Devatenáctého dubna 1927 bylo ve dvoraně Umělecké besedy na Malé Straně v Praze velice rušno. Parta mladých pražských umělců připravila na večer onoho dne premiéru divadelní hry s poněkud zvláštním názvem – WEST POCKET REVUE. Ne, to ještě nešlo o první hru Osvobozeného divadla. To vzniklo o pár týdnů později, dne 28. května 1927, a uvedlo se toutéž hrou. Název Osvobozené divadlo byl nápadem Jiřího Frejky, který ho tehdy těm „dvacetiletým klukům“ Werichovi a Voskovcovi dohodil.

Hra samotná byla očekávána s velkým zájmem, zejména když při její přípravě navrhl Jiří Voskovec Janu Werichovi, svému bývalému spolužákovi z malostranského gymnázia, že ji uvedou na počest a s přispěním bývalých i současných absolventů dijonského lycea (Lycée Charnot- Lycée Royal de Dijon, založeno 1802), kteří v Dijonu krátce po vzniku Československa díky vládní dohodě s Francií studovali. Jiří Voskovec zde studoval v letech 1921-1924, jeho spolužákem byl například pozdější významný historik a publicista Václav Černý, nebo herec Raul Schránil. V jistých letech zde mimo jiné také studovali například Čestmír Císař a ještě později také režisér Zdeněk Troška.

Ten večer v pokladně Umělecké besedy usedla Zdena Housková (1906-1980), švadlenka, kostymérka a garderobiérka, která se později stala paní Werichovou. Spolu s ní prodával lístky mladý dvacetiletý student pražských práv, který předtím pro úspěch hry získal subskripční podporu u různých vládních úřadů a institucí, rovněž absolvent dijonského Carnotova lycea z let 1923-1926. Všichni aktéři a účastníci tohoto představení, které se stalo počátkem významné avantgardy českého divadelního a literárního umění, byli většinou z Prahy. Pouze onen mladý prodavač lístků byl z Frenštátu pod Radhoštěm. Narodil se tam 15. září 1907 v rodině švadleny a tkalcovského mistra. Jmenoval se Rudolf Janda.

Nešlo o jméno nijak neobvyklé. Shodou okolností byl v té době v budově Umělecké besedy ještě také František Janda (1886-1956), který zde bydlel. A tak se při této příležitosti sešli na jednom místě, aniž by o tom věděli, dva Jandové. Vynikající český architekt František Janda, žák architekta Jana Kotěry, stavbu Umělecké besedy, která byla ukončena v roce 1925, totiž projektoval. A budoucí vynikající československý fotograf JUDr. Rudolf Janda (1907-2000), který dostal od sudiček neuvěřitelné umělecké nadání, všestranný talent, nezměrnou vytrvalost a cílevědomost ve všem, co kdy v životě konal.

Všechno to začalo pochopitelně daleko dříve. Jandovi se v roce 1910 přestěhovali z Frenštátu pod Radhoštěm do Místku a Rudolfovi se naskytla příležitost přejít z kvinty místeckého gymnázia na studia v Dijonu. Pochopitelně také proto, že v té době již dobře zvládal francouzštinu. S o dva roky starším Jiřím Voskovcem si zde docela padli do noty. Voskovec (původně Jiří Wachsmann) byl pro kluka z Beskyd přece jen světák. Jeho maminka se narodila ve Francii, tatínek, také ruský legionář, předtím jako velice dobrý hudebník a kapelník, řídil hudby u carského dvora. Volný čas věnovali čeští studenti v Dijonu mimo jiné i poznávání Francie, tedy častým výletům. Svědectví o nich, které se bohužel nezachovalo, pořizoval Jiří Voskovec pomocí skvělého fotografického aparátu Kodak. Fotografoval s jakousi posedlostí všechno, co viděl. Když se oba přátelé ze studií znovu potkali v na vysoké škole Praze, Voskovec se Rudolfa Jandy jednou zeptal, jestli již také fotografuje. A tak to všechno začalo. Tři roky před ukončením právnických studií, v roce 1928, si Rudolf Janda kupuje svůj první fotoaparát Cotessa Nettel. A protože během studia pracoval mimo jiné také jako domácí učitel v rodině československého velvyslance v Madridu, vznikají jeho první fotografie doma v Beskydech a ve Španělsku.

A tak to šlo s Rudolfem Jandou celý život. Fotografoval také v Tunisku, v Anglii, ve Francii, v Kolumbii, v Rumunsku, na Slovensku i v Bulharsku. Ze všeho však nejvíce v Beskydech. Zamiloval si je již jako kluk, když doprovázel tatínka na cestách v okolí Radhoště; jeho pozdější fotografické cykly týkající se Tiché, Trojanovic, Ostravice, Odry, ostravských hald a téměř všech zapadlých koutů Předních a Zadních hor a Slezských Beskyd jsou jedinečné a neopakovatelné. Na Beskydy a krásy v okolí Hukvald a Štramberku svého času navedl i svého vynikajícího fotografického kolegu Jana Sudka. V roce 1940 se Janda seznámil v redakci brněnských Lidových novin s profesorem Vladimírem Ulehlou, odborníkem na moravský folklor. Získal v něm neocenitelného přítele a podporovatele. Prošli spolu celé Beskydy, přespávali v Ledopoldce, v Klínské, v Hubertce a v mnoha jiných horských loveckých chatách, odkud vyráželi za beskydskými scenériemi. Rozuměli si i jinak – Janda miloval lidovou píseň a folklor, také barokní hudbu, mimo jiné hrál dobře na housle a na kytaru, později sbíral lidové písně ve všech zemích, do nichž přijel. Zálibu v hudbě zdědil po rodičích; „doma se stále zpívalo“, řekl kdysi.

