19.3.2024 | Svátek má Josef


HRŮZA: Polák Pajak o českém literárním hororu

9.8.2022

Hrůza v české literatuře je poutavě napsaná kniha polského experta Patrycjusze Pajaka. Vypráví dějiny naší hororové beletrie. „Aby se on sám nestal zdejším hororem, potřeboval český biedermeier gotický stín,“ míní autor, jehož český kolega Martin Jiroušek možná zohlednil ve své obdobné práci Černý bod (2015) více tvůrců, ale zase ne tak podrobně.

Podle Pajaka trvala první éra hororů od konce 18. do půli 19. století - a tvořili ji Christian Spiess (ten ovšem německy), Sabina, Erben a Mácha.

Zatímco Mácha je verze anglosaské a německé hrůzy, Erben anebo Čelakovský (autor školákům kdysi dobře známé básně Toman a lesní panna) uspěli „hnětením“ národní slovesnosti. A „Zrádce národa“? Sabina je ekvivalent francouzského frenetismu.

Pajak neignoruje ani díla Václava Rodomila Krameria (Vampýr, Železná košile) anebo - méně známého - Upíra (1849) Josefa Václava Friče. To je první éra.

Druhé období představuje zbytek 19. století a pár let století dvacátého. Se strašidelnou atmosférou staré Prahy to uměl už Sabina, ale má následníky. Jsou jimi herec Kolár, Josef Svátek, básníci Zeyer a Karásek. Poem inspirovaný Arbes. Je zajímavé, že opravdu „hrůzyplných“ romanet Arbes napsal jen pět: jsou to Ďábel na skřipci (1866), Svatý Xaverius (1872), Sivoooký démon (1873), Zázračná madona (1875) a Newtonův mozek (1877). Jeho povídka První noc u mrtvoly (1885) už je v tom směru spornější.

Vznikly rovněž Vampýr (1871) - od Nerudy a Upír (1896) - Karla Hlaváčka. Píseň o vrbě (1908) Viktora Dyka a - nesporný horor - Z říše snů (1914) Jindřicha Šimona Baara. Na parametry žánru sáhli Švanda ze Semčic, Arthur Breisky, Havlasa, Hloucha, Sumín, Lešehrad. Nechci se teď dotknout dam, ale zapomenutá Marie Stroupežnická bohužel zůstává se svým Kostlivcem (1861) na levelu ryzího braku.

To, pravda, i Karel Piskoř - se Záhadou Alberta Dryma (1917). Ale to je aspoň science fiction, nebo tam lze řadit. Pajak se obírá rovněž Meyrinkem a Kafkou: jsou i českými autory. Česky nepsali, ale jsou. To byla druhá éra. Tu třetí již uťal komunistický převrat.

Ještě do něj (1948) však bodovali - i na poli hrůzy - Ladislav Klíma, rytec Váchal, kněz Jakub Deml, trochu Jan Čep a hodně Vítězslav Nezval. Nelze vynechat Jana Opolského (což nebyl Polák) a - dalšího autora sci-fi - Jana Weisse. Ani nešťastné bardy Richarda Weinera, Jaroslava Havlíčka, Karla Schulze, Egona Hostovského… I Týneckého Upír (1926) sem patří, nebo (zapomenutý) Arnošt Vaněček s gotickým románem Písař u Svatého Víta (1946).

Když „vypukl“ socialismus, Pajak vidí jasně. Hororu ležérně vévodí osamělý Ladislav Fuks - v širší vrstvě čtenářstva Švandrlík. Nebylo by ale korektní ignorovat samizdat a exil: vznikly bezpochyby hororové dystopie Pavla Kohouta a Jana Křesadla. To by byla etapa čtvrtá.

V páté žijeme - a zde možná víc záleží na osobním Pajakově vkusu. Knihy Miloše Urbana například akcentuje takto: „Pomocí hororu kritizuje postkomunistický liberalismus v duchu kulturního katastrofismu.“

Neunikl mu však ani Deník kastelána (2000) Evžena Bočka: stejně jako v případě Švandrlíka jinak humoristy.

Pajakovy dějiny českého hororu rámují 4 kapitoly o Biedermaierovské dominantě (str. 9) a Biedermaierovsko-gotické symbióze (str. 392). Vlastní historický výklad vložil do nepříliš čtivé stati Geneze literární hrůzy, která má 6 kapitol.

