Jednou jsem četl věru nepěknou úvahu o - ještě tenkrát žijícím - Luďku Nekudovi, že umí ode všeho něco a málokdy dost. To jistě byla přehnaná kritika a onen kritik navíc štěkal na nepravý stromek, řekl bych. Sám si koncem roku 2023 říkám, že Nekuda byl skvělý a chtěl stále zkoušet něco nového; ale protože byl v jádru renesanční, ustupoval od věcí, které ho (posléze a logicky) již začínaly krapet nudit. Nebyl muž nudy a chtěl žít takřka leonardovsky a tady na televizním záznamu vidíte, jakým způsobem se přifařil - u písničky Ženění - do kapely Rangers - jako houslista, když byl jinak jejich moderátor. A to jako fidlající houslista, který (pro Nekudu typické) po něčem dalším i při práci furt pokukuje:

Dovolil bych si ale tvrdit, že Nekuda skákal mezi tématy jako nenadmutá koza? Ne. Jenom kudysi neustále běhal a unikal a přeskakoval i kličkoval a často - schopně - improvizoval - a měl toho vážně hodně. Asi jako každý dobrý novinář. To je i téma, ke kterému se chci dostat.

Skáčou jako ony kozy také novináři? Ano. Ale míním to úplně v dobrém. Dobrý žurnalista dostává úkoly, nebo si je, když se už vypracuje, sám zadává a vyhledává. Do každé problematiky se umí ponořit, ale nenechá se vsát a problém si ani nenechá přetéct za límec. Nenechá se spoutat řetízky a nestane se v žádném oboru nikdy specialistou, protože vždycky za týden už poskočí jinam a možná i dál.

Mnozí pohrdají novináři taky pro tohle, ale není to, pěkně prosím, hodno pohrdání; je to hodno obdivu. Jules Verne nebyl žádný novinář, ale napsal vždycky román na určité téma a odevzdal ho nakladateli, načež si patrně dal - pouze nepatrnou - pauzu, ale většinou už pracoval na knize z úplně jiného prostředí. A zase dobré. Měl to štěstí a výhodu, že uměl zapomínat a oprostit se od dosavadního materiálu „navezeného“ ve své zvídavé mozkovně.

Opakem takového přístupu je specialista a dejme tomu historik zaměřený na určité téma, tak dejme tomu Jena Žižku anebo Christiana Heinricha Spiesse. Italský populární film. Specialistu ono téma baví a jde dál a dál do hloubky a obírá se tématem obyčejně celý život. Je proto hoden obdivu a funguje i jako vynikající umělecký truhlář či dobrý řemeslník v kterémkoli oboru. Na místě je však otázka. Je tady na Zemi víc místa pro specialisty anebo pro kozy?

Odpověď jasná. Pro specialisty. A každý táta poradí synovi, když je mu dvanáct let: „Prosím tě, podívej se. Žij, jak to budeš cítit, ale potřebuješ k přežití, a teď porozuměj, abys aspoň jednu věc uměl dělat opravdu dobře.“

A tento otec už nedodá: „Tu věc si ale musíš dobře vybrat, protože to, co se v mládí naučíš, ve stáří jako když najdeš.“

Anebo slova dořekne, ale zná svět a ví: Někdy to nejde. Ani ještě v patnácti a ani ne ve dvaceti často nemáme páru, co je to pravé - a nač se máme specializovat. Čím být. A někdo na to nepřijde nikdy a má-li štěstí, zaměstnají ho třeba Lidové noviny a on každý týden píše na jiné téma. Je-li to investigativec, nechává se i porůznu najmout či zaměstnat, načež uteče a vytvoří o prostředí reportáž. V ní by ale neměl lhát a jeho práce pak bude mít smysl. I když mu budou říkat „kozo jedna, kam tě to zavane přístě?“

