V poslední době byli zadrženi už tři. Bílinský vrah se neuměl bavit na maturitním plese, vrah z Karlova náměstí se neuměl bavit v parku za bílého odpoledne s neznámou mladou ženou a nakonec tzv. lesní vrah od Slaného se neuměl bavit vůbec. Proč střílel na člověka? Jak sám na sebe prozradil, tak nějak ho to prostě napadlo.
Bázlivého laika, který sleduje události barevnými sklíčky médií, napadne, zda nemají ti tři podezřelí z vraždy něco společného, protože když se například při pozorování přírodních jevů něco víckrát opakuje, tak je za takovým opakováním vždycky důležitý fakt nebo dokonce souvislost, kolikrát i objevná.
První společný rys je věková kategorie zatčených. Nejsou to žádní zralí muži, i ten nejstarší z nich působí dojmem mladíka. Kdybychom jim oholili tváře a brady a předtím jim vzali pistolky a gumové paličky a nože, vypadali by jako ostříhaní jelimánci. Ani v celkové tělesné konstituci se moc od sebe neodlišují, hromotlukové z nich určitě nebudou. Když v podvečerní čas pojedu pražským metrem libovolnou trasou od konečné ke konečné, potkám takovýchto štíhlých plusmínus pětadvacetiletých fešáků nepočítaně. Je to zkrátka v módě vypadat tak jako vypadá pan Kalivoda. Že tedy ti tři se sobě zevnějškem podobají není náhoda. Výběr takové skupinky fešáků má velkou pravděpodobnost.
Další podobností, která stojí za úvahu, je touha uplatnit svou moc nad jinými lidmi. Nejmladší z trojice, ten z Bíliny, si tuto touhu ještě perzonifikoval v osobě své milé, ale dokázal buzerovat i její rodinu a měl z toho potěchu; o skutečný láskyplný vztah, posléze jakoby zrazený dívkou - nevěrnicí, vůbec nešlo.
Zloděj Lubina žádnou perzonifikaci své moci nepotřeboval, stačila mu podloudně opatřená pistole a munice do ní. Všichni se ho budou tak nádherně bát! Těšil se na to. Běda tomu, kdo by mu takovou srandu chtěl pokazit... Bez váhání ho zlikviduje jednou ranou... Ne, raději dvě nebo nejlépe tři rány, aby oběť poznala, kdo je v tomto světě pánem.
A konečně pistolník z lesa: Při jeho nadprůměrné představivosti nebylo těžké ležet v měkké hotelové posteli naznak a vidět svým vnitřním zrakem, jak se lidé strachují z jeho pouhé přítomnosti - ó, ta rozkoš! Ovšem, oni projeví svou bázeň jenom chvilku, dřív než se vzpamatují z leknutí, dřív než opadne vlna překvapení. Potom by ho mohli jaksi prokouknout.
Dá se tomu zabránit jenom jedním způsobem - dobře a rychle zacílenými výstřely.
Ano, nakonec je to zbabělost, která zločinecký trojlístek spojuje nejnápadněji. První vejlupek - neúspěšný student a milenec - rád si povídá se spolužáky o zabíjení, umírání, smrti. Vytváří kolem sebe kruh vrstevníků, který se mu dílem obdivuje, dílem se ho bojí. Neprokáže skutečnou odvahu, která by mu získala zasloužený obdiv. Neučiní pokus o nějakou přihlášku k záchranným akcím, neprojeví žádný zájem o události, při kterých by mohl svou pověst drsného mladého muže opřít o důvěryhodný skutek. Místo toho si zjedná ke svému zlému činu dva spolupachatele, protože tuší, že dojde k odhalení, a doufá, že bude tím vytvořena možnost, aby na ně svedl vinu. Diagnózu sexuální deviace nezapomene ješitně odmítnout před kamerou - šoustalo se mu přece tak pěkně!
Druhý - neúspěšný výsadkář a lupič - nedokáže si zjednat respekt okolí bez vyhrožování nabitou pistolí. Hrozba ovšem vždy je adresována civilistům, nejlépe náhodným chodcům, spolucestujícím, osamělým ženám - policii a vězení je zapotřebí se důsledně vyhýbat.
V našem smrtonosném pořadí třetí, ze všech nejubožejší - neúspěšný vysokoškolák a rádobypolicista - zastává stejný model zbabělého chování : Představit si scénu přepadení v klidu, tichu a suchu - náhle se objevit - zabít - zmizet - vzpomínat (nebylo to docela podle jeho představ) - v tichu a v suchu si představit další přepadení - a znovu... Nejmenší možné riziko odhalení zbabělého vraha z nudy je v anonymitě místa (les), anonymitě oběti (neznámá osoba) a v anonymitě motivu (subjektivní ambice bez souvislosti s obětí).
Řekne se: pro tyto osoby by byl vhodný trest smrti. Taky jsem zaslechl - za totáče by se s nimi nemazlili a pověsili by je. Omyl! Lidé tohoto druhu by nebyli za totalitního režimu věšeni, nýbrž by nakonec - až by režim vyčerpal veškeré zdání jakési demokratičnosti - sami věšeli, stříleli a upalovali nevinné, bezbranné a spravedlivé - z nudy, pro zábavu, pro obdiv i pro strach.

*****
© Petr Kersch, Děčín, říjen 2005 - Psáno pro Neviditelného psa.