Česky vyšla možná poslední kniha Arthura Machena (1863-1947), která ještě stála za překlad: The Hill of Dreams. Překlad pořídil Patrik Linhart a pozor, nejde o Venušin pahorek. Svazek je znalci považován za víceméně maskovanou autobiografii onoho zvláštního velšského spisovatele, mj. autora děsuplné prózy Veliký bůh Pan (1894), o níž se většina z nás dověděla z knihy Jitro kouzelníků

Ale pozor. Ve skutečnosti Pahorek nepřeložil Linhart úplně sám a přizná to hned úvodem poněkud sklesle. Sice kovaný v anglickém jazyce, nicméně tentokrát měl spolupřekladatele Milana Žáčka. Ten držel nad Linhartovou prací i jazykový dohled, ale v tiráži zmiňovaný není. Proč? Pouze DONUCEN Linhartem překládal jedinou stránku. A kterou?

Tu, která je - mírně řečeno – nekorektní. V každém kosmu. A Patrik Linhart vydrží dost, ale původně chtěl tuhle sekvenci vyhodit; jak by si i podle mého názoru zasloužila. Proč to vlastně neudělal, přesně nevím, ale jedno je jasné. Některé věci nechceme.

A autor knihy je ostatně mrtev, už se neubrání. Ani nebyl velikán z ranku Dostojevského, kterému u nás nedávno (a s pěknými obrázky) znovu vyšel Zločin a trest. Ale není fér ty dva srovnávat a nebylo by ani fér Machenovo dílo redukovat. Přesto…

Linhar v úvodu píše: „Speciálně Milanu Žáčkovi děkuji za přeložení pasáže, kterou jsem… zkrátka fyzicky a ani duševně nebyl schopen přeložit sám. Dokonce jsem uvažoval o tom, že ji vynechám. Ale Milan Žáček i nakladatel Jakub Hlaváček mi laskavě vysvětlili, že se to nedělá.“

Co konkrétnějšího? Britské i jiné machenovské biografie označují Pahorek snů jen za poloautobiografický román a známo jest, že jej Machen psal v letech 1895-1897 a knižně vydal teprve deset let po dokončení. Vedle některých povídek a krátkého románu Veliký bůh Pan, anebo románku v epizodách Tři podvodníci (a trojice novel Bílý lid, Tajná sláva a „N“) je právě Pahorek snů Machenovo nejvýznamnější, ale zrovna tak nejošidnější dílo. Proč a čím? Snad žánrovou neurčitostí. Hrdina Lucian Taylor zde dospívá, a to v přízračném městečku kdesi na jihu Walesu. Městečko je někdejší významnou římskou pevností. Ve svých snech padá Taylor do tenat ne snad můry z Elm Street, ale FAUNA, kterého jednou neprozřetelně zahlédl. Některé motivy se shodují s Machenovým životopisem, o tom žádná. Například ten, že jeho otec byl protestantský kněz anglo-katolického ritu. Nnebo ten, že jeho velšské maloměsto skutečně stálo na troskách kdysi mocného města té římské Británie.

Jedním z důvodů, proč se Arthuru Machenovi léta nedařilo tuhle snovou autobiografii vydat je - vedle oné ohavné sekvence, kdy děti umučí zcela VIDITELNÉHO psa - i původní název knihy. Zněl V zahradě Avallauniově.

A nakladatel Richards autora posléze přesvědčilo, aby od podobného titulu upustil; takže ho Machen obětoval. Ale nerad. Zapřel tím své druhé já. Jako Avallaunius se totiž stal již koncem devatenáctého století úplně regulérním členem pověstného esoterického řádu Zlatý úsvit.

A nyní se vraťme ke dvěma zásadním aspektům anti-zvířecí sekvence. Prvním aspektem je skálopevná víra hlavního hrdiny (autorova alter ega) Luciana, že je člověk v jádru krutý, i kdyby s výjimkami. Krutý od dětství. „Přesto nebylo dobré se na ty děti zlobit,“ píše Machen. „Tak šeredně se chovat mají už v nátuře.“ Je mimochodem dost pravděpodobné, že i na Pahorek snů vzpomínal William Golding, když vymýšlel Pána much. A tedy Nobelovou cenou ověnčenou knihu, již Stephen King považuje za horor vše hororů. Nic prý ho víc nevyděsilo.

A druhý aspekt? Autorovo alter ego kráčí okolo mučení dál a proti krutosti nijak nezasáhne. A plynou vteřiny, minuty - a snad se někdo dívá i shora. Nic. Muž promarní šanci děti napravovat, protože to patrně považuje za zbytečné.

Psa mu je i není líto a ono promarnění šance by bylo zapomenuto, ale Machen inkriminovanou scénu ještě zlolajně nastavuje. Jak? Lucianovi náhle kráčí v ústrety hezká osmiletá či devítiletá dívka. Hořce pláče. A má důvod. I jej mezi vzlyky vysvětlí našemu ignorantovi. Ten jí prostě poví pravdu. Pak…

Pokračoval v chůzi a kráčel co možná nejrychleji v usilovné snaze dostat se z doslechu dívčina nářku. Rozrušil ho a přál si myslet na jiné věci. Když si vybavil všechny mrzutosti onoho odpoledne, zlostně dupl nohou a zatoužil po nějaké poustevně v horách, vysoko nad puchem a hlukem lidstva.

A jinými slovy? Arthur Machen předvádí vedle „prvotní“ lidské krutosti ještě jednu lidskou vlastnost. Děsuplnou lhostejnost. Tím je bohužel aktuální. Ten text jest i hold všem imaginacím venkova a imaginacím starého Londýna a veškerým jejich tajemstvím. Ale ano: Arthur Machen psal hlavně horory a uznali jej Sir Arthur Conan Doyle i Howard Phillips Lovecraft. I ten King. Ale víc než promyšleným hrůzám byl Mac hen věrný jakémusi mystériu „za oponou“. Tam, kam můžeme vstoupit leda bezděky, nebo kam nás v dětství musí unést víly.

Arthur Machen: Pahorek snů. Překlad Patrik Linhart. Doslov napsal „San“. Ilustroval John Atkinson Grimshaw (obálka). Nakladatelství Jakub Hlaváček - Malvern. 2022. 196 stran.

https://www.kosmas.cz/knihy/514468/pahorek-snu