Jedeme-li po dálnici z Prahy na Plzeň, kousek za Berounem můžeme odbočit na ves Hudlice, kde se roku 1773 narodil Josef Jungmann. V obci dodnes stojí Jungmannův rodný domek a v něm je zřízen památník.

Josef Jungmann se narodil v české rodině s německými předky. Jeho matka byla velmi pobožná a slíbila Bohu, že její syn bude knězem. Mladý Josef Jungmann však na studiích poznal osvícenské myšlenky a zejména na něj zapůsobilo dílo Voltairovo. O Voltairovi napsal: „Čtení spisů jeho ducha podivným způsobem povyšuje a jako křídla mu dává, aby se nad obyčejnost a šalebnost toho světa vznášel, ono v čtenáři něžný cit šlechetnosti a krásy zplozuje, předsudky jemu odnímá, ne řečnickým přemlouváním a deklamací, ale přirozeným rozumováním, přesvědčením.“ Jungmann zůstal věřícím (i Voltaire byl věřící – teista), ale uvědomoval si stinné stránky katolické církve. Proto si místo bohosloví zvolil studium práv. Jeho matka se s tím těžko smiřovala a do stáří ji tížil „nemilý cit, jako z přerušeného slibu“.

Z učitelů na Jungmanna zapůsobil mj. páter Stanislav Vydra, jezuita matematik, známý též z románu F. L. Věk. Na jeho smrt napsal Jungmann rozsáhlou elegii, kde je jmenován i Vydrův učitel Stepling.

Josef Jungmann nebyl významný spisovatel. Napsal několik spíše slabých původních básní, z nichž poměrně nejlepší je romance Oldřich a Božena. Historicky významné byly jeho překlady, činnost vědecká a publicistická.

K překladům si Jungmann dovedl vybrat kvalitní literární díla, vynikající originálními myšlenkami a zajímavostí. Největší z nich je epos Johna Miltona Ztracený ráj (Paradise lost) s mnoha velkolepými scénami: pluky démonů odlévají z vroucího zlata obrovskou síň Pandemonium, či strašný pád zavržených andělů s okraje nebes do hloubi pekla.

Překlad Ztraceného ráje vyhotovil Jungmann v Litoměřicích, kde učil na gymnáziu například svou oblíbenou geografii fyzikální a astronomickou (tedy zeměpis a astronomii). Roku 1815 se přestěhoval do Prahy, kde byl jmenován profesorem na Akademickém gymnáziu. Brzy poté koupil dům v nynější Jungmannově ulici. V Jungmannově domácnosti se scházeli vlastenci z Prahy i z venkova. Po třicet let zde s pomocí přátel a žáků sestavoval rozsáhlý Slovník česko-německý. Slovník měl být podle prvních plánů pouze pomůckou k uskutečnění dalších budoucích prací, ale mnoho starostí v zaměstnání a různé okolnosti způsobily, že se vydávání protáhlo. Jungmann si ve svých Zápiscích povzdechl: „Jak malá síla jest člověka k vyvedení jen hlavnějších jeho zámyslů!“ (Dodnes se někdy vyplatí nahlédnout do Jungmannova Slovníku. Podařilo se mi tam najít informaci o slově „šanovat“ = šetřit, z něm. schonen. Slovo se v novějších slovnících nevyskytuje.)

V novější době býval někdy Jungmann označován za padělatele či spolupadělatele Rukopisů královédvorského a zelenohorského, ať už to bylo řečeno otevřeně či v náznaku. Původ tohoto názoru je v tvrzení Josefa Dobrovského, že Jungmanna považuje za autora Rukopisu zelenohorského spolu s Václavem Hankou. Jungmann rozuměl Rukopisům velmi dobře, například si všiml, že slovo „krutost“ se v nich někdy používá v kladném smyslu – u vojáků či bojovníků. Ovšem k případnému falšovaní nestačí jen rukopisu rozumět. Rukopis zelenohorský je vynikající básnické dílo, děj plyne široce, ale bez zdlouhavostí, básník netápe, vyjadřuje se jistě a pregnantně. Tak suverénním básníkem nebyl Josef Jungmann ani nikdo z tehdy známých literátů. V dopise Ant. Markovi namítal Jungmann proti obvinění Dobrovského, že by Rukopis nedovedl nikdo zfalšovat: „já mu dám 100 zlatých, když to on dovede, a každému jinému.“

Méně známá je Jungmannova záliba v šachu. Pro první ročník časopisu Hlasatel český (1806) napsal populární článek o šachu, zkompilovaný z různých pramenů. Šachy zde pochválil jako nejušlechtilejší a nejdůmyslnější hru, která „k vybroušení rozumu a zostření vtipu přenáramně prospívá“. Kromě údajů z historie šachu shrnuje tu článek Benjamina Franklina „Morálka šachů“ (The Morals of Chess), tj. mravná poučení ze šachové hry. Podle tohoto Franklinova pojednání nás šachy učí prozřetelnosti čili pohlížení do budoucnosti, opatrnosti a rozvážnosti. „Posléze hrou šachovní nabýváme zvyku nebýti hned malé mysli nad okamžitou podobou strastného stavu věcí našich, kojiti se nadějí šťastné proměny, a setrvati u vyhledávání prostředků.“

Pojednání Jungmann zakončil překladem básně Domenica Ludoviciho, oslavující šachovou hru.

Nechť pro mě každý svou se nese za líbostí,
Jen když se srovnává, co koná, s počestností:
Mne vojna těšívá, však vojna žertovná,
Již vede pouhý vtip, ne ruka bojovná.

Mé celé bojiště na stolku hracím stojí,
A k službě vojenské jsou šiky barvy dvojí.
Na osmkrát osmero mé pole změřeno,
A vojsko v čtvero řad po osmi zděleno.

Celá báseň zde.

Na sklonku svého života uvažoval Jungmann o sepsání životopisu. Viděl, že nemůže odhalovat všechno, že „upřímnost přílišná ukazuje hnusnou stranu“ každého člověka. Rozhodl se tedy zaznamenat jen určité části – významné momenty svého života, názory o důležitých věcech i některé trapné zážitky. Tato vyznání vyšla pod názvem „Zápisky“. Nedávno byla znovu vydána ve velmi pěkné úpravě v nakladatelství Budka (Praha 1998).

Josef Jungmann zemřel roku 1847 a byl pohřben na pražských Olšanských hřbitovech. Hrob se nachází na III. hřbitově, 8. oddělení, u zdi oddělující hřbitov od hlučné Jičínské ulice. Postůjme zde na chvíli a vzpomeňme velkého učence.