První kapitola nepřínosně laboruje nuancemi u pojmů úzkost, strach, hrůza. Jak se dalo čekat, definice se různí - u badatelů - a různí se mezi umělci. Někteří vnímají úzkost jako „neoprávněný“, paranoidní pocit. Prohnuté sklo, které v našich kukadlech deformuje svět. Otázkou je navíc čtenářův odstup - od předestírané děsivosti. Pajak se ptá: „Ve které chvíli jsme už plněni doušky emocí tak moc, že se s nimi identifikujeme a podléháme atmosféře? Kdy ještě hrůzu esteticky vychutnáváme?“ Jak se dalo čekat, hranici nenašel.

Druhá kapitola se jmenuje Děsivá příroda a zasluhoval by citaci z Howarda Phillipse Lovecrata, který oprávněně tušil hodně o lhostejnosti vesmíru. Roku 1927 jako první užil termínu horor, zdá se. Ale Pajak chce potvrdit svou erudici a zapletl se možná moc do úvah, přičemž autory jím citovaných myšlenek jsou Kant, Schopenhauer, Bataille… Patrně přiléhavějšími Kingovými postřehy z knihy Danse macabre oproti tomu jen prosviští.

Třetí kapitola Osvícenská deziluze se vrací do starého Řecka - a historií putujeme k osvícenství, které teprve čtenářům nabízí víc než strašení kosmem, přírodou a… A zvířecky lidskou přirozeností. Jakousi iluzi… o podmanění přírody. Až koncem 18. století se tak dá hovořit o prvních opravdových hrůzostrašných příbězích, a byl to Adorno, kdo řekl, že byla tehdy příroda spisovateli „odčarována“. Nastupuje však také „pustá“ deziluze a tzv. černé osvícenství. Skepse. K té přispěl i sám Voltaire Poémou o zkáze Lisabonu (1755), a tedy reakcí na reálné zemětřesení.

Traumatem se stane francouzská revoluce. A Voltaire dělí (už nějaký čas před ní) v knize Candide (1759) hrůzy zla na hrůzy fyzické a morální. Navazující naň filosof Zygmunt Bauman spíš mluví o zlu přirozeném - a sociálním. S rozvojem modernity jsou podobnosti těch zel výraznější, přičemž zcela banální analogií je srovnat hřib nad Nagasaki - a nad Herculaneem (či Pompejemi). První z hřibů stvořil člověk, ten druhý příroda.

Další ze šesti úvodních kapitol se jmenuje Romantická paranoia; taky za pomoci Leibnitze autor připomíná „nutnou“ dávku zla v našich životech.

Nelze ji než akceptovat - jako samu podmínku optimální existence. A může dojít i na estetizaci zla a - koukejme -, již romantičtí autoři se chovali k životu buď přehnaně sentimentálně (Rousseau), nebo s krajní podezíravostí.

Až kapitola Horor aneb Čistá hrůza nás dovede k definitivnímu zrodu hororu alias gotickým románům preromantismu. Sir Horace Walpole sice tenkrát nazval svou knihu The Castle of Otranto. A Story (1764), ale už v druhém vydání (1765) mění podtitul na A Gothic Story. Pajak se možná mýlí a možná ne, když předpokládá, že gotické horory stojí především na konfliktu tzv. předmodernity s novým systémem hodnot a novými způsoby myšlení, jak to tvrdila třeba už C. M. Davisonová v knize Gothic Literature 1764-1824 (2009).

Funkce hrůzy se jmenuje poslední z úvodních kapitol. Ty funkce autor vnímá čtyři: zábavně estetická, terapeutická, kritická, poučná. A v praxi?

Terapií je každý příběh, kde někoho vystavíme ohrožení, a kritická funkce bývá tou, která odhalí nahou křehkost civilizace. „Poučné“ strašidelné příběhy poukazují na morální odpovědnost za zlo. Hm, a sotva se hororu dá zakázat, aby měl všechny čtyři Pajakovy funkce naráz.

Ve finále studie se autor zabývá i zrodem hororu „z nudy“, jak chápal podobný proces už Schopenhauer. Právě nudící se bývají vnímavější k podnětům vyvolávajícím strach. Vše zveličují. A připomenuto je také, že život v relativním blahobytu vyžaduje - pro většinu osob - tak silnou sebekontrolu, až se to podobá nátlaku. Právě horor je ideální modem, který upustí páru. A Pajak hovoří o přirozené potřebě očisty. Je ovšem fakt, že terapeutický účinek má každá dobrodružná fikce; nejen horory.

