19.3.2024 | Svátek má Josef


MINIPOVÍDKA: Bolí to

26.2.2020

Když rozbolí záda, i jindy pěkná procházka se stane zkouškou vůle. Zápasem. Kolik kroků ještě ujdu? Dojdu na konec bloku? Postačí zastavit se a vydechnout, nebo si budu muset někde sednout? A chmurné myšlenky se honí hlavou.

Tentokrát jsem upjal vůli na dosažení parku v sousedství, s lavičkami. Dokonce si myslím, že jak jsem se k cíli blížil, zrychloval jsem, jako když se kůň blíží ke stáji. A když už chybělo jen pár kroků, v duchu jsem zajásal. Nejen že snad všechny lavičky byly v tom slunném, ale studeném a větrném dni volné, ale také jsem uviděl mladého muže s dětmi, jak pouští v parku draka. S holčičkou asi pětiletou a synkem snad tříletým.

Tak to má být; taťka vyvede v sobotu děti ven a ukáže a naučí je věci, o kterých mamka nemá ani tušení. To už třeba taťka na téhle planetě ani nebude, a dospělé děti si možná ještě budou tu sobotu pamatovat. Svalil jsem se na lavičku s nadějí na fyzickou úlevu a v očekávání duši potěšující, pohodové podívané.

Táta to s drakem skutečně uměl. Děti ho s obdivem pozorovaly, a když se drak ve větrné výšce pustil do divokých figur, děti pištěly. Těžko říci, zda nadšením či strachem. Nejspíš obojím; kdo ví, co se v takových makovičkách odehrává.

Jenže jak dlouho děti vydrží akci pozorovat. Obvykle chtějí být aktéry, alespoň nějak se akce zúčastnit, když už ne být iniciátorem. Holčička měla svého vlastního draka, menší vydání toho tátova, a synek si začal hrát s vozíkem-žebřiňáčkem, ve kterém si zřejmě hračky přivezli. Kluk ještě nebyl moc koordinovaný, a tak se tátovi motal pod nohama. A navíc po taťkovi něco chtěl a dožadoval se jeho pozornosti.

Ten výbuch byl nečekaný a zlý. „Vodprejskni!“ zařval popuzený otec. A co snad hůř, dodal tónem jakoby výchovným: „Copak nevidíš, že právě něco dělám?!“ Chlapec začal pofňukávat.

Situaci zachránila sestra. Vzala svého draka a začala s ním běhat. Přes rameno se dívala, jestli ji bráška následuje. Následoval. I s vozíčkem-žebřiňáčkem. Sestře, samozřejmě, nestačil. Ale ta, když usoudila, že mu utekla příliš daleko, se vracela. A malý bratr se dal na úprk opačným směrem, a teď se nechával dohánět sestrou. Jen, že se ten žebřiňáček občas převracel; jinak by ho snad ani nedohnala!

Jak sestra běhala, a běhala skutečně skvěle, dráček jí poletoval asi metr nad hlavou. Nikdo jí zřejmě neřekl, že by také měla popouštět poutací provázek. Ale jí to vůbec nevadilo, a obě děti se výborně bavily.

Jak sestra běhala se zmítajícím se dráčkem metr nad hlavou, stalo se, co se asi stát muselo. Nádherný ocas z různobarevných pentlí se zamotal a dráček ztratil poslední zbytky stability. Dívka si věděla rady. Rozprostřela draka na zem a začala pentle rozmotávat. Bratr jí přijel s žebřiňáčkem pomáhat... a neštěstí bylo hotové. Draka vozíkem přejel, jen to chřuplo. Strašně se polekal, vozík převrátil a sám na tu hromadu spadl. Začal brečet a sestra stála jako solný sloup. Vypadala, že jí také bylo do bréče.

Zato otec vstoupil do akce a začal uplatňovat svou výchovnou úlohu. Řval jako pominutý, zcela bez zábran. Že kouska klidu člověk s těma holomkama nemá. Blbci pitomí, všechno zničí, všechno zkazí. Jeden se pro ně dře a snaží se, a co z toho má?! Hovno. Příště budete sedět doma na prdeli, parchanti, nikam vás už nevezmu!

Teď se dala do pláče i dcerka. „Já chci domů,“ vzlykala. „Já musím čůrat...!“

Ztěžka, stařecky jsem se zdvihl z lavičky a zahájil poslední etapu procházky, cestu domů. Záda bolela a hlavou táhly chmurné myšlenky. A mohl to být takový pěkný, dojemný a dojímavý příběh!