?" otázal se Švejk.
"Raděj ne. Koho by potěšilo, že se jednoho dne ráno vzbudí a všude kolem bude víc jak metr čerstvě napadaného sněhu."
"Tak sbohem, šéfe!" pravil Švejk.
"Nemějte obavy!" zvolal jsem za mizející siluetou muže číslo jedna národa českého, "mí Pražané mi rozumějí!"
"Jenom aby!" ozvalo se zdálky a já na svém počítači spustil "My Way".