Zlatá kaplička stojí ročně miliardu, vydělá sotva čtvrtinu. A panuje kolem ní bezradnost

Co má společného Národní divadlo a letadlo Concorde? Obojí je velké, krásné a drahé srdcím národů, které je vytvořily. Concorde i Zlatá kaplička jsou symbolem hrdosti a prestiže. Je tam ale jeden rozdíl, zatímco concordy už skončily, divadelní kárka Národního jede dál.

Představme si firmu, jejíž provoz stojí ročně skoro miliardu a vydělá svou vlastní činností (v tomto případě prodejem) čtvrtinu.

Jak dlouho by takový podnik, pokud by byl v soukromých rukou, asi přežíval? Existenci Národního ostatně tento národ nikdy neutáhl. Pověstná sbírka vynesla jen menší část, hodně přispěl císař, stát a šlechtici.

Z čistě ekonomického hlediska by se vyplatilo takové monstrum zcela zrušit nebo jeho provoz výrazně osekat. Všichni škrtají a ruší.

Můžeme argumentovat, že Národní je součást naší kultury stejně jako Hrad. A že v Praze lze každý den zajít na operu a turisté to oceňují. Jistě, kdybychom propadli fanatickému ekonomismu, bylo by nejvýnosnější celou budovu zbourat a postavit na jejím místě parkoviště nebo montovanou stavbu, kde by své služby mohli (mohly) nabízet profesionálové různého typu. Kdybychom tohle udělali z celé Prahy, skutečně by sem asi neměl časem chuť jezdit nikdo, kromě hazardních hráčů, účastníků kořalečných zájezdů a milovníků oněch "služeb".

Francouzi a Britové měli tragické štěstí, že se po letecké katastrofě mohli firmy Concorde s úlevou zbavit.

Jenže jak se něčemu u nás říká "národní", nikdo se neodváží na to sáhnout. Na druhý požár nelze spoléhat, i když ten by divadlo za dnešních poměrů zřejmě vyřadil z rozpočtu města nadlouho. Vyhořelé Výstaviště nedal nikdo dohromady dodnes.

Sentiment má velkou moc. Kdysi se zvedlo pozdvižení, když mělo dojít na zkázu Starého bělidla. Byl kolem toho povyk "v pravdě národní", jak by asi řekl Zdeněk Nejedlý. Že tam babička nikdy nebydlela a zemřela ve Vídni a Barunka tam jen byla jednou na prázdninách, na mytologii nemá žádný dopad.

Nejde jen o Národní, také mimopražská divadla a soubory mají problémy. Provozování kultury stojí prostě víc peněz, než jsou za ni lidé ochotni vydat. Jinými slovy, ti, kteří tam chodí, si to nechávají platit od těch, kteří tam nechodí.

Je to věčný spor o to, zda něco dotovat. Trochu umělý, vždycky se někdy něco dotuje. Jen je zarážející, když něco stojí miliardu, nevydělává to skoro nic a naprostá většina lidí z toho nemá žádný užitek ani potěšení. Vykopání tunelu metra stálo kdysi taky miliardu za kilometr, metrem ovšem jezdí milion cestujících (platících zákazníků) denně. Pro naprostou většinu lidí má Národní divadlo především význam kulisy, dívají se na něj zvenku. Celkem není únosné, aby na jeho místě stálo něco jiného. Jiná věc je, co se děje za jeho zdmi a přinejmenším jestli ta ztráta musí být až taková.

Nakonec se stejně najde nějaké řešení, protože na světě asi není mnoho zemí bez divadel.

Něco se seškrtá, někdo bude sponzorovat, obce a stát pro svou hrdost nenechají veškerou kulturu padnout. Jen je na celé věci vidět, že když se dlouho běží se zavřenýma očima, vběhneme do slepé uličky. Od potulných komediantů, které nedotoval nikdo, až k molochům za miliardu jsme uběhli dost daleko a dostali jsme se ke zdi, u které můžeme jen skákat na místě.

Bylo by čistě teoreticky zajímavé vidět, co by se stalo, kdyby od zítřka žádné divadlo v zemi už nikdy nedostalo žádnou dotaci. Můžeme předpokládat, že po krátkém a velmi zajímavém období kulturní revoluce by vznikla nějaká nová divadla, která by vypadala úplně jinak. Nic takového se samozřejmě nestane.

Týdeník EURO 50/2012, 10.12.2012