Pajak studoval i úvahy Terry Eagletona o sporu „kulturalismu“ s naturalismem, i ptá se: „Formuje svět primárně kultura, nebo lidská přirozenost?“ Kdo ví. Možná není nakonec jisté ani to, že horor ve skutečném životě „vylučuje horor v umění“. Ale je fakt, že máte-li znepokojivý život, naše poptávka po hrůzostrašné literatuře často opadá. A zůstane jen u recipientů „ve vatě“, kteří sledují hospodářské krize z bezpečí. Obávám se však, že ani tohle pravidlo zcela neplatí.

Zajímavé je, že Pajak svou knihu začíná i končí Švejkem. Zdánlivým opakem hororu. A nejspíš takto ohraničil téma oprávněně. U Haška přece jde o komickou variaci strašné hrůzy.

Pajak vidí ve Švejkovi rovněž verzi Voltairova Candida - a mluví o tom, že Švejk docenil před vyvržením do světa „hodnotu vlastní zahrádky“, kterou si tak nese do krutosti války.

Dominantou Pajakova dumání není ale Švejk, nýbrž BIEDERMEIER - jako směr „zastřešující konformitu lidské malosti“. Byla (či je) typická u národů rozbourané habsburské monarchie a symbolem biedermeieru zůstal měšťan, který trapně napodobuje smetenou šlechtu.

Měšťan praktický, pragmatický, uměřený. Ostatně… Éra biedermeieru neskončila, říká Pajak. „I teď zápasí fascinace modernitou s nostalgií po minulém.“

I dnes se skrývá ve většině občanů zbabělec. Ten hlasuje pouze za mírný pokrok v mezích zákona, přežívá. Překlepává to. Neumí vést autentický život. Je byrokrat. Je obalen přehledným bytem, parkem, ošetřenou stromovkou. Chce civilizaci - a ne džungli. Nechce krajnosti, nechce chaos kosmu. Chce stabilitu. Zastavit čas. Chtěl by žít mimo dějiny. Často ani nechápe, nakolik podléhá ze strany politiků manipulaci. Cesta pasivní rezistence a život bez afektů. Každodenní rituály. Člověk, co rezignoval na dobývání pólů - a nestydí se za vlastní omezenost. Sní, ale pouze v noci. Ctí tradiční společenskou hierarchii, bojí se nových pořádků… Tak to aspoň rozebírá polský autor. Ten taky vnímá až jakýsi „unijně praktikovaný“ biedermeier - a konformitu, která nakonec oportunisticky souhlasí s jakýmkoli názorem či režimem - a bojí se vášní. Podle Pajaka propojil biedermeier (jak on ho chápe) Němcovou i Nerudu, Ignáta Herrmanna, Haška, Čapka, Poláčka i Hrabala a Otu Pavla. Symbolem je rodinný dům, který chrání před světem, a pěstování vztahů uvnitř má nahradit izolaci. Ale přichází strach v podobě hororu. Obava z vlastních vášní. Nadměrná touha po jistotě a klidu plodí nejistotu a neklid. Hrůza se sune do nevědomí a plodí Goyou naznačený stihomam. Sice nebezpečí odsunute jako karty, ale strach z nebezpečí ne. Eliminujete hororové podněty, stejně je začnete vyhledávat. Vy nebo syn. „Protože kultura biedermeieru je kumulací strachu z toho, že se k nám vrátí, co jsme vypudili.“ Stojíme mezi ideálem a skutečností. Ne náhodou (říká autor) se psychoanalýza urodila ve Střední Evropě. Vedle „diktátu etiky“ plyne totiž náš démonismus z existence nevědomí.

Z možné přítomnosti stinných zákoutí - prosycených vášněmi. Obdobně se rodí hrůzostrašná literatura a Pajak českou kulturu věru nevidí ze stereotypní stránky. Vnímá západními vzory, ale i východní inovace.

