Každý zná výraz stalinské baroko, byť je to spíše historizující empír. Stačí juknout na pražský hotel International, do Havířova či Ostrova nad Ohří. Bylo by zajímavé vědět, kolik lidí ten styl vnímá jako zcela nepatřičný import a kolik jako pamětihodnou ukázku dobové moderny. Což o to, ona to moderna opravdu byla. Stále platí, že svým způsobem patří do moderny komunismus i nacismus. Ale vnímat ten styl a jeho poselství jen neutrálně, kunsthistoricky či esteticky je obtížné.

Už proto zaujme počin, který v červnu schválilo vedení Berlína. Město se uchází o další zápis na seznam kulturního dědictví UNESCO dvěma příklady poválečné urbanistické moderny – jedním ze západní, druhým z východní části. V takto zrcadlovém duchu věc prezentují berlínská média. Na východě je to ryzí ukázka stalinského baroka, tedy „paláce dělníků“ na třídě Karla Marxe, původně Stalinově. Na západě je to ryzí ukázka „kosmopolitní avantgardy“, jak by se řeklo kdysi, architektura známá jako Interbau 1957 v Hanzovní čtvrti, tedy stavby autorsky spjaté se jmény jako Aalto, Eiermann, Niemeyer či Gropius.

Ty stavby se stále vymykají standardu. Na východě proto, že – jazykem doby – reprezentují „odvrat od amerického kosmopolitismu“, „příklon k národní tradici“ (vidíte tam nějakou?) a „první socialistickou ulici Německa“. Na západě proto, že byly pojaty jako odpověď na ty východní. Jedno jim bylo společné. Berlín byl po roce 1945 tak rozbitý válkou, že myšlenka na novou výstavbu se sama vnucovala. A byl tak zřetelně mocensky a politicky rozdělený, že architektonická moderna prostě musela být pojata jako soupeření.

Byl to souboj dvou společenských systémů, dvou ideologií, dvou způsobů přístupu k člověku, dvou estetik. Kdo nebyl ideologicky zaťatý, od počátku musel mít jasno, kdo souboj vyhrává a pak i vyhrál. Musel vědět, že stalinské baroko nemá šanci proti osobnostem světové avantgardy. Ale jedna věc, nikoliv prvoplánově nápadná, za připomínku stojí.

Že Západ vyhrál nad Východem svobodou ducha, estetikou, funkčností staveb i jejich dodnes svěžím vzhledem, je jasné. Ale vyhrál spíše na poli vzdoru vůči mocenskému vlivu Moskvy než na poli ideologie. Vždyť mezi architekty, kteří dali tvář Západnímu Berlínu, bylo dost těch, již se klonili k radikální levici. Oscar Niemeyer byl člen Komunistické strany Brazílie a navrhoval sídlo KS Francie. Le Corbusier projektoval v předválečné Stalinově Moskvě. Ale přišlo-li na lámání chleba, když byli vyzváni k souboji s buldozerovým stalinským barokem na východě Berlína, zvolili stranu bez váhání.

LN, 12.8.2021