Jandův syn Jiří, který žije a pracuje ve Frýdku-Místku, vzpomíná na „dětství s fotografem“ mimo jiné takto:

„Na své fotografické toulky mou sestru Jarmilu a mě otec už od malička brával s sebou. Neznali jsme turistické chaty, penziony, natož hotely, neměli jsme ani stan. Spávali jsme v lese ve spacích pytlích a vařili na ohni. Pojem střecha nad hlavou se nám v horách spojoval se seníky a loveckými chatami. Na ty chodil otec již od dob, kdy se jako gymnazista v Místku seznámil s pozdějším ředitelem arcibiskupských lesů, lesním radou Bernartzikem. Jezdili jsme vlaky a autobusy, chodili jsme pěšky po lesních chodnících a nejčastěji po cestách i necestách… Otec kromě těžké fotografické výzbroje (stativ, Linhof, objektivy a fotografické desky) často také nesl jídlo na několik dní… Protože byl s lesem sžit, dovedl slovy, stejně jako obrazem vystihnout jevy skryté za pouhými zrakovými vjemy. Trpělivě a dlouho vybíral a komponoval záběry. Fotografoval podle určitého uměleckého záměru, inspirován někdy i literaturou a hudbou. Často se na totéž místo vracel rok za rokem, než se mu zamyšlený snímek podařil. Čekal na určitou náladu, na první pupeny, květy nebo podzimní listí, na jinovatku. Čekal na světlo, na jasné slunko nebo na paprsek mezi mraky, na světlo rozptýlené v mlze, úsvit, soumrak, východ nebo západ slunce…“

Dceru Jarmilu vedl mimo jiné i k hudbě; vystudovala filologii, stala se profesorkou literární vědy, redaktorkou i výbornou houslistkou. Ta ve svých vzpomínkách podává mimo jiné svědectví o nesmírné otcově vitalitě:

„V roce 1969 jsem získala kolumbijské státní stipendium na postgraduální studium a otec projevil přání přijet za mnou. To se podařilo až v roce 1973, kdy jsem se vrátila do Kolumbie natrvalo. V roce 1978 za mnou přijel na celý rok a hned chtěl vyrážet fotografovat. Jenže, jak s náklady. Zkusili jsme tedy zajít na ředitelství kolumbijských národních parků, kde jsme ukázali otcovy snímky pralesů a nabídli jeho služby fotografa s tím, že by pracoval jen za stravu a ubytování. Ředitel váhal. Líbily se mu otcovy snímky, pomohla i jeho perfektní znalost španělštiny, ale zarážel ho jeho věk – 71 let. Naznačil, že si nemůže vzít zodpovědnost za pobyt člověka ve složitých divokých oblastech, ale spokojil se s otcovým prohlášením, že vše bere na vlastní riziko. Později jsem se dotazovala téhož ředitele na to, jak si otec vede. Fotografoval tehdy v národním parku Munchique na jihu Kolumbie málo prozkoumaný prales. Ten Váš tatínek, řekl mi ředitel, dává našim chlapcům pořádně zabrat. Oni s ním někdy drží krok, avšak pouze, když jedou na mule…“

Fotografické dílo Rudolfa Jandy je nepředstavitelně rozsáhlé. Bůh mu dal plných 93 let života. Asi věděl, proč tak činí, neboť tento podivuhodný muž využil všechny své životní minuty, hodiny, dny a roky dokonale ku prospěchu lidstva. To není fráze.

Na začátku všeho byla mimo jiné také ona hra West Pocket Revue autorů Jana Wericha a Jiřího Voskovce. Její děj je trochu ztřeštěný. Hlavní protagonista děje, fotograf Blažej, potřebuje do své sbírky rozzuřených lidí snímek spisovatele Kvída, který byl znám svým nezměrným klidem. Blažej požádá o pomoc své trochu ztřeštěné švagry (Voskovce a Wericha), aby onoho spisovatele vyvedli z míry a vyfotografovali. Švagři pronásledují Kvída ve Francii, v Americe, v Tibetu, v Africe, dokonce u severního pólu, a tak vzniká řada zajímavých a komických situací doprovázených výbornou jazzovou hudbou a velice zajímavými tanečními kreacemi.

Možná, že se náš Rudolf Janda onomu hlavním představiteli hry, kterou pomáhal v jejím úplně prvním počátku uvést na svět, tak trochu podobá. A to nejen svou vášní pro fotografii, kvůli které vlastně také procestoval celý svět. A jestli se mu podařil snímek, který v jeho rozsáhlé sbírce snad jako jediný scházel, to musí posoudit milovníci fotografie sami.

V roce 2003 udělilo město Frenštát pod Radhoštěm první cenu sv. Martina, a položilo tak základy tradice udílení těchto významných cen. Jejím prvním nositelem se stal in memoriam frenštátský rodák JUDr. Rudolf Janda. Významný počin. Leč svět kolem nás by možná uvítal zasvěcenou Jandovu monografii. Šlo by o významný počin nad jiné.

Se synem Jiřím v roce 1963

(Z připravované publikace „O lidech v Beskydech a o pozoruhodných památkách a přírodních zajímavostech I“, která vyjde péčí Okrašlovacího spolku Rozhledna v 11/2015)