Homo sapiens jako mezigalaktická chřipka

"Spisovatel je jako malý bůžek," říkal nám Arnošt Lutig. "Nedostane sice za to moc peněz, ale tvoří z ničeho něco a to je úžasný pocit. Napíšeme tragédii, že půl světa brečí, a my z toho máme takovou radost, že se jdeme opít do hospody. Psaní je senzace. Je to vznešené, dobré a dává to životu smysl. Spisovatel vymýšlí příběhy, ve kterých pátrá po ušlechtilosti a dobru. Když se mu to povede, čtenář je pak ušlechtilejší, lepší."

Arnošt Lustig říkal, že literatura je citová paměť lidstva. A to nejkrásnější na literatuře je, že po celé věky hledá odpověď na otázku, co je člověk. Už od dob, kdy se ve 4. tisíciletí před naším letopočtem v Egyptě a Mezopotámii objevilo první písmo.

Učitel a jeho žákyně (foto: Martin Salajka)

Co svět světem stojí, lidé si kladou otázky: Kde jsem se tu vzal? Proč jsem se narodil? Co je smyslem mé existence? Kam to všechno vede? Proč někdo má štěstí a někdo neštěstí? Proč se někdo narodí a nevidí, neslyší? Je vše náhoda, nebo náš osud vede Bůh? A spisovatelé se snaží na tyhle otázky odpovídat.

Maxim Gorkij tvrdil, že literatura je člověkověda, která zahrnuje všechny ostatní vědy, a měl pravdu. Spisovatel, aby mohl dobře psát, musí se stále učit. I Arnošt Lustig byl rád věčným studentem, protože člověk pak je celý život otevřený všemu.

"Lidi si myslí, že psaní je pouze inspirace," vysvětloval. "Že se zamiluješ nebo napiješ, vezmeš pero a začneš psát. Ale psaní je nejen tvůrčí proces, ale i řemeslo, které autor musí ovládnout. Kdo to myslí s psaním vážně, postupně se z něj stane učenec, literární vědec, protože u spisovatele se předpokládá, že zná historii lidstva, že ví, kde se vzal člověk, co to vylezlo díky kyslíku před miliony let z moře na sluníčko a nespálilo se… A jak to bude dál? Kdo ví?

Arnošt měl rád anekdoty. Tahle patřila k jeho oblíbeným:

Potkají se dvě planety. Jedna říká: ‚Je mi blbě, chytila jsem homo sapiens.‘ Druhá na to: ‚Neboj, to zas rychle přejde.‘

"Homo sapiens jako mezigalaktická chřipka. Takovou definici člověka v Aristotelovi, ani Platónovi nenajdete," smál se vždycky a pak rád vyprávěl, že spisovatelé musejí studovat i filozofii, protože právě filozofové mají mnoho definic, co je člověk.

Staří Řekové prý říkají, že člověk je to, co si o sobě myslí, co si o něm myslí ti druzí, co dělá a čeho se domůže. Od osmnácti let by se měl umět o sebe postarat, aby ho nemuseli živit rodiče. Čím víc bohatství nashromáždil, tím byl pro staré Řeky lepší člověk. Musel ale všechno získat zákonnou cestou, ne ukrást.

Židi dodali, že člověk se posuzuje i podle toho, jak daleko má od srdce do kapsy a od kapsy k srdci a jak dlouho se dokáže hněvat.

Křesťani potom z toho vytáhli nauku o odpouštění a přidali lásku k bližnímu.

Ale ty legendy a příběhy o člověku se vlastně v dějinách literatury pořád opakují. Jednotlivé kultury si pradávné pověsti od sebe pořád kradou. Vždyť už v Eposu o Gilgamešovi, jednom z nejstarších literárních děl historie, se mluví o potopě světa i rozestoupení moří. Jako v Bibli. "A je to v pořádku," končil Arnošt Lustig, "protože kultura patří všem, jde o společný majetek lidstva. "

Čtenáři jsou zváni na víkendový kurz v Divadle Dobeška 26.-27. dubna. Více na:
www.psani-podle-lustiga.cz a pak taky tady.
Zájemci o registraci můžou psát redaktorovi NP panu Wagnerovi na wag@volny.cz