aneb Sériovka i v umění?

Don Thompson ve výborné knížce Jak prodat vycpaného žraloka za  12 milionů dolarů (aneb Prapodivné zákony ekonomiky současného umění a aukčních domů) popisuje story britského umělce Damiena Hirsta, jenž svého slavného žraloka ve formaldehydu prodal počátkem devadesátých let minulého století za 50 000 liber obchodníkovi s uměním Charlesi Saatchimu.

Saatchi v roce 2004 prodal Hirstovo dílo "Fyzická nemožnost smrti v mysli někoho živého" Američanu Stevenu Cohenovi za osm milionů USD.

No a když se ti žraloci tak dobře prodávali, tak si Hirst, génius marketingu, vystřihl ještě jednoho, menšího, asi jeden metr dlouhého, a prodal jej v roce 2004 do galerie v Soulu za nějaké 4 miliony dolarů...

Není známo, jaký názor na podobné umělcovo vykrádání sama sebe měl kupec "originálu" Steven Cohen.

Mladá česká sochařka Markéta Jáchimová se s tím také nemazlí. V roce 2010 v rámci své klauzurní práce přišla s konceptem "Busta prezidenta Klause vyrobená z ledu, která se na slunci pomalu roztéká".

Umělecké dílo s podobným námětem má v českých médiích vždy dveře otevřené, takže Markéta Jáchimová měla o publicitu tehdy postaráno.

Podobně jako tento týden, kdy přišla.... Hádejte s čím? Bingo! Trefili jste se! S úplně stejným nápadem.

Sice se, podobně jako s Hirstovými žraloky, opět jedná o vykrádání sama sebe, ale to nevadí. Jde přece o to ukázat všemi dostupnými uměleckými prostředky, jak se končící prezidet Václav Klaus mýlí, když tvrdí, že se globálně neotepluje, i kdyby tu ledovou bustu měla umělkyně použít padesátkrát dokola. A podobně jako přede dvěma lety, jak Česká televize, tak noviny a servery zůstaly umělkyni i nyní nakloněny.

Jsem rád, že jsem mohl svým podílem daní přispět na kulturní osvětu servírovanou nám laikům prostřednictvím brněnského Domu umění. Jsem rád, že se NašeVaše Česká televize snaží o vyvážené reporty ze všech oblastí života a informuje nás, běžné diváky o významných kulturních událostech.

Člověka potěší, když ví, že dotační peníze na kulturu nejsou vyhazovány z okna. Takto dotované umění je pak blíže k pracujícím masám, které nemají tolik peněz jako britští, američtí nebo korejští (ti jižní) privátní sběratelé umění, kteří si umělecký prožitek musí zaplatit ze svého.