Neboli evangelický kněz filosofem – uznávaným, žádaným, ale také prý prázdným, poeticky matoucím, dovedně rozmělňujícím, co vymysleli už jiní. Kantův o dvacet let mladší současník (co ale zemřel o rok dříve) byl o lecčems, určitě ale ne o nějakém úhledném metafyzickém systému - co respektovaný velikán (o mladším kolegovi valného mínění neměl) přísně systematizoval, to lyricky zatížený, spisující hodnostář své církve spojoval do celku jakoby sice rozostřeného, určitě zase ale pochopitelnějšího. Za zády s bohem přírody, podobným tomu Rousseauovu, po svém spojil svoji víru s obecným rozumem a dočkal se slyšení. Byl zajisté dítětem své dychtivě naslouchající doby; vlastními úspěchy prý opilý, vírou v boha i sebe sama štědře obdařený Johann Gottfried Herder (1749-1803) byl ale i šťastný člověk, spokojený se světem a se sebou samým; tato hojivá živá voda prýští i z jeho řádků – proto je tak příjemné ho číst.

Obzvláště u nás býval obvykle pokládán za příznivce holubičí slovanské povahy. Mezi jinými národy a národnostmi samozřejmě studoval i tuto lidskou větev a cenil si její píle, ryzí přírodnosti, široké povahy, „mírnosti a lásky.“ Se sympatiemi se o Češích zmiňuje v souvislosti s protestantskou reformací, pro niž bilo i jeho srdce evangelíka; vysvětluje, jak se různé proudy kacířských, pro církev nebezpečnými východními myšlenkami ovlivněných směrů nespokojeně bouřily ve jménu svéhlavé, ale ušlechtile zamýšlené očisty víry: „Wiklif působil v Anglii na Lollardy, jako Hus na své Čechy: neboť Čechy, které měly stejnou řeč jako Bulhaři, byly dávno plné takovýchto zbožných sekt.“ V dobách pro český národ úzkostných, v roce 1941, vzýval německého klasika Pražák v přemluvě k jeho hlavnímu dílu: „Za tři roky bude tomu dvě stě let, co se Herder narodil. Toto datum je slavným datem i pro Slovany.“ Již dlouho předtím tu ale – mezi mnoha jinými - pro Herdera horoval Kollár: „Tys byl prvým Slávův, na vzdor zvyku, obráncem a chválcem vznešeným, začež přijmi od nich čest a díku!“

Údajná Herderova slabost pro Čechy je do značné míry ale jen mýtem našeho národa; určitě netíhnul k Čechům tak jako oni později k němu. Střízlivě viděl jeho úlohu v našich kulturních dějinách Masaryk: „Byl hlavním slovanským učitelem v době obrození.“ Johann Herder velmi ctil Komenského, avšak mimoděk přitom prozradil, jak náš národ vlastně vnímal: „Kdybych měl vzíti jednoho muže našeho národa (neboť proč nepočítati Čechy a Moravu k Německu?) a srovnati jej s dobrým St. Pierrem, byl by to Komenský, a to zajisté ne na svůj neprospěch.“ O celé východní evropské rase zase poznamenal: „Slovanští národové zabírají větší díl země než dějin.“ Holubičí ty prostoto …

Herder sám byl zejména ale filosofem, jehož by dnes bylo možno nazvat evolučním. V posloupnosti forem přírody obdivoval boží myšlenku, vnímavému vidění prosvítající skrze každý detail stvořitelského díla. Všímal si kosmologických hledisek, jež vedly k dnešnímu pozemskému prostředí života – „Země prošla různými převraty, než se stala tím, čím nyní jest.“ Blahořečí šikmému sklonu zemské osy, který způsobuje střídání ročních období, což stimuluje erozní, vlastně evolučně tvůrčí pohyby atmosfér a vod. Ty jsou navíc dány i rotací planety, koloběhem dnů a nocí: „Stvoření počíná světlem; jím je rozdělena stará noc, jím se vydělují živly.“ Skála je trpělivým hlodáním času proměněna v písek, ten v hlínu a na té vzejde život, jenž už žije sám ze sebe.

Příroda je dílna evoluce, zaměstnávající celé panoptikum bytostí. „Nechodíš, ubohý člověče, po půdě své země, nýbrž po střeše svého domu, který se teprve po mnoha zátopách mohl státi tím, čím je ti dnes. Zde pro tebe roste něco trávy, pár stromů, jichž matku ti náhoda takřka připlavila a z nichž žiješ jako jepice.“ Zvířata jsou prý starší sourozenci člověka – byla tu před ním. On vstoupil na zemi již obydlenou a svojí schopností rozumu ji ovládl; pochopil přitom stvořitele, ale nepřestal být živočichem – ocitl se na rozcestí.

