Je to kniha, která zaujme a která si zaslouží váš zájem. Jde o trojici detektivních novel z pera známé autorky Lydie Junkové, původně vědeckovýzkumné pracovnice, která se zabývala především výzkumem kriminality, narkomanie, tzv. nepřizpůsobivých občanů a postpenitenciární péče.
Její jazykové znalosti jí umožnily získat širší rozhled, který uplatnila kupříkladu při překládání děl jako:H.Hattenhauer, Evropské dějiny práva, G. Kaiser, Kriminologie aj. Publikovala kromě dalších knih, jako: Příliš mnoho blonďáků, Černý holub (obě rozebrány), též řady rozhlasových her a novel, jako je originální Agentura Nepol, též stovky povídek otiskovaných v mnoha časopisech a vysílaných v rozhlase

V knize Jak umírají Rusalky jde e trojici detektivních novel,z nichž v první z nich (Láska až za hrob), mají kriminalisté za úkol zjistit, zda jde o vraždu či sebevraždu muže, jehož mrtvé tělo bylo objeveno pod vysokým srázem, další novela (Jak umírají rusalky), se zabývá případem ženy, jejíž mrtvola byla nalezena v řece; rozluštění případu je zvlášť obtížné, neboť mrtvá neměla údajně žádné nepřátele, nebyla zapletena do žádných komplotů či nezákonných machinací.Kriminalisté se obtížně propracují k závěru, který je naprosto nečekaný. Následující příběh (Poslední leč)se odehrává v prostředí mysliveckého honu; na rozdíl od předchozích případů je zde motivů přehršel.Zatímco kriminalisté rozplétají předivo událostí, najde se další mrtvý a další vrah.

Posuzované dílo rozhodně nespadá do oblasti bulvární četby (u nás dříve nazývané červená knihovna), určené nenáročnému čtenáři, četby, která je nejenom zbytečná, ale nepochybně škodlivá a ohlupující a podílí se na nekultivovaném gustu širokých mas (kupříkladu sentimentální románky pro ženy aj).

Kniha Jak umírají Rusalky je určena čtenářům přemýšlivým, kteří mají zájem o myšlenkově hodnotnou - tedy i dobrou detektivní literaturu. Považuji za nutné zdůraznit, že neposkytuje pouze napětí, ale též výrazovou originalitu, poetičnost a vtip, což - na rozdíl od bujně se rozmnožujícího literárního plevele - charakterizuje jeho nezpochybnitelný společenský význam.
K tomu alespoň malou ukázku:

…Viktor Gall se vydal úzkou uličkou nahoru, směrem k Velkému náměstí.Minul knihkupectví na malém rynku, kdysi sem chodíval prohlížet nové knihy; tady se zdánlivě mnoho nezměnilo.
Jakoby z těch starých zdí vystupovaly postavy té divné rodiny, které zatím nerozuměl…Neshody, spory, v kterém manželství se nevyskytují? Ale co způsobí, že někdy dosáhnou tak zhoubných rozměrů? Jakoby naschvál se za hutnými sloupy podloubí někdo divoce,šťastně rozesmál: Miláčku !… .Ty moje jediná! Navždy! odpověděl mužský hlas.
Lidé mají prostě sklon přeceňovat své vlastní pocity, v nenávisti ani v lásce neznají míru, uvažoval poručík.
Bezděčně zvedl hlavu. Proti nebi nad ním se tyčila temná silueta gotických věží, nevšímavých k staletím, k pomíjivým, nicotným lidským vášním…