Zdá se, že vítězství pro mnohé kontroverzního zpěváka/kontroverzní zpěvačky v sobotním (10/5) finále o Velkou cenu Eurovize je dobrým důvodem zaútočit na Brusel. Nikoli na hlavní město Belgie, ale na EU.

Letmé přehlédnutí blogů na iDNES a mé oko spočinulo na článku Jana Nováka "Vousatá zpěvačka – vize Evropy ...". Publikován byl 11/5.

V Bruselu prý zavládlo nadšení. Proč právě tam a proč ne v Ženevě? Vždyť "Kalvínovo" město je sídlem organizace, která soutěž zvanou zkráceně Eurovize pořádá. Není to EU, ale Evropská vysílací unie (EBU), střechová organizace rozhlasových a TV organizací nejen z Evropy, ale také ze severní Afriky a Blízkého východu.

Podobnost obou názvů, zejména v angličtině, EUROvision a EUROpean Union by nás neměla mýlit – a vést k nesprávnému závěru. Ovšem, má-li být pes bit, dobrá je každá hůl, není-liž pravda?

Aby nedošlo k omylu: mám na prezentaci Conchity Wurstové alias Thomase Neuwirtha podobný názor jako autor výše citovaného blogu. Muž je muž a žena je žena. Co je mezi tím, tomu nerozumím – a rozumět vlastně ani nechci. Vyhrála letošní Eurovizi píseň "Rise Like a Phoenix" proto, že se líbila sama o sobě, anebo na úspěchu měla podstatný podíl extravagantní osoba interpreta? Nevím.

Protože ale eurovizní show sestává jak ze zvukové, tak obrazové stránky, mám jako normální chlap problém. Když se dívám na Conchitu/Thomase, mám stejný pocit, jako když na chodníku potkám dva líbající se muže. To není o toleranci či netoleranci, o názoru, o výchově, o předsudcích. Je to o přirozené reakci přicházející z mého nitra: cítím kolem žaludku prapodivné vibrace, které prostupují až k hrdlu a mám strach, že bych mohl začít zvracet. V tu chvíli přestane člověk přemýšlet o kvalitě písně a doufá, že tato osoba muž-nemuž, žena-nežena nezvítězí. Aby se vzápětí dozvěděl, že se mýlil …

Ale o tom jsem vlastně psát nechtěl. Spíše o tom, že mi nepřipadá fér zneužít vítězství Conchity/Thomase k útoku na Evropskou unii. Jenom proto, že si ten, kdo to dělá, plete pojmy. EBU jako organizace vysílatelů vznikla ještě dříve (1950) než první zárodek dnešní EU – Evropské společenství uhlí a oceli. To jen na okraj.

Jan Novák na závěr svého článku píše: "Conchitě se zatím smějeme. Zatím … ." Já se nesměju. Jsem zděšen. Současně ale musím říci: za to, co se v sobotu (10/5) v Kodani stalo, Evropská unie opravdu nemůže.