Cikán Valesko: Spoléhám se již jen ve vlastní síly své, neboť bílí lidé zapomínají zhusta na sliby dané, zejména týkají-li se lidí kmene mého!

1.

Vedle „senzačních pragensií“ Tajnosti pražské (1868) či Pražský kat (1876) podepsal český literát Josef Svátek (1835-1897) roku 1880 i bohulibý(?) román, který by věru neudělal ostudu ani Váchalově pověstné sbírce krváků.

Potrestáme dnes Svátka tímto článkem, ale i pochválíme. Jeho kniha „pro lid“ je totiž snad jedinou zatím mi známou INDIÁNKOU Z ČESKÉHO PROSTŘEDÍ. Tedy dosadím-li pohotově za INDIÁNA CIKÁNA a za vigvamy rómské stany. Věřte, čtenáři Neviditelného psa, že se to dá udělat velice snadno, a tento Svátkův opus je navíc místy i přímo klasickým příběhem o stopařích! I o rekovném osvobozování zajatců. Dodnes ho chvalme. Zůstává klenotem českého písemnictví, možná. Ne, neironizuji. Je „čímsi mezi Cooperem, Gerstackerem a Mayem“.

2.

A kde že se prohání rudý gentleman Vinnetou? Inu - i právě tady.

Nebo aspoň Vinnetou nemá k Valeskovi (toť srdnatý hrdina Svátkův) až tak moc daleko!

Ne, kdepak. I tento Róm je totiž ve skutečnosti běloch, jímž byl koneckonců i slavný Mayův Apač, i když, to uznávám, Vinnetou pouze z polovičky.

3.

Podobnosti s indiánkami jsou ovšem natolik do očí bijící, až se nám plným právem naskýtá možnost otázky, nejsou-li (takhle náhodou) některé partie Pomsty cikánovy prachsprostým plagiátem. A kohopak?

Kupříkladu díla nějakého z Mayových inspirátorů, ne? Mezi nimi se najde i moravský mnich Charles Sealsfield (1793-1864) se svým půvabným románem Tokeah aneb Bílá růže (německy 1833), ale proč vlastně chodit až tak daleko, když sám Karl Friedrich May publikoval první prózy už roku 1876. Šlo o texty Míšenec, Gitano, Tyčkař, Černé oko, Zpívající voda, Jednooký Joe a Old Shatterhandova první láska… Neznal je Josef Svátek náhodou? Nenašel to na internetu? A jak mě to jen jednou obviňoval jeden čtenář? Ctrl+C, Ctrl+V. Nevím. I to je možné : -)

4.

Nicméně dost nevkusných ataků. Svátek byl dobrý spisovatel. Pomsta cikánova není jako celek zcela špatným románem. Ale…

Nu, rozhodně nebude plagiátem a koneckonců se neodehrává v lesích Ameriky, nýbrž hluboko, přehluboko uvnitř hvozdů našich, tam uprostřed severovýchodních Čech a již dávno, nikoli v devatenáctém století, ale roku 1626 - za protikatolického povstání.

A k tomu povstání tam tenkrát opravdu došlo a skoro tak, jak to líčí Svátek, a tedy žádný Divoký západ! Prostě jen a jen… historický román.

A že takových Svátek napsal. A jak že přitom vnímal podněty dějinných událostí?

Různě, ale většinou… I tady – a možná vcelku oprávněně - klade důraz spíš na osobní motivace aktérů vzpoury. A tak zaujati (aspoň já) čteme:

Nejedná o boj mezi kališníky a křižáky, nýbrž o zápas mezi Valeskem a Antalem.

5.

I přihlížejme tomu zápasu.

Začíná brutální scénou cikánova věšení, když je chycen jako špeh. Nebožák se „houpá“ už hezkou chvilku, a přece přežije. Řemen mu jen chřtán stáhl, dočítáme se. Slabě dýchat dovolil. Smrt by až po delší době nastala.

