KNIHA: Úryvek z románu o navráceném běženci
Když jsem s textem zápolil, tento Komenda, v té době už usazený ve Washingtonu ve výzkumném politickém ústavu, pracující pohodlným nenáročným tempem, tak jako v socialismu, se mi začal protivit, a to do takové míry, že jsem se mu musel pomstít. Proto si kompjútr spletl podobné vlajky dvou států a přeložil ho z československého oddělení na filipínské. Komenda se tam posléze vypracovával na údajného experta, je poslán na služební cestu na Mindanao, největší ostrov archipelaga, je na vrcholu pocitů důležitosti, načež následuje šeredný pád. Zajmou ho povstalci (kteří několik roků po napsání knihy začali na Mindanau doopravdy řádit), marxisticko-mohamedánský velitel Ahmed, někdejší student na pražské Univerzitě 17. listopadu, ho odsoudí na deset let nucených polních prací. Lapen byl 21. srpna 1978, přesně o desátém výročí bratrské invaze; trest by mu tedy měl vypršet 21. srpna 1988, k dvacátému výročí. Komendovi nastává krušná doba pěstovat rýži, ploužit se v blátě za liknavé spolupráce dvou vodních buvolů, Miloše a Milušky. Tam tedy příběh končí. Kniha vyšla u Škvoreckých v Torontu.
K pokračování Komendovy ságy mě nikdo nepřemlouval a mému smyslu pro spravedlnost docela vyhovovalo, že malý český člověk úpěl v tropickém gulagu. Jenže začátkem roku 1986, dva měsíce po vydání knihy, prezident Ferdinand Marcos padl po podvodných volbách a jeho nástupkyně Corazon Aquinová si dala závazek vyjednávat s povstalci, takže Komenda by mohl být předčasně propuštěn. Však už si odseděl téměř osm roků.
Nejlepší nápady se prý rodí na záchodě. Mě to s tím Komendou posedlo pod sprchou ve filipínském sousedství, v Hongkongu, právě trestaném tajfunem Peggy. A zatímco Peggy řádila, ječela, tužkou jsem se rozjížděl po papíře a kostru příběhu dotvořil na lodi Gulanguy, mířící do jihočínského přístavu Xiamen.
Zatímco leitmotivem Špatně časovaného běžence byla naivita, pitomosti západního druhu myšlení, v tomto Šťastně navráceném bězenci jím je ošidnost svobody, obohacující, ale i třeba zkrušující, lahodný dar či břemeno někdy k neunesení - tedy veledilema s celosvětovou platností.
V tropickém zajetí Komenda neměl příležitost se tímto břemenem trápit. Starost svobodně, odpovědně jednat nastala až po návratu do Washingtonu, kde ale zatím došlo k likvidaci jeho zbytečného výzkumného úřadu. Následovala tristní neúspěšná anabáze se sháněním zdroje obživy. Jeho trápení si všimla československá rozvědka a nabídla mu řešení: návrat do Prahy k socialistickým jistotám. Po zvážení všemožných plusů a minusů veterán filipínské klece zvolil klec rodnou. Vrací se v roce 1987, tam má zajištěné zaměstnání, bude pro estébáky vyhodnocovat exil, existenčním nejistotám je odzvoněno. Knihu jsem dopsal přesně v den dvacátého výročí srpnové invaze.
Teď tedy ta ukázka, rok 1984, Komenda v tropické výspě už absolvoval řadu let:
Též dorazila zpráva o Nobelových cenách. Dostal ji i jeden spisovatel - nebo snad básník, každopádně ale Čech, tam od vás, pane Komenda.
Cože? Vážně? Vy si děláte... jakže se jmenuje?
To nevěděl ani ranhojič, ani na literaturu senzitivní misionářka, žena zrazená.
Že onen literát laureát je básník, veršotepec, prý - snad dokonce určitě, jméno
od S.
Marně si lámal hlavu, do školních let se vracel, do doby skládání Fučíkova odznaku literární zdatnosti, Anna proletářka a Maryčka Magdonova, a když umřel Josif Vissarionovič Stalin v třiapadesátém, když Pravoslavovi bylo třináct a s pionýrským šátkem na krčku přiškrceném bolem recitoval na tryzně:
Bolest nás proťala přeostrou čepelí
Zemřel soudruh Stalin
Spolu s Leninem největší z největších
Jež nám dějiny daly.
Dál se tedy nepamatoval - ale i tohle čtyřverší byl přece výkon. A navíc věděl zcela určitě, že tohle napsal básník od S.
Snad Seifert? Ne, nesmysl, ten přece o láskách, o Praze, o mamince. Ne, tohle byl - Sedloň, ano, Sedloň Miroslav, Michal, možná že Miloš, jako ten můj buvol.
Šotola, Šiktanc, Štuka, Štern - ti všichni od téhož písmena, také oslavovávali voždě, leč to měl Komenda právo si již nepamatovat (totéž právo na nepamatování dlouho již uplatňované básníky samými).
Školaudy - jméno těžko zapomenutelné, zasvitlo v Komendově mozkovici. Též Noha, Jan, nikoliv ovšem od S - ale bard socialistického realismu to byl jako hrom, co slovo, to kámen, skála - ano, no ovšem, ten nejspíš - Ivan Skála, ten ze všech nejskalnatější! Určitě už národní umělec, přece furt hodně píše, vzpomínal si, jak mu matka snad v úmyslu zažehnout v synovi nostalgii a pud k návratu, expedovala Tvorby a v nich právě hodně Skály, též překládajícího Walta Whitmana, dobře zapsaného na obou stranách třídně rozděleného světa - a týž volný, rozvláčný verš uplatňuje i ve vlastní tvorbě - to je ono, ten to nejspíš bude!
Ale přece jen asi nebude - i když je Skála socialista nejskalnatější. Jenže je to též stalinista a to už přece dávno není košer. Však taky ta jeho slavná báseň o šibenicích - "ryšavá hlava, psům psí smrt" - to by přece ve Stockholmu neudělali, však tam dali cenu antikomunistovi Solženicynovi. No a, osle? Před tím ji dali antisemitovi Šolochovovi - jeden oběť, druhý obhájce stalinismu - oba, všichni tři od S.
Ale copak kdyby to byli dali někomu staršímu? Josef Václav Sládek, Fráňa Šrámek, Karolína Světlá, Ludovít Štúr?
A do když třeba ten laureát od S vůbec není?
Co třeba Jan Neruda? Proč ne?
Ne, ten asi ne - určitě ne. Když už nobeláčka má Pablo Neruda, přece by to nedali dvěma se stejným jménem. Ale má ji vůbec ten Pablo? Tu Stalinovu cenu teda dostal zcela na beton.
A co Karel Hynek Mácha - pokrokový buřič, umřel tak mlád.
Dávaj to vůbec mrtvejm? Asi jo, proč ne? Já nevím. Kdyby dávali, proč ji nemá Shakespeare a třeba i Sofokles s hodně zpětnou platností?
Kdo teda, krucinál, z těch našich?
Nebylo ve filipínském gulagu osoby, s níž by mohl otázku kompetentně prodiskutovat.
Kniha vyšla také u Sixty-Eight Publishers v Torontu jako jeden z nejposlednějších titulů tohoto velezáslužného nakladatelství manželů Škvoreckých.
Teď v listopadu 2006, po mnoha letech, vyjde i v pražském nakladatelství Primus.
Neoficiální stránky Oty Ulče
