Josef Škvorecký

Po 3. lednu 2012, kdy nás opustil v sedmaosmdesáti letech Josef Škvorecký (narozený v roce 1924), a po loňské smrti Arnošta Lustiga, který se narodil v roce 1926, ze slavné trojky českých spisovatelů, kteří po roce 1968 odešli na Západ, protože nechtěli znovu prožít padesátá léta (ta se nakonec skutečně v mírnější podobě v sedmdesátých letech opakovala), už zbývá jen Milan Kundera (ročník 1929, žije v Paříži).

Jejich díla, tedy Zbabělci Josefa Škvoreckého, Démanty noci Arnošta Lustiga a o něco později publikovaný Žert Milana Kundery, vydaná na přelomu padesátých a v průběhu šedesátých let, znamenala zásadní průlom do dřevěného jazyk vládnoucí nenormality, v níž se hovořilo jen o soudruzích a soustruhách, kolchoznicích a kombajnech, brigádách socialistické práce a plnění plánu. Tito spisovatelé oživili jazyk, a proto na ně moje generace nemůže nikdy zapomenout. Literatuře vrátili život a vyrvali ji ze spárů zpupné ideologie, která pracuje jen s mrtvými floskulemi.

S Josefem Škvoreckým jsem se poznal v roce 1958 v knihkupectví v Praze na Můstku, kde s ním byla beseda brzy po vydání Zbabělců. Stál na štaflích a svým laskavým a klidným hlasem nám vyprávěl o tom, jak se stal spisovatelem a že tento román, který se odehrává v několika květnových dnech roku 1945, napsal do školních sešitů v letech 1948 a 1949. Na první vydání tedy čekal devět let a stejně, jakmile se o něm začalo hovořit, byl zakázán a Josef Škvorecký, který tehdy byl redaktorem v Odeonu, dostal hned výpověď. Zbylý náklad Zbabělců byl stažen z pultů a sešrotován. Dokonce Jiří Lederer, který na knihu napsal pochvalnou recenzi do Večerní Prahy, dostal kvůli tomu rovněž výpověď. Vzpomínám na to jen proto, abych mladším lidem připomněl zrůdnost tehdejší doby, která se už dneska někdy bagatelizuje a kterou je těžké přiblížit i našim dětem a už vůbec ne našim vnukům, kteří od malička mohou cestovat po celém světě a po Evropě dokonce bez pasu a celních formalit. Tehdy se, a to ještě s administrativními potížemi, důkladnými celními kontrolami a s nedostatečným přídělem peněz, dalo cestovat leda do Německé demokratické republiky, Maďarska, Bulharska a Rumunska.

Josefa Škvoreckého asi vůbec neznámější román Tankový prapor dokonce v Československu do roku 1990 nikdy nesměl vyjít, ač byl napsán v roce 1955, a vyšel až v zahraničí v nakladatelství Sixty-Eight Publisher v Torontu, které tam po emigraci založila před jednačtyřiceti lety jeho žena, rovněž spisovatelka, Zdenka Škvorecká. Za dvacet let existence jejich nakladatelství se ho v zahraničí prodalo deset tisíc výtisků: byla to nejprodávanější kniha jejich vydavatelství, do jejíhož vydání dal s těžkým srdcem své ženě Josef Škvorecký veškeré své úspory. Peníze se jim ale vrátily a jako další kniha, která byla rovněž úspěšná, vydali Honzlovou od Zdenky Škvorecké, a tím získali kapitál na vydávání knih doma zakázaných autorů. Jejich nakladatelství, které vydalo 224 titulů, bylo bezesporu nejdůležitější neoficiální kulturní institucí mimo území Československa, i když podobných vydavatelství bylo víc. Připomeňme ještě Index v Kolíně nad Rýnem, Rozmluvy v Londýně, Konfrontaci v Curychu, Poezii mimo domov a edici Arkýř v Mnichově a samozřejmě i časopisy jako bylo Svědectví Pavla Tigrida v Paříži a Listy Jiřího Pelikána v Římě.

Josef Škvorecký se živil v exilu jako profesor anglo-americké literatury na univerzitě v Torontu, kde příležitostně přednášel o filmu, který rovněž miloval, a samozřejmě dále psal: celkem jeho bibliografie - pokud dobře počítám - čítá 55 původních děl a několik překladů. Z dalších jeho titulů připomeňme alespoň povídkový soubor Hořkej svět o padesátých letech, v němž prokázal bravurní zacházení se slangem a jeho nejúspěšnější román napsaný v zahraničí Inženýr lidských duší. S nakladatelováním a hlavně čtením rukopisů a korekturami své ženě vydatně pomáhal. Kromě toho psal ještě pro Hlas Ameriky velmi vtipné kritiky česky psaných knížek a jezdil po Spojených státech a po Evropě na besedy mezi krajany, kteří ho milovali. Některé pasáže jeho knih lidé znali nazpaměť, jako třeba kapitolu z Tankového praporu o udělování Fučíkova odznaku, což byla zvláště na vojně zkarikovaná formalita, při níž vojáci měli prokazovat, že znají socialistickou literaturu před lidmi, kteří ji sami neznali a nikdy nečetli.

V Americe se nejprve prosadil jako autor povídek o jazzu a brzy na to tam začaly vycházet i jeho romány, které se pak překládaly po celém světě. Podobně se prosadili po celém světě i oba jeho exiloví souputníci Arnošt Lustig a Milan Kundera, jehož romány patří už skoro po celém světě mezi klasická díla světové literatury. Za knihu Inženýr lidských duší obdržel Josef Škvorecký v Kanadě cenu generálního guvernéra a byl nositelem i nejvyššího kanadského státního vyznamenání, což je členství v Řádu Kanady. O jeho smrti, jak mi napsal Petr Adler z Edmontonu, informovala všechna důležitá média v Kanadě od Vancouveru přes Winnippeg až po Toronto. V Josefu Škvoreckém jsme ztratili jednoho z posledních velkých spisovatelů, kteří nás spojovali s báječnými šedesátými lety minulého století, nebo jak píší mladší kolegové: odcházejí pánové z učebnic.