Většina hororů splňuje kritéria „popu“ a přístupny jsou široké čtenářské obci, ale (říká Pajak) tento kvantitativní faktor by neměl rozhodovat o automatickém spojování hrůzostrašné literatury s literaturou populární. Mimo elitu se dílo nedostane tím, že autor užije konvence a kulisy, ale následkem způsobu, jakým konvenci a kulisu uchopí. I ve smutečním rámečku hororové tendence tak bobtná náročná literatura. Eco pak říká: „Skutečná literární díla se poznají tak, že už nás neumějí utěšovat; naopak zneklidňují a ruší. Ptají se, ale neodpoví.“

Většina textů, kterými se Pajak v knize Hrůza v české literatuře obírá, jsou sice ty umělecky náročnější, ale nezatracuje zbytek. Chybou snad NEzůstává, že autor hororové tendence programově neanalyzuje plošně a jedinou předem volenou metodou. Zkoumá každou knihu „jako originální příklad“. Proč vlastně ne?

Dodejme, že i funkce elitní a esteticky působící literatury, která byla najednou identifikována jako hrůzostrašná, je často funkce zábavná, terapeutická, oči otvírající a kritická. A zlo? Je nezničitelným rubem biedermeieru, přičemž Pajak odkazuje na slovenského teoretika science fiction Ondreje Herece. Ten zdůraznil, že v monstrech z hororů (a kde jinde) dostávají „zakázané touhy“ vnější status. Netvor je zlý - musí být. A je i obětním beránkem, co nám leští svědomí - z odpovědnosti za činy zapovězené v biedermeierovské kultuře.

Ostatně, nalistujeme rub biedermeieru již v Babičce (1855). Vraždící Viktorku. Tento umělecký kontrast k titulní hrdince.ů Ne babička, ale ona podlehla vášni. V české literatuře je však stokrát obvyklejší (vidí Polák Pajak) ukazovat biedermeierovský líc.

Už je na čtenáři, zda ho má mít za následováníhodný.

Ladislav Fuks viděl, nakolik korektnost deformuje lidskou přirozenost, a tak zachytil, ano, děs na tváři biedermeieru. - A česká gotická literatura? Podle Pajaka plní (ve svých umělecky ambiciózních formách) dvě hlavní role. První role je terapeutická - a uvolňuje průchod biedermeierovským strachům. Druhá je kritická - a rozkrývá biedermeierovský démonismus. Ve Spojených státech je přitom ekvivalentem biedermeierovského člověka konzervativní republikán.

A Pajakem přece jen občas citovaný Stephen King právě tady dobře chápe, že republikán potřebuje horory pro stvrzení řádu, s kterým „den za dnem přežívá ve dvouřadovém obleku“. Děsí případná absence onoho řádu - a v Čechách se polský badatel neumí zbavit onoho Švejka jako antihrdiny; Švejka, který bývá „biedermeierovsky familiární“, ale ukrývá znepokojující odcizení, dokonce duchovní prázdnotu. Zamaskovanou kecáním a permanentní snahou zůstat důvěryhodný. Pajak dodává: „Právě kvůli tomu se stane z Haškova hrdiny zvlášť děsivé individuum.“

Což, pravda, není původní postřeh. Už Sergio Corduas srovnal Švejka s Golemem i robotem. A… Švejk vyšel nejNElidštější.

Z vnějšku podoba člověku, ale nemá knoflík: na vypnutí. Nemá dolík pro šém. Jak ho tedy ovládat? Nijak. A lze Švejka opravit? Sotva. Každopádně Švejk kompromituje biedermeier, i když sám vyvřel z jeho tradice, a nakonec je nejdůležitějším v naší kotlině vynalezeným hororovým monstrem; protože devalvuje lidství už tím, že působí jako pouhá povrchem obklopená dutina a neurčitost davu. „Hrdinu toho románu je obtížné definovat ne proto, že se radikálně odlišuje od společenské normy,“ říká Patrycjusz Pajuk, „ale proto, že je té samé normě radikálně přizpůsoben. Nezosobňuje temnou stránku přírody, ale je to do extrému vedený společenský průměr. Je ztělesněním děsivé obyčejnosti - a rozšiřuje spektrum hrůznosti české literatury mimo její gotickou tradici.“

Patrycjusz Pajak:Hrůza v české literatuře. Z polského originálu Groza po czesku (2014) přeložila Michala Benešová a recenzovali Pavel Kořínek a Pavel Janáček. V rámci Literární řady a za podpory Akademie věd vydalo Nakladatelství Academia. 452 stran

https://www.databazeknih.cz/knihy/hruza-v-ceske-literature-343314



M. Hoblík To je ale vůl! 7:15 9.8.2022
MadHaui Jste se uviděl v zrcadle? 15:29 9.8.2022