Od téhle smrti ale Valeska zachrání (a tím si ho navždy i zaváže) evangelický farář Matěj Krocinovský z Rychnova nad Kněžnou, což je skutečná historická postava. Matěj se právě vrátil z exilu, „aby lid připravil na obrat“, a tak tedy kupředu a za společnou pomstou!,jak své znovuzrození bohapustě interpretuje cikán. „A ne, nekonám těchto služeb za peníze.“

„Tak zač?“

„Až budete vítězi v zemi této, dopřejte kmeni mému svobodného vzduchu v krásných lesích a hojně bude tím odměněna všecka práce moje.“

Aha! Odpusťte mi ten komentář!

6.

Myslím, že se ale můžeme nad touto vizí cikánkovou zamysliti zvláště dnes, kdy rasismus bují, ale nechci sem přesmoc tahat politiku. A jak „po indiánsku“ zní ta cikánova snivá slova, viďte! Každopádně pěkně. Pro autora však je podstatnější zápletka milostná. Jaká? Hle:

S ďábelským chechtotem pohlížel Antal (nová postava!) na Lolu mumlaje k sobě: „A přece budeš mou, byť bych celé peklo ku pomoci vyzvati měl!“

Načež v lesní temnotě zmizel podobaje se démonu, který za zhoubnými záměry spěchá.

Hezky napsáno, rozmarně podáno, kéž bych to tak uměl : -) A Lola? Ovšemže nemiluje chlípného Antala. Lola miluje jen a právě „svého Valeska“, krále cikánů. Běda však.

Valesko zhrdne jak jí, tak dokonce i čtrnáctiletou Ester!

Ta svůdná čtrnáctiletá cigoška Ester na Lolu přesto žárlí. Touží se navíc (anebo hlavně?) Antalovým prostřednictvím učinit novou cikánskou královnu. Musím ho mít! K Valeskově (ten bídník, ta krysa zrádná!) denunciaci pak Esterce poslouží i „strašlivé“ tajemství jeho původu. Jaké tajemství, už tušíte… Ne, běda! Není pravým cikánem!

A toť i celá tragédie.

7.

A tak to jde dál. Kočárem bílým kolem černých skal. Ale nezlobte se, já sám Valeska litovat nedokážu.

Je to buran, možná i psychopat, huláká na lesy, plaší zvěř (a co jí bývalo) a křičí zpupně i za posledním z právě zmasakrovaných žoldáků: Toť pomsta má! Za tu oprátku! Neujdeš ani ty pomstě cikánkově!

A dotyčná cikánova msta? Stupidně se vrací… a vrací… Nakonec už nic než ona, protože pomsta možná chutná nejlépe za studena, jak nás naposled učil Quentin Tarantino, ale člověka velmi často úplně zblbne. Vysvětlujte to ale, lidstvo se nepoučí nikdy. Sex námi cloumá a pán místního panství Gramb prahne také po pomstě a říká:

„Ona obojí plemeno ďábelské ať stihne. Bílé kacíře - i cikány. Ty i ty… nutno až do posledního vyplenit.“

Jistěže. Akce je vždy třeba.

A jistý páter Hyacint (další milý z hrdinů) zde onomu Nizozemci(!) Grambovi fakticky dělá otce Josefa. Ano, šedou eminenci, ale neodbíhejme a znovu již o hlavní pomstě titulní…

8.

Bohužel… se realizuje nemravným stylem „padni komu padni“.

Začne se tak, že našeptávač Antal uškrtí jistého zrádce Jednoty bratrské Jaroše. Jako by nic. „První to oběť má!“ bere to kupodivu (a rád!!!) na sebe právě Valesko. „Počínám pomstu konati a bílí zlosynové ještě dlouho ji budou pociťovati.“ V očích jeho se divoce zajiskřilo. S výrazem hlubokého opovržení kopl do mrtvoly, takže se na provaze houpati počala.

