Irský talent od pánaboha, Glen Hansard a The Swell Season Band pokřtili v neděli v pražské Arše českou edici nahrávky The Swell Season (Prima sezóna). Jedná se nepochybně o jeden z hudebních počinů roku, navíc se značným autorským podílem z našich domácích, českých, resp. moravských zdrojů.

Křest písničkářské desky roku

Hodně podařený křest, speciální koncert, citlivé publikum, skvělý sál, vrcholní umělci ve velké formě a mimořádná hudba, ta všemu vévodila. Prostě když se něco dělá od srdce, tak se to pozná.

Hned na úvod typický Glenův přístup k věci, překvapit a pomoct, méně známým, mladším, talentovaným. Předskakují neohlášení Quite Quiet, jen s dvojicí kytar a zaujmou několika ztišenými songy i milým průvodním slovem.

Po krátké, technicky nedokonalé, ukázce filmu Kráska v nesnázích s podkresem Glenovy skladby "Sleeping", rovnou přichází kvintet v čele s (netradičně) sedícím Glen Hansardem se svou oblíbenou "děravou" akustickou kytarou, Markéta Irglová za skvostně znějícím klavírem, s baskytarou John Carney (člen původní sestavy The Frames, nyní režisér) a neobyčejně citlivé struny Bertranda Galena (violoncello) i Marjy Tuhkanen (housle).

Jiří Hejl, člen zdejšího Glenova týmu a jedno z mnoha (mj. fotograf B.Holomíček) českých jmen v bookletech alb Swell Season či Burn the Maps, vypráví:

"Zvažovalo se dlouho, kdo by měl na albu Glena s Markétou doplnit, přemýšlelo se i o dechové sekci, ale Glen to nechal nakonec osudu. Na listopadové "before"party na Dobešce se viděli poprvé a nejspíš si rovnou padli do noty - Finka Marja a Francouz Bertrand (1/2 irských). V prosinci jsem je vyzvedával na letišti a dopravoval do studia. Sice letadlo přiletělo, ale oni pořád nikde. Vyšli ven asi až po hodině a Bertrand měl velký problém. Během přepravy jeho cella na něj cosi spadlo, promáčklo bytelný obal a rozlomila se kobylka. Struny líně ležely vedle, nepěkný pohled. Ale ozvučnice to vydržela, co teď? Bertrand byl velmi zklamán, ne kvůli škodě, spíš, že byl povolán Glenem a teď nebude moci hrát, studio poběží, no hrůza. Povídám, teď to nemá cenu řešit, pojedeme do studia, aby alespoň Marja mohla nahrávat a cestou něco vymyslíme. Bertrand znal mistra Špidlena, tak mu voláme, měli by prý kobylku, ale stojí okolo 4 tisíc. Zatím jsme dojeli do studia a povídáme, co se stalo. Andy (báječný zvukař ze Sona) hned povídá, to já vám poradím, tady hned za studiem je houslař, ten bude něco mít, já ho zavolám, ať něco přinese. Bertrand začal přemýšlet, co je lepší, jestli drahá kobylka od Špidlena až druhý den nebo kobylka levná, pochybné pověsti, hned. A pak přišel houslař, mladý příjemný pán a přinesl poslední dvě violoncellové kobylky (spíš kobyly) co měl. A Bertrand byl hned nadšen. Šlo o jakési francouzské kobylky a pomalu z Bertranda lezlo, že je vlastně vyučený houslař a že se učil u mistrů ve Francii, kteří právě tyhle kobylky vyrobili a že je docela možné, že je dělal zrovna on sám a jestli si to nemůže vyrobit vlastnoručně u houslaře. Tak jsme vzali houslaře a Bertranda s cellem do auta a jeli do dílny. Já nevím, ale zajděte si někdy do truhlárny, jak to tam voní, v kamnech se topilo jenom dřevem, to dává takové zvláštní teplo, no nádhera. Houslař anglicky neuměl, já jen trošičku, ale určitě neznám slang výrobců strunných nástrojů, posuňková řeč mezi odborníky ale fungovala rychle, hned jim bylo jasno, co kdo chce. Bertrand oblékl koženou zástěru, dostal do ruky nůž a už vyřezával. Kobylka je totiž polotovar a připravuje se na míru. Po dvou hodinách pilné práce jsem se pro něj vracel, právě natahoval a ladil struny, zvuk to vydávalo k jeho plné spokojenosti. No a reklamace u ČSA nedopadla, odmítli škodu uhradit, že neodpovídají za škody uvnitř. Jó, kdyby reklamoval ten promáčklý futrál, to že by byla jiná..Bertrand vlastně začínal jako houslař a jak si to při té práci zkoušel, začalo ho to bavit tak, že teď hraje v symfonickém orchestru irského města Cork, vede svou vlastní houslařskou školu a hraje si k tomu pro radost s Glenem či Fergusem O´Farrellem."

V komorně upraveném velkém sále Archy nejdřív dojde na všechny skladby z nové desky jen v jiném pořadí. Při skladbě "Drown out" (Glen začíná mluvit..jak píseň vznikla) s krásným smyčcovým závěrem, jakoby si ty smyčce sami mezi sebou povídali, soutežili a rovnali se či snad dokonce poráželi výsostné hlasy a vícehlasy Glena i Markéty. Přichází další houslistka Irka Cora Luney a dostihy strun pokračují ve "Falling slowly", ta píseň má velký potenciál, pokaždé může znít trochu jinak, ať v duu, orchestrálně či v rockovém kabátě kapely The Frames. Kompozičně charakteristická (poklid s poryvy bouře) "Moon" dává vyniknout bezkonkurenčnímu dvojhlasu Glena s Markétou, skladba je mnohem živější než na desce a ukazuje jaké další možnosti jim tahle spolupráce skýtá.

