Výroční publikace, v nichž divadla rekapitulují svou historii, jsou úkazem co do formy jasně vymezeným: nesmí chybět přehled inscenací, fotografie, vzpomínky pamětníků, zdravice významných osobností a v lepších případech ani serióznější studie, která na celou věc pohlédne vstřícně, leč odborně. Kniha Činoherní klub 1965-2005 (nakladatelství Brána, 2006) všechna tato pravidla ctí a zároveň nijak zásadně nepřesahuje, zároveň však pečlivým zpracováním vysoce převyšuje obvyklý standard. Více než pětisetstránková knížka středně velkého formátu, v pevné vazbě, na kvalitním papíře a s kvalitními fotografiemi působí solidně a důvěryhodně hned na první pohled či potěžkání; rovněž hustota výskytu renomovaných jmen je mimořádná, ať už se jedná o osobnosti, které s Činoherním klubem přímo spolupracovaly nebo se jen řadí do početné obce příznivců.

Přebal Josky a Kateřiny Skalníkových s konzervativní elegancí evokuje tradiční podobu divadelních programů Činoherního klubu a veskrze tradiční je i způsob, jakým čtveřice editorů (Roman Císař, Petra Honsová, Radvan Pácl a Joska Skalník) uspořádala texty a obrazové materiály. Základ tvoří trojice bloků (1965-1973, 1973-1989 a 1989-2005), v nichž jsou chronologicky připomenuty všechny inscenace divadla; každý titul dostává dvě nebo čtyři stránky, které kromě informací o datu premiéry a obsazení nabízejí několik fotografií. Příležitostně jsou prokládány souvisejícími texty, z větší části "programovými" či explikativními z pera samotných tvůrců, méně často jsou citovány pohledy zvenčí, recenze nebo studie z odborného tisku. Doplňkem je stručná kapitola o zahraničních zájezdech, která evokuje především dnes již legendární mezinárodní úspěchy Činoherního klubu na konci šedesátých let. Napůl analytické a napůl vzpomínkově vlídné texty přinášejí původní materiály v oddílu "texty o Činoherním klubu" (Jaroslav Vostrý, Jan Císař, Milan Lukeš, Alena Urbanová, Zdeněk Hořínek a další), které se z větší části zabývají poetikou divadla v prvních letech existence a její dobovou reflexí; Přemysl Rut analyzuje tvůrčí metodu dvojice Vodňanský-Skoumal ("zpěvohry" Činoherního klubu na přelomu šedesátých a sedmdesátých let), Jan Kolář připomíná méně slavné normalizační období divadla a Jiří Cieslar doplňuje medailony, v nichž na konkrétních filmových rolích vystihuje podstatu hereckého naturelu několika významných osobností, spjatých s počátky divadla. Nemůže samozřejmě chybět ani dlouhá série zdravic a vzpomínek na téma "já a Činoherák", ty však z čtenářského hlediska představují pasáž - kulantně řečeno - poněkud nesnadnou. Především pro divadelní historiky a badatele je mimořádně cenná pečlivě zpracovaná chronologie (uvádí sezónu po sezóně proměny uměleckého vedení a hereckého souboru), vybraná bibliografie a soupis záznamů jednotlivých inscenací. Chybí sice jmenný rejstřík, to však je vzhledem k tomu, že kniha nemá ambice být vědeckou publikací, vcelku pochopitelné.

Shrnuto: Činoherní klub 1965-2005 je publikací, která ve své ka­tegorii nemá mnoho konkurentů. Scéna ve Smečkách touto formou nejen připomíná své významné místo v českých divadelních ději­nách, ale potvrzuje, že je i po čtyřicetileté existenci stále při síle a chuti. A konec konců i to, že vztah k tradici a vlastním kořenům býval a je právě v Činoherním klubu mimořádně silný.

(autor je redaktorem Divadelních novin)