K eseji Máme duši?

Jeffrey Corkeyn mě 3. srpna pobavil svým článkem zde v deníku Neviditelný pes. Autor asi bude nějaký kazatel a hodně oveček mu podle mého tušení den co den sedá na lep ke své škodě. Ale můžu se mýlit, jeho argumentace totiž zaostává.

Na druhou stranu i já věřím jako on, že cosi jako lidská duše existuje. To věřím, ale rozhodně jsem tedy k potvrzení této (možná i naivní) víry nepotřeboval článek, kterým mi to Jeffrey Corkeyn dokazuje. Nebo tedy spíš dokazuje v uvozovkách.

Ale stalo se, stať napsal a nejspíše byla již jádrem některého jeho (demagogického) kázání. Než budu reagovat, stručně kázání shrnu.

Podle Corkeyna stojím na opuštěné pláži (mám si to představit) s nabitou pistolí. Široko daleko není živáčka, u sebe nemám ani floka, na účtu také ne, trpím hladem a podle všeho nemám ani solventní rodinné příslušníky, ani příbuzné s jediným niklákem. Tak to aspoň kazatel precizně staví.

Nemám dokonce ani kamaráda, který by mi ten niklák půjčil. Dobrá. Dejme tomu. Co dál?

Zády ke mně stojí přede mnou na písku známý šejdíř a sobec, kterému prokazatelně nezáleží vůbec na nikom na celičkém světě a nehnul by prstem, ani kdyby mělo vyhynout veškeré lidstvo. Ten chlap je Corkeynova danost. Je tu, nikdo na celé Zemi jej nemá rád, a nikomu tudíž „nebude po smrti scházet“, jak by napsala nejen Agatha Christie. Zkrátka a dobře, ten mizera nestojí ani za fajfku tabáku, i když nějakou cenu má přece. Je opatrným plátcem daní.

V ruce drží milion dolarů v kufříku.

„Nezaložil byste mě?“ prohodíte směrem k němu.

Reaguje sprostou nadávkou.

Co mu takhle vpálit kulku do hlavy? ptá se Corkeyn. Co zbraň věnovat přílivu (který kulminuje) a sebrat kufřík?

Rozhlédnete se. Skutečně: nikde nikdo. Ale pan Corkeyn věc ještě a bohorovně zjednoduší:

„Pro účel našeho experimentu se spolehněte, že vám vražda stoprocentně projde.

A nejen to. Předpokládejme, že disponujete i pilulkou, která zločin navždy vymaže z vaší paměti. Ha! Zabili byste?“

Otázku, jak tvrdí, pokládal věřícím i nevěřícím. Všichni do jednoho mu prý „bez váhání“ odpověděli „ne“. Z toho vyvozuje, co se mu hodí do krámu, a je dle mého názoru vedle jak ta jedle. Proč?

1. Především nevěřím, že všichni ti lidé reagovali „bez váhání“.

2. Corkeyn nebere v úvahu časté, ne-li běžné lidské pokrytectví, sklony lidu ke lži, přirozenou lidskou snahu dělat se lepšími, vrozenou tendenci každého se jako lepší dokonce i vidět atd.

3. Většina jím dotázaným jistě nebyla vojáky a běžně nestřílela ani na zajíce, takže ani neuměla s valnou jistotou namířit krátkou pistolí na lidskou hlavu. Natož pak zabíjet. Mnozí se oprávněně báli, že to nezvládnou, že by to zkazili a že by se vražděný hajzl otočil a zabil je.

4. Corkeynovi dále nedošlo ani to, že už jen představit si absolutní beztrestnost a nepostižitelnost je náročné i pro filozofa. Pro průměrného člověka je to pak takřka nemožné.

Nebo snad jste na podobné téma vy sami už někdy nějak sáhodlouze uvažovali? Já tedy ne. A Corkeyn navíc nepřipouští ani šance pro jakékoli dlouhé uvažování a mluví o naprosto okamžitých reakcích zpovídaných. Ti však aspekty totální beztrestnosti stěží domyslili, když na to dostali skoro nulový čas, ale i kdyby čas dostali, nejde snad spíše o téma ze science fiction či povídky Roalda Dahla? Jde. A oslovoval snad Corkeyn programově nějaké scifisty či myslící čtenáře? Ne.

Ale dejme tomu. Dobrá. Přistupme i na takto absurdní modelovou podmínku. Ale pokud přistoupíme, podle mého názoru musíme i předpokládat, že někde existuje jakási „vyšší moc“, která dotyčný postulát garantuje. Například ďábel. Či sám Bůh.

Ale ještě se vraťme ke Corkeynovu kázání.

Nebere bohužel žádné podobné námitky v potaz a zkratkovitě usuzuje, že všichni jím oslovení se podvědomě či vědomě báli posmrtného trestu. Sám tomu nevěřím a ptám se na jediné. Proč by síla, která nám pro jistý moment života zaručí beztrestnost, přestala tuto beztrestnost garantovat i po naší smrti?

Bůh vám, představte si, poskytne životní šanci obohatit se na úkor nesporného hajzla, kterého proklel. Vy šanci na té pláži nevyužijete. Ale ne nadarmo se říká, že náhoda přeje připraveným, a co asi si bude Někdo nahoře o vás myslet poté, co jeho pomoc takto pohřbíte?

Že jste vůl.

A „komu není rady, tomu není ani pomoci“.

Ano, vím a slyším vaši námitku. Vražda zůstane vraždou a garanci možná neposkytl Bůh, ale spíš ďábel.

Je to možné. Je. Ale stejně se nemůžu zbavit pocitu, že méně pravděpodobné. Proč?

Pokud by onou mocí disponoval ďábel, pak by byl podle mě tento svět už dávno jiný. Beztrestnost vrahů by ho možná už dovedla k Apokalypse. Ale beztrestnost vraha „v rukou“ Pána Boha jej tam nedovede a Bůh by, říkám, nikdy nedal podobné privilegium do rukou všem, jako by to určitě učinil ďábel, jelikož ten, kdo absolutní beztrestnost poskytuje jako šanci všem, přestává být Bohem.

Corkeyn, pravda, straší, že se po smrti určitě setkáme se svou obětí. I toho se prý snad jím zpovídaní báli. Hm. A co?

Řekl bych té oběti: „Ahoj. Byl jsi hajzl, víš to? A nezlob se na mě, ale dostal jsem shora šanci a ty sám přece uznáš, že Ten nahoře fandí odvážným a připraveným.“

Načež bych, uznávám, velmi nejistě čekal, co na to Hospodin.