Herder se domníval, že homo sapiens se vyvinul v Asii. Analyzoval, jak došlo k tomu, že člověk je dnes bílý, černý, žlutý, a zjistil, že je to dáno aklimatizací jednoho a téhož lidského rodu na různá podnebí. „Klima jest chaos příčin.“ Zdali jsou životu té či oné živé formy podmínky příznivé, to příroda metodou pokus-omyl rozhodne sama. Organická síla, již nelze v její žírné mnohosti zastavit, má semene dost - destrukce ke konstrukci neodlučitelně patří, expanzi doprovází zmar. „Genetická síla je matkou všech forem na zemi.“ Všímal si zvyků a dějin lidských usedlíků, i u exotických národů, zkoumal jejich náboženství, vědy a umění. Vypozoroval přitom svůj hlavní zákon dějin: dějí se podle místa, okolností, doby a povahy místních národů. Vše je prý přitom přechodné a - svobodné: „Lidskost je účel lidské přirozenosti a s tímto účelem vložil Bůh našemu rodu do rukou jeho vlastní osud.“

Přirozenost jednoho člověka je však na druhé straně vždycky všude podřízena vlivu výchovy a tradice. Vzdělání ji ovšem umožňuje efektivně uchopit. Myšlení je však i kapitola sama pro sebe: jako by člověk mluvil k někomu druhému – myšlení je jazyk; Herder na lidské řeči oceňuje, že „nedokonalým, ale všeobecným prostředkem jazyka učinila lidi navzájem více rovnými, než ukazuje jejich zevnějšek.“ Vlastně i vědy a umění byly vynalezeny „nápodobou, rozumem a řečí.“ Tradice po otcích, jazykem předávaná, se v konvenčních pořádcích odráží možná více, než si je člověk ochoten připustit. Vzdělanost je nicméně cesta ke zušlechtění lidstva rozvojem tradic k dobru obecného blahobytu – všechno tedy vlastně záleží na lidském rozumu a jeho dobrodušné spravedlnosti (myslel si ještě v dobách, kdy se ještě doufalo, že člověkem obecným lze pohnout knihou). Herder optimisticky hledal v lidech moudrou dobrotu, spojenou s racionální dovedností, a tak ji tam i našel.

Chytrost rozumu neslouží však člověku jen v záležitostech praktických, ale napadají ho někdy i různé otázky nepraktické, jichž se odjakživa vděčně ujímá filosofie. Stejně tak i Herder: „Nynější stav člověka je pravděpodobně spojovací střední člen dvou světů.“ Ten druhý svět není hledajícím neznámý: „Nekonečný je počet kombinací, do nichž možno uvést předměty přírodní; duch, který je vynalézá, aby jich použil, je tedy neomezený a stále pokračuje.“ Lidství tak člověka přímo předurčuje k náboženství, vyvozoval; uvědomělá víra nejen že dává konečné odpovědi, ale je navíc i nadějí na nesmrtelnost. „Náboženství je nejstarší a nejposvátnější tradicí země.“

„Síla, jež ve mně myslí a působí, je svou povahou právě tak věčná jako ta, jež slunce a hvězdy udržuje pohromadě.“

V Herderových spisech lze se těšit ze spinozovské spokojené pokory, jakož i poučit z rousseauovského odůvodnění člověkovy zvířeckosti. Rádl o něm mínil, že to byl slaboch píšící pro slabochy, ale to si koneckonců myslel i o Rousseauovi samém a o kdekom (proto se i s Rejžkem také pěkně čte …). Johann Herder těžko dnes už sdělí někomu něco nového, jako filosofující básník je však stále velmi příjemný – „Na pozemském jevišti, i v jeho nejužších koutech, proplétá se tolik vláken; protichůdné síly se navzájem brzdí a do všeho mísí se okolnosti, čas, štěstí, tisíciruká náhoda.“

Není přece nutno hltat písmena jen proto, abychom se něco dozvěděli – mnohé psané jen vytahuje na hladinu něco, co je uvnitř: cosi zděděného, dějinného, zvířecího, evolučního. Proto se i vlastně dodnes – k nevíře – prodává poezie; Štědrý den je pozítří …

V pondělí uplynulo 203 let od Herderovy smrti.