„Mámo, neper!“ vyřvával na letní brigádě při sázení stromků v půli osmdesátých let spolužák Péťa z vyššího ročníku našeho gymplu a bušil při tom dvěma klacky do obrácené plechové přepravky. „Viděl jsem paralet po obloze letět...“ kvílel dál na pasece a na můj dotaz, co je to paralet, neodpověděl. Jeho pohled však prozradil, že mě má za debílka. Tak jsem zjistil, že existuje kapela Jasná páka, která má takto úderné texty. Naštěstí se mi zanedlouho dostala do ruky kazeta se záznamem jejich koncertu a byl jsem rád, že mě Péťova úchylná interpretace neodradila od možnosti poslechnout si, o co tu vlastně jde. V té době však už byly dny Jasné páky sečteny a v mírně pozměněné podobě se vynořila Hudba Praha.

Když mi před měsícem nabídl kolega lístek na koncert Jasné páky v paláci Akropolis, neváhal jsem ani minutu. Podařilo se mu ukecat ještě pár mladších kolegyň, kterým název kapely nic neříkal, a vyrazili jsme v pátek večer před Mikulášem na Žižkov. Ještě předtím jsme děvčatům pustili na ukázku pár pecek Jasné páky, aby věděla, do čeho jdou. Ani slušné vychování jim nepomohlo zamaskovat otrávené ksichty. Hodinu před začátkem jsme se sešli nahoře v baru s dalším kámošem ze studií a po třech pivech správně naladěni jsme sestoupili do podzemí Akropole.

Začátek koncertu se lehce opozdil, publikum oproti mému očekávání netvořily přestárlé máničky, ale lidé mezi dvaceti až čtyřiceti. Když kapela nastoupila na modře nasvícené pódium a David Koller uhodil do bicích, začalo to vřít. Skupina je ve vynikající formě. Lehce disharmonický a hysterický ječák ženského dua, poznávací znamení zvuku Jasné Páky/Hudby Praha, obstarávala dvojice fotogenických blondýn Petra Studená a Magdaléna Ambrožová, půvabný potomek legendy Michala Ambrože. Oproti vyvanulým kráskám z předchozí sestavy to byl zjevný pokrok. Dávný nápad mít v kapele dívčí tandem nebyl samoúčelný, řada písniček Jasné páky/Hudby Praha jsou vlasně dialogy mužského se ženskou, ovšem v žádném případě ve stylu Kdyby tady byla taková panenka… Jsou to repliky chlapa opuštěného nebo v defenzívě, se ženskou otrávenou, zpruzelou či odcházející. Respektive, díky ječivému dvojhlasu, spíše s celým ženským pokolením.

Sám Ambrož, znatelně zestárlý, se držel v pozadí a brousil kytaru beglajtem, na druhé straně podia Vladimír Zatloukal vytahoval ze strun výšky. Basová linka Marty Minárika, narozdíl o zvuku starých nahrávek, dominovala a celkově byl sound kapely tvrdší. Předposledním hudebníkem byl klávesista a kytarista Radovan Jelínek. Na první poslech bylo jasné, že muzikanti jsou instrumentálně dál než před čtvrtstoletím. Po poloamatérském zvuku, tak kouzelném a hravém na dřevních záznamech, nebylo ani stopy. Stejný poznatek jsem učinil před časem na stejném místě s Plastic People, prostě se z mladých nadšenců stali dokonalí profesionálové. Bohužel, tradičně mizerná akustika v sále byla daní za genia loci Akropole.

Hlavní tváří večera a pro mě největším překvapením se stal „nováček“ v kapele, proslulý fyzický básník Petr Váša, který při comebacku skupiny nahradil v pravěku odpadlého frontmana Dádu Albrechta. Váša v rudém tričku, špulící rty, vyvalující oči, gestikulující, s načechraným hárem do půli zad, šaškující jako Ian Anderson v zlaté době Jethro Tull, tvářící se jako maorský náčelník při rituálním tanci, zcela ovládl pódium.

Došlo na většinu hitů. Koller si zapěl Majolenku, Ambrož Špinavý záda (pro publikum nejvděčnější kousek), zbytek vokálů obstaral šoumen Váša se svůdně se kroutícími dvěmi sirénami a s publikem. Jedna, dva, tři, čtyři, mámo neper! Miloši, Leoši, Miloši joho! Pak Budapešť, Bukurešť, Sofie a zpět, připomínka možnosti cestování za socialismu, došlo i na Pal vocuď, hajzle, Rybu Badys, Holku Tonku a další. Kromě Leze leze a Buď na mě hodná jsem nepostrádal nic. A jako překvapení zazněly tři nové písničky a nebyly špatné. Váša připomněl i chybějícího člena kapely, basáka Ivana Wűnsche, který už pár let popíjí lahváče v bigbíťáckém nebi.

Většina návštěvníků propadla nakažlivé radosti a poskakovala, křičela, znalci zpívali a naše zprvu se ošklíbající kolegyně pištěly o sto šest a vyřvávaly „Supééér!“. Během patnácti minut jsem propotil košili, upustil kelímek s pivem a téměř ztratil sluch, nicméně to patřilo k věci. Prostorem se kromě decibelů linula i libá vůně trávy, což zvláště Michalu Ambrožovi muselo lahodit. Kapela dvakrát přidávala a po koncertě si pak v aule Ambrož, Koller i Váša povídali s každým, kdo je oslovil. V pohodě, ochotně, úplně normálně.

Shrnuto, nejednalo se o žádný pietní revival, ale o hraní plné šťávy, divokosti a současně, ač to možná zní jako protimluv, i kultivovanosti. Cédéčko s logem vývrtky na přebalu jen tak z přehrávače v autě nevyndám, to je jasná páka. Snad jen, kdyby na mě děti začaly pořvávat Pal vocuď, hajzle…