Říká se: Září na strakaté kobyle jezdí. Tento rok to alespoň na Vysočině, kam občas zajedu, neplatí. Letošní počátek září je od bahna po velké vodě, která trvala jen chvilku. Břehy jindy malého potoka připomínají čínská rýžoviště z filmů, na které nás vždy začátkem školního roku vodily učitelky v padesátých letech.

Tehdy byl Velký Mao ještě přítelem Sovětského svazu, a tedy i Československé republiky. A ty učitelky donedávna učily hlavně náboženství. Byly staré, vyděšené a za dobré chování nám do sešítků dávaly razítka se svatými obrázky. Jiné ještě neměly. Byla to taková doba: V kině Rokoko se ještě občas promítal film z druhé světové války Pět Sullivanů, v němž jedné americké rodině padli všichni synové v Evropě na frontě a nakonec se zase sešli v nebi na jednom obláčku a rodiče na ně byli hrdí. Na mou maminku před kinem křičela neznámá paní, aby už nenosila klobouk a nepovyšovala se nad ní, že tenhle čas je nenávratně pryč a že si pamatuje, z jaké je rodiny. Říkala to však mnohem hrubším slovníkem. Já jsem brečel, neboť tak sprostě jsem ještě nikoho neslyšel mluvit. Maminka se dívala skrz tu paní někam hodně daleko. Nejspíš jako mě velká voda popostrčila proti času na začátek padesátých let, tak maminku vulgární mluva posunula po čase dopředu a ona v ten moment pochopila, že bude zle.

Vlastně jako okolí potoka je potaženo šedým šlemem, podobnou šedí se přede mnou začal potahovat původně barevný přirozený svět v padesátých letech. Barevné koloniály, v nichž poletoval hbitě majitel s tužkou za uchem, který měl na pultě pro děti připravenou láhev od okurek plnou pestrých kuliček, zmizely i s jejich majiteli a byly nahrazeny šedým zařízením s šedými štíty, na nichž stálo Potraviny 0254. Uvnitř trůnily tlusté, neupravené prodavačky, které se nevraživě dívaly na všechny, kteří si u nich chtěli něco koupit. Úsměv i kuličky zmizely spolu s ručně malovanými štíty pánů Hloušků a Hodoušů. Nové prodavačky neměly jména. Už se nechodilo k Buriánkům, ale na roh. A kino Rokoko se přejmenovalo na Tatra. Stejně zmizela kina Bouček, Jas či Světovid, které se přejmenovalo po válce na Morava a z kterého je dnes Divadlo Na Fidlovačce.

Jména ztratili náhle i učitelé ve škole: Místo třídní paní Rottové to byla ze dne na den soudružka učitelka. Ředitel školy nás za přeřeknutí třískal pravítkem přes prsty. Soudružka učitelka už nebyla tak hezká jako paní Rottová. Oblékala se jinak a ztratila jiskru z očí.

Podobně jako mizela jména lidí, mizeli i lidé. Někteří z nich se po čase vrátili a byli rovněž jiní: vyplašení, shrbení, šedí jako krajina po povodni. Někteří se nevrátili nikdy. Teprve mnohem později jsem se dozvěděl, že buď emigrovali, nebo je zavřeli či zabili.

Tak tohle všechno, pěkně prosím, mně proběhlo hlavou, když jsem se podíval, co zbylo po jedné kvapné bouři. Letošní září na mokré šedé myši jezdí.

Vysíláno na ČRo Plus, publikováno na www.rozhlas.cz/plus