Je sychravý a větrný lednový večer na severozápadním pobřeží bouřlivého Pacifiku. Studené vlny oceánu se hlučně tříští na skalnatém pobřeží, trajekty nevyplouvají z přístavu, ale v bezpečí koncertního sálu hudební fakulty viktorijské university jsou posluchači unášeni hudbou daleko od zuřící bouře. Pobřežní útesy Britské Kolumbie se jim proměnily v konejšivé pěšinky moravské krajiny kdesi na opačném konci světa. Na chodníčky zarostlé hebkou trávou melancholie a laskavě nakažlivého smutku českého srdce v klavírním díle Leoše Janáčka. Ano, pár set metrů od drsného pacifického příboje jsme okouzleni něhou a úžasnou emocionální hloubkou českého klavírního díla "Po zarostlém chodníčku".

Eva Solarová-Kinderman

Po doznění kouzelných tónů "Našeho večera", první skladby cyklu, mladá klavíristka vstává a ke Steinwayi zasedá okamžitě další student, pod jehož prsty se rozezpívá další skladba Janáčkova cyklu. Během příští hodiny, po kterou jsme čím dále tím více okouzleni něžným a mnohovrstevným mistrovstvím "Zarostlého chodníčku", jeho první i druhé části a čtyř vět skladby "V mlhách", tedy celého Janáčkova klavírního díla, se u klavíru vystřídá dvanáct mladých pianistů. Je to totiž recitál studentů profesorky Evy Solarové-Kinderman, iniciátorky tohoto monotématického programu, jehož koncept je pro studentské koncerty zcela neobvyklý a pionýrský. Je to totiž koncept odvážný, vyžadující, aby všichni studenti chápali a cítili interpretační nároky skladatele obdobně a podřídili svou individualitu celkovému konceptu provedení. To bylo podtrženo navíc i tím, že v jedné ze skladeb zaskočila i profesorka sama. Jednoznačný úspěch tohoto unikátního studentského recitálu díla Leoše Janáčka se nedá vysvětlit pouze třicetiletou pedagogickou zkušeností české pianistky prof. Solarové, která studovala na pražské konzervatoři, graduovala u prof. Webera na vídeňské akademii a na fakultě hudby viktorijské university už vychovala od roku 1980 stovky pianistů. Rozhodující roli tu zajisté sehrála její celoživotní láska k Janáčkovu dílu, které intenzivně studovala a interpretovala v mnohočetných koncertech v Evropě i Severní Americe. Hloubka jejího interpretačního pochopení Leoše Janáčka jí přinesla nejen ocenění hudebních kritiků, ale i onu mimořádnou schopnost přenést svou lásku i na své studenty. Pouze proto dokázalo dvanáct mladých pianistů, lišících se nejen věkem a zkušeností, ale i kulturním zázemím (od Koreje a Číny přes Severní Ameriku a Evropu až na Blízký východ), interpretovat hluboký citový obsah ryze české Janáčkovy hudby.

Bouřlivý lednový večer přinesl opravdu mimořádný hudební zážitek nejen pro posluchače, ale hlavně pro účinkující studenty. Jsem přesvědčen, že si žáci prof. Solarové lásku pro českou hudbu, kterou dnes jednoznačně prokázali, ponesou celým životem. Stopa této skromné a mimořádně nadané umělkyně a pedagožky nejen přetrvá navždy v srdcích jejích studentů, ale jejich porozumění a vztah k české klasické hudbě ovlivní jistě i jejich budoucí posluchače a žáky. Jako Čechokanaďan prožívám tento mimořádný večer s pocitem hrdosti a nesmírného vděku za obrovský přínos práce prof. Solarové (a měl bych zmínit i manžele Karlovské, Pavla Klinga a Rudolfa Komorouse, české hudebníky, kteří na viktorijské univerzitě rovněž úspěšně vyučovali; ostatně příspěvek českých imigrantů ke kanadské hudební kultuře je úžasný a vydal by rozhodně na hodně tlustou knihu) k oné původní, dodnes platné a vývojem posledního desetiletí ještě nezprofanované dimenze kanadského multikulturalismu. Dnešní večer ukázal, že umění českého skladatele dokáže zásluhou českého srdce kanadské umělkyně obohatit život i na pobřeží Tichého oceánu.

20. ledna 2012