„Nuže, není to dílo mistrovské?“ zvolal s planoucími zraky Antal. „Ve dvou okamžicích byl ničemný bílý muž zardoušen, že by ani kat tak rychle nebyl jej se světa sprovodil. Však ještě mnohokrát musím podobnou práci vykonati, než pomstím všechny bratry své, kteří se v Praze na náměstí také tak houpali.“

„Ty mstíš bratry své, já však pouze sebe.“

A tu teprve Antal Valeskovi sdělí, že byl Jaroš bratrem právě toho dragouna, který oběsil cikána, který… Není to však jedno? Není! „Pak tím více zasloužil smrt svou!“ míní „po italsku“ zblblý král Valesko. „Zhynout musel též bratr jeho a všickni ti, kdož křížem klobouky své zdobí!“ odreagovává se tento magor. A teatrální Svátkův styl (psal to tentokrát vůbec celé on?) nás navíc vede až k úplné jistotě, že snad i jakési divadelní melodrama v základech tohohle románu leželo. Zvlášť pak je to patrno, když čteme:

Byl nejvyšší čas, že oba cikáni z mýtiny lesní zmizeli, neboť ještě nezaniklo úplně šelestění podrostu na severní stráni, a již tu vstoupili z druhé strany dva mužové. Atd… A děj se řine dál, ale nabývá posléze až „hřbitovní“ hutnosti. A vida, skutečně se i vyvíjí podle všech zásad tzv. krvasů:

Už se žoldnéř chystal Jaroše uříznout, ta práce mu však byla uspořena. „Na místě jednoho budou zde viset tři!“ zaznělo - a v okamžení byli vojáci odzbrojeni a na provazích do výše vytaženi, kde na větvi vedle mrtvoly Jarošovy ducha vypustili. S ďábelskou rozkoší Valesko na nové tyto oběti pomsty své pohlížel.

Hezké, ne, děti? To je nářez!

I další dva zářezy na pažbu. Nicméně už to pak trochu unavuje…, že se posléze mstí již docela každý. Inu, HOTOVÁ ČESKÁ SICÍLIE, vážení. A ne snad? „Do pekla ti pomohu, kam dávno patříš, ty vrahu mé nebohé ženy!“ ryčí jeden obr na Graubova bratra a tento duchovní se marně a zcela marně vymlouvá: „Já tu ženu nezavraždil. Na skřipci skonala!“ Obr však udeřil palcátem na nepokrytou hlavu nešťastníka a jedinou ranou mu lebku rozřepil tak, že krev a mozek na vše strany kolem lítaly.

9.

Ačkoli se ctěný a důstojný i vážený Josef Svátek prokazatelně držel hlavně či jenom doložených událostí, ona „myšlénka“ neustálých a řetězících se pomst trčí z knihy až skoro jako příslovečná sláma z bot. Ne, vendeta to přímo není, ale pomsty a pomstičky jsou motivy většiny zde páchaných činů a zločinů a autor je jimi… Jednoduše posedlý... Jako raněný tur zařval pan Gramb. „Pomstím tě, bratře!“ sípěl ve vzteku svém. „Krev tvoje nevinná nesmí dlouho k nebi o pomstu volati. Zhyň, ty černý synu ďáblův!“

A kdyby rána dopadla, musila by lebku nebohého Valeska ve dví rozpoltiti, avšak nedopadla, jsouce v posledním okamžiku odražena větví. Z křoví vystoupila dívka ve fantastickém oděvu, nějaké Amazonce se podobající.

Tak! A právě tak a nejinak končí i první svazek Pomsty cikánovy a Amazonkou je ovšem Lola, krále svého všude až trapně vlezle chránící.

Ale jaké bude Valeskovo uznání? Polibek horoucí? Pocelování hodné Máchy či Viléma? Čtěme!

„Nikdy nezapomenu, že si máš vždy být vděčností mou jista, až nám opět pokojný život bude popřán,“ přivine Lolu (konečně!) „Však nyní musím dál pomáhat těm, kdož nám život tento nejdřív musí vybojovat. Jen vykonání pomsty jest úlohou mého života.“

10.

A tak to chodí! Ale přijde mi tím pádem až s podivem, že Antal na tohohle „z hrobu vstalého“ fanatika vůbec žárlí. A trochu až žasnu, že se Antal (ovšemže! Je to kvůli zápletce!) může až takto těžce mýliti:

„To on jí teď jistě lásku přísahal,“ mumlal mezi sevřenými rty, z nichž krev prýštila. „Nechť však třese se před pomstou mou!“

Inu, a umstěme se! Ale dejte už mi taky svátek, pane Svátek, a to jsem si vás nějak považoval, i když, chápu, živit se nějak musíme všichni. I znovu se pouštím do čtení. S poslední nadějí…

