Na internetu je dostupný přehled ukázek děl soutěžících v autorské kategorii, pro něž je možné hlasovat. Vítěz pak nezávisle na hodnocení odborné poroty obdrží cenu diváků.

Ukázky svědčí o tom, že vliv módních proudů je větší než by se mohlo zdát, tedy, že jablka nepadají daleko od svých vzorových stromů. V tomto případě jich několik padá dokonce na jedno místo.

Podrobit český jazyk hudbě se pokouší pouze čtyři kandidáti a poměrně zdařile. Problém s texty v českém jazyce spočívá mimo jiné v tom, že Čech vnímá český text osobněji než text cizí, tj. když v angličtině bude text dávat jen minimální či žádný smysl, bude ho často poslouchat více lidí, než český text stejné úrovně, protože většina se mu ani nebude snažit porozumět. U českého textu jsou nároky mnohem vyšší: českému textu rozumí každý a jeho nesrovnalosti a nesmyslnost tak vnímá přirozeně.

Jen něco krátce ke skladbám otextovaných česky:

Nejvíce hlasů dosud obdržela skladba Ladislava Hlavačky "All Nite". Kombinuje anglické refrény s českým rapem. Hip-hop se od dob skupiny Chaozz na scéně výrazněji neobjevil. Hlavačkova volba není nešťastná - hip-hop poskytuje pro češtinu široké úrodné pole působnosti, bohatost jazyka se má v rapovaných pasážích možnost rozvinout. Škoda jen, že po dobu ukázky (celá píseň k poslechu není) se ani o píď nezmění struktura skladby, a tak po chvílí posluchač přestává monotónní, stále se opakující hudební podklad skladby vnímat.

Píseň Magdaleny Brožkové "Pod peřinou" svým hudebním aranžmá příliš nezaujme, nicméně její talent pro práci s textem je nepopíratelný a mohl by v budoucnu vyprodukovat velmi zajímavé skladby.

Při poslechu písničky Jana Cidlinského "Ještě jeden den" je první, co přijde na mysl, irská skupina The Corrs. Nicméně po dopracování by mohlo jít o hudební styl pro českou scénu poměrně zajímavý.

Skladbu Františka Bačkovského "Vysočina" si nejlépe umím představit jako doprovod k pohádce. Text i zvolené provedení přímo vybízí k představě romantické princezny a prince. V ukázce je obsažena celá délka písničky a zůstává v naprosto stejné rovině. Někdy to splní svůj efekt, v tomto případě mě to spíš nechalo na pochybách.

Zbylých osm anglofonních skladeb můžeme vystavit ve společné řadě. Ani jedna nepřináší nic zlomového (vzhledem k zahraniční produkci) a záleží jen a jen na posluchači, zda si vybere k poslechu autora cizího nebo našeho, cize píšícího. Pro velkou podobnost připadá značný vliv na interpretaci, která u některých ukázek vyznívá profesionálněji než u jiných, což může být pro někoho dosti zavádějící v hlasování pro interpretaci a ne pro autora. Kdyby tedy některé skladby byly zazpívané někým jiným, působily by třeba i naprosto odlišným dojmem.

Nejvíce mne zaujala skladba Romana Weigerta "Nightmare". V krátkém úseku ukázky (není celou skladbou) se neopakuje jako jiné a oceňuji, že se autor nebál použít netradičních, resp. nekomerčních harmonických spojení. Snad se toho bude držet celé své budoucí tvůrčí období.

Je těžké být v dnešní, všemi uměleckými směry přeplněné době originální. Je však třeba nepodlehnout mediálnímu vlivu a snažit se najít alespoň kousek osobitosti. Někteří ze soutěžících se o to snaží.

Posuďte sami na ocko.idnes.cz