Dnešní den je významný pro všechny milovníky tohoto žánru. Nejslavnější a vlastně jediná skutečná česká šansoniérka slaví významné jubileum.

Všichni ji znají, i když už nějaký čas nevystupuje veřejně, její jméno je pojmem kvality a žánrové čistoty. V dobách své aktivní dráhy vyprodávala nejen naše pódia, ale i ta zahraniční. Každý, kdo sehnal vstupenku, věděl, že za ni získal cosi, na co celý život nezapomene. Na pódiu nebyly efektní záblesky, kouř či poskakující maškary v dunivém rytmu. Nepotřebovala roztleskávače či předskokany.

Na prkna vždy vstoupila žena malé postavy se skromným úsměvem a plachostí. To vše do chvíle, kdy začala zpívat svou první píseň. V tu chvíli spolehlivě přibila do sedadel všechny posluchače, kteří seděli omámeni kouzlem jejího projevu a hlasu. Zpívala o všem, co život přináší, o trápeních, nadějích, zklamáních, ale i o kráse života a láskách, o tom, že život není jednoduchá věc, ale stojí za to jej žít a milovat jej ve všech jeho podobách. I ten největší cynik musel chtě nechtě připustit, že ta malá ženská s ním cosi uvnitř provádí, čemu tak úplně nerozumí, ale co jej nejspíše nějak mění.

Šanson je jedním z nejobtížnějších písňových projevů. Zatímco zpěvák populárních písní své některé nedostatky zakryje efektním výkřikem, zábleskem, nečekaným úkrokem či rytmickým pohybem oprýmkované stafáže, je šansoniér před svým publikem v podstatě nahý, bez možnosti se kamkoli skrýt a zamaskovat svou nemohoucnost či nedostatečný projev. Jedinou jeho zbraní, kterou získá své publikum, je opravdovost v takové míře, že posluchači věří, že vše, o čem zpívá, vlastně prožil a nabízí se všem. Právě na této upřímnosti troskotá drtivá většina těch, kteří se o šanson pokoušejí.

Paní Hana Hegerová od prvopočátku své kariéry do posledního koncertu uměla nabídnout své city, prožitky, naděje a prohry v takové míře, že se stěží najde ta, která by se jí jen trochu vyrovnala. Měla životní štěstí na geniální textaře (zejména Pavla Koptu a Michala Horáčka), stejně jako na svého dvorního skladatele Petra Hapku a klavíristu Petra Maláska. Měla štěstí i na své posluchače, kteří se vždy nechali v skrytu svých duší hladit něhou a tak nějak potajmu i skrývat své slzy.

Paní Hano Hegerová, i když Vás už nejspíše nikdy neuslyšíme na jevišti, jsme rádi, že jsme mohli část našeho života prožít s Vámi, Vašimi písněmi a vším, co jste rozdala. Nebylo toho málo.

Při Vašem jubileu jen tichá hluboká úklona.

20.10.2016