Už původních pětapadesát dílů televizní série (1987-90) od Rona Koslowa zavánělo kýčem, i když bravurně stvořeným, a sledovanost navíc zajišťovala herecká účast Rona Perlmana a Lindy "Terminátor" Hamiltonové. Ústřední nápad ale dvakrát pravděpodobný a domyšlený není... Pod Manhattanem je prý "druhý svět" a aby vznikl, zkombinují se hned tři starší mýty: Kráska a zvíře, Cyrano z Bergeracu a Fantoma opery (Gastona Lerouxe).A co dál?

Trochu to tady přiblížím. „Zvíře“ Vincent je „lidský lev“a vypadá pomalu jak obluda z Ostrova doktora Moreaua (H. G. Wells), ale přece jen mírněji.

Catherine zachrání před násilníky, kteří jí zohavili tvář, a léčí ji pod zemí, nicméně dívka se jej hrozí. I když... Ne za chvíli už tolik. "Připomínal jí lva Aslana z dětských knih C. S. Lewise o Narnii (1950-56). Měl plochý zvířecí čenich a tlamu s tesáky lemovanou dlouhou, medově zlatou hřívou. Vyděšená, v šoku po něm mrštila misku. Z čela zasaženého hranou vytryskla krev...

Tak tedy boj? Ano, ale jen zpočátku. Přece pak převáží něha a... Tradičně, jak už to v podobných příbězích bývá.

Ovinul okolo ní paže a přitiskl ji. Pod vlnou a kůží jeho pláště cítila pevné svaly na hrudi. Surové hedvábí jeho hřívy se propletlo s jejími vlasy. Načež...

Před spaním Cathy její lev pilně předčítá své oblíbené Nadějné vyhlídky, ale jinak "žije jen pro spodní svět". Ten horní zná ponejvíce z nočních vycházek v kápi zacílených do Central Parku, kam zručně proniká drenážní stokou. Vyvede konečně i krásku, a to hezky rovnou do sklepa jejího domu. Na lvího muže Cathy nikdy nezapomene a mění se. Nechce už být hýčkaná. „Ráda bych pomáhala,“ říká bohatému otci. „Chtěla bych se konečně zapojit do něčeho, co má smysl. Svět je plný bezpráví.“ A to jistě je, nicméně idealizace podzemí plného hodných bezdomovců je tu více než přihlouplá. Obyvatelé Tunelů si sami vyrábějí svíčky a živí se zbytky našich jídel. Programově ale nekradou a donekonečna o tom rokují. „Jenom sbíráme,“ namlouvají si alibisticky, avšak "nahoře" mají Pomocníky a zajímavé je, že nikdy žádný nezradí. Ani jeden vchod do Tunelů není odhalen a... Práce šlechtí i dole! Winslow byl urostlý černoch. Od malička vyrůstal v Tunelech. V horku své dílny, do půl těla svlečený systematicky rozklepával plech. Svaly se mu leskly potem. V rohu místnosti vytesané ve skále už ležela hromada kusů oceli pro zhotovování příklopů a slepých vchodů. Přínosné? Ano. A Vincent zase podle potřeby popojíždí na střeše metra a jindy naopak shlíží na město z pustého 19. patra mrakodrapu Faber Trust. Stejně jako kdysi Mohamed na hoře nad Damaškem, i on se mohl jen dívat a věděl, že z té krásy mu nic není určeno. Vlevo, zdánlivě na dosah ruky, tyčila se v oparu elektrické záře dvojice obsidiánových věží World Trade Center...

A Vincent zatím sní a hloubavě pročítá noviny, které "děti Tunelů" vybírají z popelnic po městě. Zná každou větrací šachtu, každý východ uzavřený příklopem, každý přístup k tratím metra i nepoužívané stoky. I cesty druhého a třetího stupně, i způsoby, jak se dostat z hlubší sekce do vyšší, i když mezi nimi nevedou spojovací tunely. Znal každou tajnou branku, všechny podzemní prameny a skryté pradávné laguny. Nesčíslněkrát se proplížil tím královstvím samoty a noci, od Malovaných tunelů až k Větrnému sálu.

Vincenta našli jako novorozeně u nemocnice Sv. Vincenta. Po ní má jméno. Vyrostl a hrává šachy s adoptivním otcem. Jindy hltá Doktora Živaga, Illiadu či Manon Lescaut a ze všeho znale cituje. A Catherine. Zůstala s ním "propojena sdílením bolesti", až to lví muž nevydrží a po mnoha měsících ji konečně navštíví, opět čtou Nadějné vyhlídky a... „Nahlédl jsem do tvého světa,“ říká. „Pro mne v něm není místo.“ Vstal a široký plášť se lehce vzdouval kolem jeho vysoké postavy. „Najdi si někoho, ke komu budeš patřit. Buď šťastná!“ Odchází, ale vrátí se a v poslední vteřině krásku opět zachrání před násilníky. Ano, týmiž jako na začátku. A praví: „Jsem částí tvé bytosti, Catherine, sttejně jako ty jsi částí mne. Ať půjdeš kamkoli, budeme spolu.“ A Cathy? Pochopí? Byli jin a jang. Kdo z nich ale představoval princip tmy a kdo princip světla? To říct nedokázala.

Mrtvoly čtyř ničemů jsou nalezeny a vyhlížejí, jako by byli napadeni lvem, načež jsme i svědky definitivně závěrečného obětí a mohlo trvat minutu i osm měsíců. Anebo celý život, čteme. A finále? I tady si tvůrkyně vypomohla Dickensem a... Vincent od Catherine odstoupil. Podzemní šero naposledy rozechvěla drsná krása jeho hlasu, který se však už vzdaloval k úzkému cihlovému mostu klenoucímu se nad propastí. Ta oddělovala její a jeho svět: „Sbohem.“ „Prozatím,“ odpověděla a přidala poslední Estellinu větu ze závěrečné kapitoly Nadějných vyhlídek: „Naše přátelství bude trvat, i když se rozloučíme.“

Co dodat?

Snad to, že měl ten seriál velký úspěch a tady zatím nikdy neběžel. Daleko lépe se však obdobného nápadu podle mého názoru zhostily komiksy a román "o podzemí Londýna" Nikdykde (1995, česky 1998) od Neila Gaimana. A sice se to také stal televizní sérií (1996), ale v tomhle případě až dodatečně...

Více najdete v posledním čísle časopise Tvar, kde vyšla i původní verze tohoto článku.