1.3.2021 | Svátek má Bedřich


KULTURA: Spojené osudy Viktora Fischla

12.6.2006

V Jeruzalémě zemřel jeden z nejzajímavějších českých spisovatelů

Viktor FischlO smrti se v knihách Viktora Fischla hovoří často. Valnou většinu z nich sepsal ve věku, kdy se její nevyhnutelnost člověku stále více připomíná, osud mu však dopřál dlouhé stáří, svěží myšlení a dostatek literárních sil. Posledních deset let skoro neviděl, přesto však doma v Jeruzalémě usedal denně k psacímu stroji, aby poslepu vyťukal své denní pensum pohádkových příběhů, úvah, vzpomínek a básnických obrazů. Psal výhradně česky a ještě v devadesáti tvrdil, že má nápadů na dalších čtyřicet let. Nezdálo se to nemožné. Jeho příběh jako by patřil do jiného světa, kde zákony lineárního plynutí času tak docela neplatí. V žívotě Viktora Fischla se naplnilo hned několik pozoruhodných osudů, ale stejně se zdá, že jej smrt, o níž jsme se dozvěděli minulý týden, zastihla předčasně - uprostřed rozdělané práce. A to by mu letos 30. června bylo čtyřiadevadesát.

Básník a diplomat

Poprvé na sebe Viktor Fischl upozornil jako mladičký český básník. Pocházel z Hradce Králové, kam se jeho rodiče přistěhoali z moravsko-slovenského pomezí, a v časopisech publikoval už jako gymnazista. Okouzloval jej český poetismus, sám však tíhl spíš ke klasickému, jazykově vytříbenému výrazu. Prvotina mu vyšla v jednadvaceti. To už v Praze studoval sociologii a práva, přičemž působil jako redaktor sionistického týdeníku Židovské zprávy a později také jako parlamentní sekretář menšinové Židovské strany. V roce 1938 se oženil a s manželkou Stellou si zařídili malý byt na Letné. Ač se hlásil k sionismu, byla pro něj Palestina spíš jen snem, zatímco masarykovské Československo znamenalo celkem obstojnou skutečnost.
Jistoty se však hroutily. Krátce po obsazení republiky nacistickými vojsky jej pražští sionisté vyslali do Londýna, aby tam zajistil víza pro sedmdesát nejohroženějších židovských osobností z protektorátu. V Anglii, kam se mu podařilo dostat i manželku, zůstal po celou válku. Založil malou agenturu, jež pomáhala židovským utečencům, a brzy se sblížil s Janem Masarykem. Vstoupil pak do služeb Benešovy exilové vlády s úkolem zajišťovat komunikaci s britským parlamentem a řídit propagaci československé kultury. Psát ovšem nepřestal. Jeho poému Mrtvá ves, v níž reagoval na tragédii Lidic, označil Václav Černý za to nejlepší, co bylo za války v emigraci napsáno. Už v Anglii se však vedle lyriky začínaly mezi jeho papíry vršit rukopisné záznamy zcela jiného druhu. Zachycovaly každodenní rozpravy s Janem Masarykem, s nímž Fischl úzce spolupracoval osm let. Po válce jej následoval do Prahy, byť ho to táhlo do Palestiny, kam odjel až po jeho tragické smrti. V Izraeli pak na základě poznámek sestavil knížku Hovory s Janem Masarykem, která dodnes patří k jeho nejznámějším. Už názvem připomíná slavné Čapkovy Hovory s T. G. M., avšak vzhledem k povahám obou rozmlouvajících je jinak jedinečná: filosofie v ní nechybí, tón tu však udává spíš moudrý a poetický humor. Dílko vyšlo poprvé roku 1952 v Tel Avivu, o rok později v Chicagu, v Praze až roku 1991.
Na dalších téměř třicet let se pak Viktor Fischl jako beletrista odmlčel. Vstoupil do diplomatických služeb nového státu a dokonce si na popud premiéra Ben Guriona zvolil nové, hebrejské jméno Avigdor Dagan. Jako chargé d°affaires působil v Japonsku a Barmě, jako velvyslanec v Polsku, Jugoslávii, Norsku a Rakousku. "Na psaní nebylo ani pomyšlení, ale i tehdy se zásuvky mého stolu plnily poznámkami," vzpomínal později. Literárně je začal zpracovávat až po odchodu do důchodu v roce 1977. Už dva roky předtím však vydal půvabnou prózu Kuropění, která jasně naznačila jakým směrem se bude jeho psaní ubírat.

Psát sebe sama

V bibliografii Viktora Fischla najdeme devět sbírek původních veršů, významné básnické překlady, dokumentární publicistiku i knížky pro děti, nejvíc titulů však náleží jeho pozdním prózám. I ty jsou ovšem básnivé, trochu pohádkové a v jistém smyslu dokumentární - umělecká fantazie a životní filosofie se v nich spojuje s reálnými zkušenostmi a zážitky. K tomu, aby to zkusil s prózou, přemlouval mladého básníka už za války František Langer, rozhodující lekce mu však udělil o čtyři roky starší přítel, slavný americký spisovatel William Saroyan, jenž tehdy rovněž pobýval v Anglii. "Piš sám sebe!" poradil mu mimo jiné.
První knížka, v níž se Viktor Fischl řídil jeho radou, se jmenovala Píseň o lítosti. Roku 1947 vyhrála v Praze soutěž Evropského literárního klubu, vyjít však už nesměla. Na její lehkost, jímavost a humor autor nicméně po letech hladce navázal pozdní prozaickou tvorbou, která se stala těžištěm jeho literárního odkazu. Psal v ní skutečně sebe, a to se vším, co patří k životu i smrti. A tak je tady vlastně pořád.








 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.