„Pomstím ubožáka toho stonásobně!“ slibuje nyní také Jarošův bratr. Uber, uber, myslím si… A vida! Už ubírá. „Desaterou smrt tomuto synovi pekla přísahám!“ chladne. Ale že pomsta vlastně náleží Hospodinu, to v této prekérní knížce jen jedinkrát (a ještě marně) zablouzní jakýsi stařec, zatímco neúprosný „děj krve“ se okolo něj bezbožně převalí dál. A dál. Šplouchá to a Antal – jistěže pod vlivem ambiciózní Ester - pracuje nyní pro Gramba a předloží nám – jak náhle! - i zcela novou interpretaci Valeskovy pomsty. „Dosavadní vítězství je jen zábřeskem, po němž tím hustší noc nastane,“ praví. „V té noci by synové a dcery hnědého kmene byli zničeni. To nesmíme dopustit. V slepé vášni proti těm, kteří byli příčinou smrti jeho bílých rodičů, spolčil se Valesko s lidmi, kteří celý náš kmen jen strhávají do víru svého.“ Tož tak. A my to tak NENECHÁME! dodávám. A Antal také ne. „Tak mstí se pravý syn Indie nad cizím vetřelcem, který nám byl jako vejce kukaččino do hnízda vložen a nyní by králem kmene slouti chtěl!“ dodá.

Ne, všechny tyto ukázky, myslím si, již ale bohatě stačí.

11.

Svátkova kniha navíc bohužel nese i neklamné a nechvalné znaky románu produkovaného na pokračování. Jaké jsou, víme. Rozpory, disproporčnosti, až „žvýkačkové“ natahování různých pasáží (kniha má celek 734 stran!)… a prostá, i když drobná opomenutí...

Dobrá. Ale nakolik „drobným“ se vám třeba zdá, když hned druhá nejhlavnější postava najednou prostě zmizí, a to ještě přímo ve chvíli, kdy má nastat kýžené finále?

Stane se to totiž. A jako by nic. Až posléze pochopíme. Seznáme totiž, že už měl Josef Svátek tu figuru ve své zjitřené myslil po desítky stran za mrtvou.

Konkrétně se jedná o Antona a autor si očividně myslel, že ho nechal dávno odeslat do věčných lovišť. To se však nestalo (četl jsem pozorně). Ne. Valesko Antona nikdy neprobodl. Propíchl zato jakéhosi starého cikána Langa, který se krátce předtím do knihy vetřel jen kvůli tomuto aktu. Nu, všechno jedno, hlavně že odsypávají stránky, paměť však taky selže, mrška, a do závěru už kvapící Josef Svátek na osudné bodnutí dýkou bohorovně zapomíná. Snad i na to, že chtěl přece Antala starým Langem záměrně nahradit, a to asi kvůli Antalovu „využití“ v kdo ví kterém pokračování. Pak to však celé nějak popletl a Antal zůstal, ale už se o něm prostě nepíše. Vše vrcholí i bez něj. A jak? Lesoskalní štvanicí a honbou nad hlubokou propastí, děsivým honem na lidi. Na dva. Na Valeska a Krocinovského. Tomu se ale zdaří uniknou a vrátit se do exilu. Valesko nemá tolik štěstí. Ocitá se v pasti.

A nebohá Lola? Je odstřelena jako divé zvíře, zatímco falešný cikán? Rychlostí tygra vyrazil proti ozbrojencům a jednomu nadlidskou silou vytrhl meč. „Nikoli dvě, nýbrž tři těla cikánská budou zemi tuto pokrývati!“ zařval a vše se dálo tak rychle, že Ester ještě z jásotu nad smrtí nenáviděné sokyně se nevzpamatovala, a již před ní stál.

Jako ďábel pomsty. Se smrtícím mečem, kterážto zbraň se v nejbližším okamžiku v černé její srdce vhroužila. Bezduchá mrtvola zrádné dívky padla k nohám Valeskovým, jenž ji opovržlivě od sebe odkopl.

„Lola jest pomstěna! A taky já pomstil na ní smrt svou, které se více nevyhýbám!“

12.

Podobným proláklinám Svátkova rozsáhlého díla se však propříště už raději vyhýbejme my.