Od té doby, co i do výběru životních partnerů koncem 19. století pronikl kapitalistický systém "volného trhu", to mají lidé těžké. Do té doby si chalupník vzal holku z chalupy, hrabě hraběnku a kněz měl kuchařku. A do toho, kdo to bude jaksi fyzicky, dotyčný mladý člověk neměl moc co kecat. Zásadním úkolem bylo se rozmnožit a ne nějaké takové cicmání, že?!

Po zásnubách v kostele následovala svatba, kde se ještě před ní říkalo něco jako "kdo proti tomu něco má, ať to řekne teď, jinak ať mlčí", německy "Maul halten und weiter dienen", pro dnešní angličtináře: "Shut up!"

Leč doba je jiná. Kvete láska a romantika a tuhlety "vztahy", a tak jsou z toho někteří mladí úplně "hin". V době první republiky a tak podobně se ještě dodržovaly nějaké oficielní postupy, i když už i tehdy jste mohli narazit. Jak vyprávěl jeden starý známý herec, když přišel "do rodiny", "mamá" na žádost "o ruku" její dcery odvětila, že mu půjde pravděpodobně o jiný orgán, ale když chce, tak proč ne. Nedávno v Dámském klubu vedli diskuzi na téma první návštěvy v rodině partnera a jistá dáma vyprávěla, jak když přišla prvně do rodiny ženicha, otec, který seděl v křesle a četl si noviny, na synova slova, že tohle je jeho budoucí žena, pozvedl zrak a pravil: "Takovejch už sem tady viděl!"

Z toho je jasné že to není jednoduché. Když si moje žena četla knihu "Projekt manželka", culila se u toho a potichu se pochechtávala, bylo rozhodnuto, že si to přečtu také.

Nemá se prozrazovat, co v knížce je, ale nemohu neříci, že Projekt manželka je nejvíc o pánovi, co by ten Projekt rád realizoval, ale také hodně o objektech Projektu. Dotyčný hrdina je totiž, jak by se to řeklo… No, každá vdaná dáma po nějaké době zjistí, že její muž je tak nějak "mimoň". Komunikace je s ním celkem jednosměrná, nelze mu sdělovat víc informací, než dvě najednou, ve třech už se ztratí. Pro čtenáře, kteří přesně nevědí co tím myslím, navrhuji, aby si na chvíli klikli na tento odkaz.

A bude jim to jasné.

Projekt manželka samozřejmě vymyslel muž, ženskou by taková hovadina nikdy nenapadla, ta to řeší úplně jinými způsoby (že, dámy?). A Projekt manželka navíc může vymyslet jen mozek fungující skutečně "mužsky". To znamená, jak ví každá vdaná dáma, že muži se často vyznačují z hlediska žen takovým mimoňstvím, že se to ve vrcholné formě nazývá Aspergerovým syndromem. Jak praví slovník naučný, Aspergerův syndrom patří mezi poruchy autistického spektra. Vyznačuje se především potížemi v komunikaci a sociálním chování, které je v rozporu s celkově dobrým intelektem (u některých jedinců může být i nadprůměrný), a řečovými schopnostmi (pasivní slovní zásoba bývá bohatá, vývoj řeči není opožděn). Jedná se o celoživotní handicap.

To vypadá moc složitě, ale každá žena ví, že její muž neustále trousí po bytě části svého oděvu, často odpovídá jednoslabičně, dotyky jej zajímají, většinou jen když předcházejí sexu, a neustále myslí na něco jiného.

V praxi takovou mezipohlavní komunikaci poznáme takto: Ona: "Na co zase myslíš?" On: "Na nic." Ona zvýšeným hlasem: "Posloucháš mne vůbec?" On: "Jistě. Co jsi říkala?" On: "Kde mám ponožky?" Ona: "Jako vždycky!" On: "Kde?!" atd.

V zásadě platí, že čím má muž větší IQ, tím víc se podobá autistovi. Ovšem většinou také vydělává víc peněz a to je věc, která zajímá ženy. Ale žít s takovým mužem trvale - tedy ono vlastně s jakýmkoliv mužem -, to předpokládá od ženy silnou vůli. Jak říká jedna moje přítelky, právnička, o svém muži, když zase "vykvete": "Co by si po něm chtěl, dyť je to inženýr!"

Hrdina této krásné knížky není inženýr, ale jeho myšlenkové pochody jsou pozoruhodné. S přítelkyní Rosií, o kterou nevědomky usiluje, ač si myslí, že ne, vyrazí na cestu do New Yorku. Cituji:

S Rosií jsme se sešli na letišti. Cítila se nepříjemně z toho, že jsem jí zaplatil letenku. Vysvětlil jsem jí, že mi to může oplatit tím, že mi z ´dotazníku´ v Projektu manželka vybere vhodné kandidátky, které mohu pozvat na schůzku.

"Jdi do hajzlu," odpověděla

Vypadalo to, že jsme zase přátelé… Konec citace.

Moc jsem se pobavil při tom, když dotyčný hrdina líčí své vědecké kolegyni jak prožil, dle svého názoru dosti nešťastně z hlediska vztahů, poslední výlet s Rosií, a jeho kolegyně zkonstatuje k nic nechápajícímu mužskému: "Tak to se Rosie dost snažila."

Pozoruji-li dnes někde, kde je větší počet mladých lidí, "cvrkot" (sám v klidu, protože pro tyhle mladice jsem něco jako hnědé uhlí anebo omšelý pařez), vidím, jak se ty holky strašně snaží. Aby si jich ti kluci všimli i jinak, než jen na těch předních a zadních oblinách.

Četl jsem si to do půl druhé ráno. Mám rád tyhle knížky s anglickým humorem, i když hrdinové jsou Australani.

A neprozradím vám, jak dopadl Projekt manželka, přečtěte si to sami.

Vydala Fortuna Libri, napsal Graeme Simsion