U příležitosti nedávného vydání Rukopisů v edici Česká knižnice, komentovaného Daliborem Dobiášem z Ústavu pro českou literaturu, byl s ním udělán rozhovor. Zveřejněn byl v Lidových novinách 8. června s titulkem "Rukopisy jsou pravé, ale mladší" a následně 9. června s pozměněným titulkem Nudíte se? Přečtěte si padělané Rukopisy.  

Vlastnímu rozhovoru předchází jakýsi prolog, jenž napovídá, oč autorům hlavně běží:

Celé české 19. století se dmulo pýchou nad Rukopisy královédvorským a zelenohorským. Když pak byla zpochybněna jejich pravost, došlo k vylučování z národa: Masaryk byl nazván „šerednou hlízou“ a matka, jež ho zrodila, „netvornou, zlo sálající saní“.

Podobná slova jsme už slyšeli mnohokrát, naposledy na Nově v únoru 2010, rovněž v úvodu, tentokrát televizního pořadu o Rukopisech. Jak vidno, výrok o sani má pro jisté publicisty cenu zlata. Zrodil se v letech, kdy se o Rukopisy ještě bojovalo, ale s rukopisným bojem nemá nic společného. Jeho autorem je Adolf Heyduk a stojí ve třetí sloce básně Zákopníkům přenárodnění z roku 1887:

Vás věru nezrodila matka česká;
spíš netvorná, zlo sálající saň,
jež nad hlavou nám perutěmi tleská
a stále žádá české krve daň.
Kéž v národě juž vstanou bohatýři:
zde mocný Trut, tam jasný světec Jiří,
a pravdy ostřím rozpoltí vám skráň!

Heydukova báseň nebyla vyprovokována útokem na Rukopisy (začal v únoru 1886), ale článkem Naše dvě otázky, který byl umístěn jako úvodník do prvního čísla časopisu Čas. Předkládá se tam otázka, zda by nebylo lepší zanechat marného usilování o národní samostatnost a přimknout se k národu mocnějšímu. To ovšem vyvolalo obrovskou bouři nevole. Za autora byl tehdy považován Masaryk. Později se k autorství přihlásil Hubert Gordon Schauer.

V Čapkových Hovorech s TGM je to líčeno takto:

„Tehdy mladí hoši, jako byl Herben a jiní, kteří se seskupovali kolem nás mladších profesorů, chtěli mít svůj časopejsek a založili si čtrnáctideník Čas. Já jsem o tom nevěděl, až když jsem dostal do ruky první číslo; v něm byl ten Schaurův článek Naše dvě otázky Myslím, že to tam dali, protože neměli dost příspěvků. Byla to věc nemožná: anonymní autor se tam ptal, nebylo-li by pro nás Čechy lépe přiklonit se k Němcům a žít životem velikého kulturního národa. Hned ráno jsem se sebral a šel jsem za to Herbenovi vycinkat; dodnes se pamatuju, že jsem ho našel v posteli pod takovou vysokou selskou duchnou; a řekl jsem mu to. - Ten článek pak přičítali mně; spisovatel Ferdinand Schulz na mne v Národních listech uvalil národní kletbu jako na filozofa sebevraždy, a milá Krásnohorská, taková pěkná pracovnice, proklela i mou matku. Později se Schauer k utorství toho článku sám přihlásil, ba aj i do Národních listů vstoupil jako redaktor, ale proti mně ten hněv trval dlouho.“

Masaryk sám zde o sani nemluví a nejmenuje Heyduka, ale Krásnohorskou. Naši učenci by snad jednou, s podporou nějakého grantu, tuto záhadu mohli vyřešit. Rozlousknout problém, zda uvedené osočování Masaryka bylo reakcí na jeho pochybování o Rukopisech nebo na článek z Času, by možná šlo zvládnout jen se špetkou selského rozumu. Nakonec se přiznám, že jsem se dosud nesetkal s tím, aby titulek textu byl pozměňován, jak v tomto případě. Dějí se stále divné věci kolem Rukopisů.