Luděk Nekuda byl zajímavý i zvláštní člověk. Když ještě žil, jedna krásná dáma mi upřímně řekla: „Naprosto každého na televizní obrazovce skousnu a vydržím. Sobotu, Krampola, strýčka Jedličku; ale jeho ne. Mám vždycky husí kůži. Brr. Při Nekudových výstupech přepínám.“

Naštěstí byla možná skoro sama. Nevím. S Jiřím Císlerem přece Luděk vytvořil nezapomenutelnou dvojici a jejich televizní seriál vyšel na DVD ve spoustě krabic a dobře se prodával; ale je pravda, že úplným showmanem od Boha, asi jako páni Menšík a Sovák, takovým Luděk Nekuda nebyl. Ale něco cítil a jednou se rozhodl, že věc dokáže navzdory trémě, a tak umně moderoval a vystupoval ve scénkách a nějak to fungovalo; nicméně tam cítím tlak. Ne snad zoufalství, to spíš radost, ale taky práci a snahu. Vyplývalo to z toho, že toho bylo v Luďkovi tolik a on se asi pořádně neuměl rozhodnout, kudy všudy za divadlem. Mohl vzít navíc klidně i nějakou funkci v televizi, anebo se více proponovat jen jako scenárista; anebo být za kašpara. To ho nakonec dostalo a za socialismu bohužel vnímal i tlaky z mnoha stran, takže nakonec náhodou spadl se schodů a zemřel. Je ho škoda. Byl to totiž typický těkavý „skokan“, a kdyby začal dřív, dělal by třeba i skvělé reportáže ze všech možných prostředí. Stály by za to a říkalo by se jim nekudoviny. I já nakonec skáču při psaní článků jako ta koza a jsem si toho vědom. Nikdy jsem se neuměl specializovat a fakticky to pokládám za chybu; ale prostě jsem již takový rozpovšechněný a na všechno zvědavý. Okopávám ale věci spíše ze stran. Někde jsem, četl, že legendární spisovatel Ludvík Souček se rovněž až nutkavě zajímal o „všechno“ a přiznal, že se nakonec už bojí nových témat, protože se zná a ví, s jakou rozkoší a rozevřenou náručí musí témata vždycky uchopovat. Byl génius. Tím jistě nejsem a každopádně těkám a ospravedlňuji to leda prostou úvahou spisovatele Heinleina: „Specializace je pro hmyz.“ Ano, dodejme, ale LIDSTVO HMYZEM JE a bez všech těch specialistů by pošlo. Na specialistech se staví a jsou podstatnými pilíři, když to přeženu. Lidí těkavých musí být rozhodně méně a hlavně to mají být těkavci od přírody - a ne ti, kteří se tím pouze chtějí proslavit. Ne, cílem nemá být sláva, nýbrž to, že se bavím při práci a výsledkem a že - v lepším případě - někoho svými postřehy popostrčím. Uchopím za ruku. Opak? Je stezičkou do planého pekla a maně si vybavuji, jak neskutečně trefně to vystihl pan Michael Palin, Angličan, fungující mimo herectví opravdu v mnoha oborech. V televizním seriálu Neskutečné historky, který z větší části napsal, vytvořil i geniální díl o prosťáčkovi a specialistovi na lopaty. A tento poučný příběh, který Mistr Palin ve šťastné chvíli vymyslil i skvěle zahrál, je samozřejmě neuvěřitelně nadsazený, ale v jádru ukazuje jak problematiku vrozené „specializace“ (na lopaty, například), tak i tu strašnou tragédii médií (a lidí obecně) ve chvíli, kdy člověk pouhou popularitu zamění za své (i kdyby jen „lopatové“) schopnosti.

Skvělý - a neskutečně všestranný - Michael Palin je zde v roli - lopaty milujícího, ale téhle specializaci posléze nezdravě uniknuvšího - Erica Olthwaita.

Palin nedávno napsal i propracovanou non fiction o ztracené britské lodi Erebus (vyšla česky) a oslavil letos osmdesátiny: