Ve středečním kulturním čtrnáctideníku A2 z 31. srpna 2011 článek Filipa Pospíšila Pomalé odpařování s podtitulem Přelet nad kulturou v denících. V textu čteme: "Nutnost zásobovat čtenáře přehledy dění v kultuře, a to především mainstreamové, spolu se zažitou praxí spolupráce mezi redakcí a pořadateli, vede - nejen v případě Práva a Mladé fronty Dnes - často k tomu, že se otištěné texty v kulturních rubrikách těžko odlišují od reklamy pořadatelů akcí."

Proč tomu tak, podle vás, je?

To právě zmíněný článek se snaží ukázat. V textu stojí, že mezi agenturami a kulturními rubrikami dochází k obchodu: Vy o nás otisknete článek a my redaktorům dáme zdarma akreditaci. V článku se upozorňuje na případ, jak daleko tato praxe došla letos na rockového festivalu v Trutnově, kde si podmínky stanovovala paní Eva Navrátilová z agentury Geronimo, která podle A2, říkala: "Pokud by se u vás objevily alespoň dva delší články o festivalu, můžeme se na akreditaci domluvit." To je samozřejmě praxe obrácená naruby: Místo aby agentury se snažily novináře nalákat, tak je vydírají. Akreditace všude na světě bývají buď zcela zdarma, nebo jen za symbolické sumy. Třeba na prestižní právě probíhající filmový festival v Benátkách, jak jsem si zjišťoval, stojí akreditace pro redaktora na celou dobu festivalu jen 70 eur, což v evropských poměrech je de facto to samé, jako kdyby u nás takový poplatek činil 70 korun. Jde tedy jen o symbolický manipulační poplatek, který kryje organizátorům náklady na akreditaci. Že na výše citované požadavky nějaká média u nás vůbec přistupují, je divné.

Na to jsem se chtěl právě zeptat, proč si myslíte, že redakce na to přistupují?

Tady můžeme doopravdy jen spekulovat. V prvé řadě je tomu ale zřejmě tak proto, že kulturní rubriky přestaly většinou v novinách plnit kritickou a analytickou funkci a poskytují čtenářům jen servis, kdy, kde a co se děje. Rozsah kulturních rubrik se za poslední léta hodně zkrátil, články se zmenšily a počet redaktorů je tam minimální. Ale přesto, i kdyby akreditace něco stála, každá redakce disponuje rozpočtem, z kterého by si mohla dovolit symbolický poplatek zaplatit. A potom, když už nějaký redaktor na festival jede a je na cestu z redakce uvolněn, je předem jasné, že o akci musí něco napsat. A jsou-li pak v nějakých novinách články ještě před začátkem festivalu, jako tomu bylo třeba v Právu právě v den, kdy festival začal, tedy dříve než v Trutnově byl první koncert, které mají titulky Začal festival v Trutnově a další den Pětidenní festival rozproudil Trutnov, budí to dokonce podezření, že jde o PR články, které byly dodány předem a redakce je zveřejnila za peníze jako skrytou inzerci. Díky takovýmto praktikám obsah těchto rubrik dále degraduje a vlastně už by se měly nejspíš i přejmenovat: s kulturou, která znamenala původně péči o duši, tedy kultivaci člověka, to už nemá skoro nic společného.

Co proti tomu mohou redakce dělat?

Poplatky mohou platit, a tím si vykupovat svobodu, nebo festival ignorovat. A kdyby se na tom domluvilo několik deníků, rozhlas a třeba i některá televize, agentura by si takové jednání příště jistě rozmyslela. A samozřejmě by to měl řešit Syndikát novinářů, který by měl s takovými agenturami, které používají neetické metody, začít jednat a o výsledku jednání informovat veřejnost. Tím by si dokonce mohl Syndikát získat mezi novináři i tolik potřebnou autoritu, která mu zatím i po jednadvaceti letech chybí.

Autor je novinář a spisovatel