19.10.2019 | Svátek má Michaela


KULTURA: Potřebujeme novou knihovnu?

11.8.2008

A potřebujeme vůbec knihy?

Jelikož Kaplického knihovna dostala před pár dny od Evropské komise nejspíš ránu z milosti, můžeme konečně opustit bitevní pole architektonických soutěží, nedodržených slibů, osobního vkusu a podobně. To vše bylo prodiskutováno s takovými emocemi, že už je dost jasné, kdo na které straně barikády stojí a na čí slovo lze spoléhat. Netřeba tedy nosit další dříví do letenského parku.

Ve stínu těchto sporů se objevila mnohem zajímavější úvaha, která však, jako jedna z mnoha, tak trochu zapadla. Jejím autorem je Alexandr Tomský. Ten v jednom z odstavců své glosy Konec národní chobotnice jakoby jen tak mimochodem naznačil věc, která je vlastně mnohem závažnější než celý spor o tzv. „chobotnici“ a která mě z toho důvodu velmi zaujala. Ve svém příspěvku původně napsaném pro deník E15 totiž nepřímo nastolil otázku, zda-li je vlastně rozumné literaturu stávajícím způsobem skladovat.

Jak k tomu pan Tomský došel? Jeho argumenty jsou jasné a vlastně i pravdivé. Dovolím si z nich místy citovat –„Mladí čtou méně, a je jich také méně, zatímco depozitář roste závratnou křivkou.“ Z toho samozřejmě plyne rušení poboček pražských knihoven a Národní knihovna přesto zarputile sbírá pět výtisků všeho tištěného (a to bez ohledu na „kvalitu“ – „a to nejen mizerné překlady zahraničního bulváru, ale dokonce i mnohonásobné reedice a reprinty, a přitom počet knižních titulů za posledních dvacet let stoupl na šestinásobek“). Jako by kvantita nahrazovala kvalitu a jeden bestseller měl vydavateli „zaplatit záplavu makulatory“. Tuto úvahu pak Tomský jasně uzavírá: „Proč však řešit složitý problém skladů v době internetu výstavbou prestižní budovy?“

K těmto úvahám lze dodat snad jediné. Alexander Tomský má vlastně ve všem pravdu. Děti skutečně méně čtou, počet čtenářů knihoven nejspíš opravdu klesá, velká část knih, které u nás vycházejí, nemá cenu ani papíru, na kterém byly vytištěny, a skutečně by bylo velmi rozumným řešením nestavět novou budovu a knihy skladovat jen v elektronické podobě.

Přesto všechno je tu však jeden argument, který mi nedovoluje dát panu Tomskému za pravdu. Pokud budeme vycházet z představy, že je nemožné skladovat úplně všechny knihy pouze elektronickou formou, muselo by nutně dojít k jisté selekci –bude nutné určit, které knihy si „zaslouží“ být zachovány i v tištěné podobě a které naopak „stačí“ udržet v podobě souboru v paměti počítače. Byť se to zdá banální, dostali bychom se tak do pozice těch, kdo literaturu nejen uchovávají, ale zároveň i soudí (od čehož, pokud zajdeme do extrému, už samozřejmě není daleko k přesvědčení, že některé knihy není třeba, nebo je dokonce dobře nezachovávat vůbec – a pak už vlastně nemusí jít jen o nově vycházející díla).

Ačkoli je tedy poznámka pana Tomského velmi rozumná, ekonomická a vlastně i ekologická, je přesto rovněž velmi nebezpečná, respektive, jak bylo výše naznačeno, může nás dovést až k velmi extrémním závěrům. Žádný z negativních faktorů, které byly zmíněny (klesající počet čtenářů, ekonomická náročnost atd.) se totiž nesmí stát důvodem pro to, abychom nově vycházející literaturu zbavili onoho rovného práva na zachování (které představuje těch několik tištěných exemplářů) a nějak přistoupili k její selekci, začali ji rozlišovat na kvalitní/nekvalitní a podle toho pak přistupovali i ke způsobu jejího zachování.

Kdybychom na to přistoupili, vzdali bychom se jedné z bytostných vlastností naší evropské kultury. Pro tu je charakteristické uchovávání toho, co je minulé, přičemž hlavním motivem je už samotná skutečnost minulosti. Na tuto evropskou „muzealizaci minulosti“ jako na jeden z hlavních znaků evropské kultury upozornil Rémi Brague ve svém eseji „Evropa, římská cesta“ a v této souvislosti je nanejvýš vhodné to připomenout. Může se sice zdát směšné, když přirovnáváme např. uchovávání antických textů k dnešnímu skladování laciných detektivek, princip je však stejný, je stejně evropský, a naše společenství dělá tím, čím je. Právě tato „muzejnická úcta“ skýtá dalším generacím šanci vrátit se zpět, třeba až na samý začátek (samozřejmě jen do té míry, jak je to možné) nějaké tradice (byť by to byla třeba s trochou nadsázky i „tradice brakového románu počátku 21. století“), a najít to, co jejich předkové neviděli a třeba ani vidět nemohli.

Že dnes děti nečtou, knihovny zavírají své pobočky a vychází spousta tuctové literatury – to vše může být nastokrát pravda. Reakcí na to by však neměl být úšklebek nad nesmyslností stavby nové budovy knihovny nebo dokonce naznačená (a velmi nedotažená) úvaha, zda-li je třeba nadále knihy uchovávat současným způsobem. Takový úšklebek je až příliš snadný, je to až příliš snadná rána pod pás naší kultury. Poznámku Alexandra Tomského jsem tu tedy zahnal až do extrému, který v ní však, alespoň podle mého soudu, je skryt. Učinil jsem tak i proto, abychom se nadále podobných úvah vyvarovali. Pokud by totiž diskuse, které začala jako spor vkusu, měla skončit konstatováním, že skladovat takto knihy a stavět novou knihovnu je vlastně v současnosti nesmysl, byl by to vskutku velký omyl.

Je totiž nanejvýš snadné (a svůdné) sednout si na stolici kulturního soudce a z klamné výše současnosti rozhodovat o tom, co je vůbec hodné naší pozornosti (a tedy i plnohodnotného uchování). Neříkám, že je takový přístup dobrý či špatný, rozhodně však není evropský. Je sice pravda, že náš muzejní postoj k vydávané literatuře může v dnešní době působit zvlášť komicky, to je však cena, kterou stojí za to zaplatit. Už nejednou nás o tom návrat a znovuobjevení starého přesvědčili. Pokud si toto uvědomíme, možná nám nápad postavit novou knihovnu nebude připadat zas až tak hloupý či zbytečný a pozměnit územní plány o pár metrů nebo přimhouřit oko nad bizarním tvarem či zelenou barvou pro nás nebude zas až tak velký problém.

student Fakulty humanitních studií UK








 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.