Následuje poklad ukrytý uprostřed desky, "When your minds made up" jež sklízí velké ovace a hvizdot. Tříčlenná smyčcová sekce je zde opravdu rovnocenná ostatním respektive spíš vede, jeden každý hudebník na pódiu vnímá toho druhého vedle sebe, cellista rudne zaujetím a člověku běhá mráz po zádech.

Nemusím souhlasit s Hřebejkovými názory na podporu české kinematografie, ale pokud jde o hudbu, smekám před jeho vkusem a rychlou akcí i smyslem pro vznik a podporu něčeho mimořádného na poli umění. Nebýt jeho nabídky k nahrání pár resp. čtyř písní k novému filmu, tahle deska by možná nevznikla či její zrod by trval mnohem déle a byla by třeba docela jiná. Nevím zda Studio Sono v pražských Smečkách má nějakou magickou auru či génia loci, snad o tom něco ví třeba Badalamenti s Lynchem, kteří tu před časem natáčeli, ale tahle nahrávka je neskutečně povedená, místy opravdu připomíná třeba Michaela Nymana a vůbec filmovou hudební scenérii.

Pokračuje mistrovské dílo skvělých irských písničkářů Hansarda a Damiena Rice "Leave" následována jemnou singlovou i filmovou (Kráska) baladou "Sleeping". Prostor dostává i Markéta s kytarou ve své vlastní písni "Alone apart" a Marja šťouchá smyčcem zamyšleného Bertranda k pobavení pozorného publika. Markéta je ryzí hudební talent, něčím mi připomíná Joni Mitchell, je velké štěstí a moc dobře, že se její vlohy mohou rozvíjet vedle takové osobnosti jakou je Glen a tudíž nejen v tuzemských vodách.

Pár let se "Mistr" s Markétkou toulali světem, nikoli lenošivě ba naopak. Tohle hudební přátelství přineslo své plody. Jde o mimořádné, krásné písně s novým zvukem. Myslím, že je znát, že byly stvořeny ze srdce a s velkou chutí, snad i bez ohledu na potřeby showbusinessu. Počkejme na sólová alba písničkářů jako Thom Yorke, Damien Rice či James Harries a pak uvidíme kdo vyhrál letošní pomyslný souboj. Zatím tipuju Prima sezónu.

Dochází k přeladění kytary a sám voják na scéně, okamžik na který čeká řada posluchačů v sále a ten nejvybranější výběr toho nejlepšího z jeho písničkové tvorby, jen akustická kytara, dnes velmi jemná vyklidněná poloha a "Lay me down" s bouřlivým potleskem, "Finally" podle mě kompoziční chef d´oeuvre a místy i obava, zda jeho kytara vydrží ten nápor energie. Kamarád říká, že ten chlap má energie jak atomová elektrárna, ano, při tomhle songu to tak skutečně působí. Při skladbě "What happens when the heart just stopps" inspirované Johnem Fante a jeho knihou "Zeptej se prachu" se nemohu ubránit dojmu, že jde o moderního trubadůra, irského barda či dokonce postmoderního "kněze" nejspíš s větší "mocí" než má řadový hodnostář jakékoli současné církve. Přerušuje ho pot stékající do očí, bere do ruky elektrickou kytaru a publikum "musí" začít "z p i v a t" I want my life to make more sense aneb "Pavement tune". Glen se mazlí s kytarou i hlasem a lidé v hledišti najednou bez jakéhokoli popudu začnou sami od sebe jemně pohvizdovat melodii této písně, co víc si přát a chtít. Teď je dirigentem, nedá čas ani na potlesk a jede dál. Přichází další artefakt "Angel at my table" se zvukově zdůrazněnou kytarou, kterou úplně deptá, téměř ničí. Dnes to ale struny vydržely, tohle je kytarový eskamotér. Potlesk nebere konce, Glen na pódiu tančí a přicházejí pánové Černý a Hřebejk, ano křtí se, irským čajem z moravské konvice s českým mlékem. Černý mluví střídmě, zmiňuje Dylana i Jeffa Buckley, s jejich stopou v Hansardově cestě. Ano, tahle deska je "česká", ze značné části, anglický název Škvoreckého knihy Prima sezóna k tomuhle albu trefně přiléhá. A že všichni zůčastnění museli knihu v průběhu natáčení cd přečíst a ani jeden toho nelitoval už ani nepřekvapí.

Koncert ovšem ještě nekončí, rozptýlení v podobě Bananamana a po něm úplně nová skladba "Concentric" v kompletní sestavě a prázdninovém hávu. A cover Van Morrisonovy "Into the mystic" s vícehlasy, smyčci a nádherným sólem Glenova hlasu je mistrovský kousek. Celý sál dupe, nechce končit a posléze zpívá "Jesus Blood (never failed me yet)" jehož historie sahá až někam do roku 1971 a sólo v závěru od Glena přebírá Markéta. A pak další vrchol "Cactus" mj. s I miss your polivka I miss your knedlik, tohle číslo jim oběma extrémně sluší a loučí se baladou "Star Star", akusticky, bez mikrofonu. Poslední metro jede za pár minut, pro někoho možná dlouhej koncert, ale fakt hodně povedenej. Tuhle nahrávku vřele doporučuju, a to po všech stránkách, včetně výtvarně překrásného obalu.

(Psáno pro Musicweb.cz)

Odkazy:
theswellseason
Hansard Glen & Markéta Irglová: The Swell Season